Počátkem Vánoc přišla tragická zpráva o smrtící havárii letadla, které převáželo 64 členů sboru Alexandrovci do Sýrie. Vy celé roky jejich česká turné moderujete, lze tedy říci, že máte k souboru blízko. Mnohé již sice bylo řečeno, nicméně na úvod obecněji, co jste si pomyslel, když jste zjistil, k čemu došlo?

Když teď na to myslím, mám pocit, jako bych to ráno prvního vánočního svátku nějak vyšel ze sebe a z výšky pozoroval, jak hraji v nějaké divné hře či filmu, že je to sen, ze kterého se musím probudit. První mne napadlo zavolat Vadimu Ananěvovi, zvanému Mistr Kalinka, který mi řekl, že se souborem neletěli sólisté Valerij Gavva a Boris Djakov. Na to mi volala kamarádka Alexandrovců Linda Bursová, že na palubě letadla nebyli ani dirigenti Sačenjuk, Kirilov a Rajevskij, ale že tam byl náš blízký kamarád, klavírista Vladimír Brodskij. Další telefon byl od Františka Cingera s prosbou o rozhovor do Práva a Novinek, kde rozhovor ještě ten den vyšel.

Poté, co se roznesla zpráva o havárii po světě, strhla se vlna sounáležitosti, ale zároveň také negativních ohlasů ve smyslu, že Alexandrovci byli vojáci a jeli do Sýrie podpořit své kolegy, kteří tam páchají genocidu, a tudíž to nejsou žádní nevinní mrtví. Mluvil tak třeba europoslanec Štětina, ale i jiní. Co si o tom myslíte? Co byste těmto lidem vzkázal?

Ale to už tady přece mnohokrát bylo, že se lidé zalykali nenávistí a hněvem a hrozili jedním směrem. Pak se zase otočili a se stejnou vervou hrozili směrem opačným. Je to pořád to samé, ale určitě funguje, že co člověk vysílá, to také přijímá. Všechno se každému vrátí. To dobré určitě také. Pro mne to byli přátelé, které jsem znal, jedl s nimi, vyprávěl vtipy...