Média řeší „causu Forejt“, Czech press foto vyhrál snímek europoslance Ransdorfa s flekem na košili jen pár hodin před úmrtím. Zdá se, že jsme si nejen zvykli na bulvarizaci, ale že sdělovací prostředky padají stále do hlubší „bažiny“. Jakoby se však zapomnělo na krvavé konflikty na Ukrajině nebo kdesi v centrální Africe a už vůbec na řadu kauz a kauziček, které vyšumí kolem nás. Častou odpovědí je, že to „lidé chtějí“. Jaký na to máte názor?
Nemyslím, že jsem právě vhodným arbitrem pro posuzování úrovně českých médií, protože nevlastním televizi a tisk prakticky nečtu, ale domnívám se, že zatímco v nesvobodných režimech slouží média téměř výlučně politické propagandě, v demokratických společnostech s tržním hospodářstvím je bulvarizace naprosto neodmyslitelnou a zákonitou součástí mediálního světa. Jestliže se například podíváme do českých novin druhé poloviny devatenáctého století určených pro vzdělanou měšťanskou vrstvu, snadno zjistíme, že obsahují typ zpráv, které by svojí senzacechtivostí a morbidností zahanbily i ten nejvyhrocenější současný bulvár. Tehdejší žurnalisté, kteří byli zpravidla literárně zdatnější než ti dnešní, navíc dokázali své historky zahalit do působivého romantického či hororového hávu, jenž úspěšně kompenzoval absenci obrazu. Mediální život v Paříži třicátých či čtyřicátých let devatenáctého století tak, jak ho popisuje ve svých románech Balzac, se svojí agresivitou, účelovostí, marnivostí a prolhaností nijak nelišil od současného stavu. To, že se občas našli publicisté typu Čapka, Poláčka nebo Peroutky, zakrývá pravou povahu sdělovacích prostředků prakticky od vynálezu knihtisku, jíž je do značné míry účelové šíření negativních emocí a parazitování na pokleslých a nepřiznávaných sklonech široké veřejnosti.
Tradiční lidová karnevalová kultura, kterou studoval například Bachtin, byla často vulgární, provokativní, nechutná a krutá. Nyní prostoupila elektronická média a ovládá veřejný prostor. Moderní média nemohla zapadnout do bažiny, protože se v ní zrodila a je to jejich živná půda. Nikdy nečekejme od médií, že vyřeší jakýkoliv zásadní nebo důležitý veřejný problém. Rozchází se to se smyslem jejich existence.
Ani politické garnitury nepřipívají k otevřené společnosti. Na protivníky se otevírají kauzy, ale vlastní se zakopávají pod koberec. Je už i politika, tedy služba lidem, vlastně bažina?
Politika není bažina, ale aréna. Vstupují do ní lidé, kteří chtějí uspokojit své ambice, superego či sebelásku a získat moc rozhodovat o jiných lidech. Nevěnují se politice z altruistických pohnutek, i když to rádi říkají, protože to by odjeli léčit malomocné do Konga a neseděli by ve správních radách. Jestliže se najde naivní jedinec, který nepochopil tuto elementární zákonitost politického života a domnívá se, že politika představuje službu veřejnosti, je od počátku vážně znevýhodněn. Vazba a loajalita vůči určitým hodnotám a idejím mu brání v potřebné názorové flexibilitě a pragmatickém oportunismu, který se od úspěšných politiků očekává. Takový člověk se buď poučí a přizpůsobí, nebo je na počátku své politické dráhy vyřazen. Principiální politik je oxymóron. Na raně středověkém Islandu představoval jedinou ústřední výkonnou moc sněm svobodných mužů – alting – vybavený zákonodárnými a soudními pravomocemi, který se scházel každý rok po dva týdny v době kolem letního slunovratu na pláni u řeky Öxará. Pro uspokojení politických potřeb dané společnosti to naprosto postačovalo.
Co nejvíce ohrožuje svět?Anketa
Politici přemýšlí v řádech čtyř nebo pěti roků podle funkce doby zvolení. Poté může být potopa. Jaký je to pak třeba rozdíl s „osvíceným panovníkem“, který zastupuje vládnoucí dynastii. Někteří diktátoři si rovněž hrají na dynastie, ať již je to v Severní Koreji, nebo třeba v Sýrii. Je podle vás dynastie a onen panovník v delším časovém výhledu pro určitý stát „lepší“, i když třeba bude poněkud „na štíru“ s demokracií, nebo to máme zkoušet znovu a znovu?
Záleží samozřejmě na konkrétní společnosti, jejích potřebách, charakteru, kultuře a historických zkušenostech. Nástup modernity byl ve většině západních zemí spjat s působením silné a charizmatické osobnosti s autoritářskými sklony, která měla ve svém počínání často k demokratickému ideálu daleko. Co by byla Francie bez Napoleona, Anglie bez Cromwella nebo Německo bez Bismarcka, k němuž má mimochodem Abraham Lincoln mnohem blíže, než se obecně přiznává? Pod ochranu silné autority se uchylují společnosti, které čelí vážné hrozbě či výzvě nebo potřebují vyléčit z bolestivého historického traumatu. Nelze proto bezmyšlenkovitě přenášet demokratický model existující v postmoderním a konzumním Západě do komunit, které se nalézají před zásadně odlišnými rozvojovými nebo modernizačními úkoly. Evropský kontinent byl před Velkou francouzskou revolucí zvyklý na značnou rozmanitost lokálních politických systémů a uspořádání a toleroval je jako výraz místní svébytnosti. Myslím, že to byl střet mezi demokraciemi a diktaturami probíhající prakticky během celého dvacátého století, který způsobil, že se na Západě prosadil moralizující a pseudonáboženský étos „vývozu demokracie“. Během studené války šlo o pochopitelný a občas i efektivní nástroj boje s expandujícími totalitními režimy, ale jeho aplikace po roce 1989 má v mnoha případech destruktivní následky, jak by o tom mohli vyprávět obyvatelé severní Afriky a Blízkého východu. Zrod moderní demokracie pravděpodobně historicky souvisí s přechodem od společnosti statusu, v níž se sociální uznání získává automatickým přidělením příslušné společenské role, ke společnosti kontraktu, ve které musí jedinec o uznání a respekt tvrdě bojovat prostřednictvím výhodného kontraktu, tedy profesního uplatnění. Vzhledem k tomu, že atraktivních kontraktů je vždy méně než zájemců, je moderní průmyslová společnost permanentně ohrožena epidemií frustrace sociálně neuspokojených a marginalizovaných lidí. Demokracie je jediný politický systém v dějinách, který zohledňuje v plné míře politický hlas všech občanů bez ohledu na jejich původ, profesi, postavení či bohatství, a tím se snaží kompenzovat případný neúspěch při hledání vhodného kontraktu. Vytrhávat demokracii z tohoto velmi specifického historického a ekonomického kontextu a snažit se ji implementovat v odlišném sociokulturním prostředí je kontraproduktivní.
Turecko by se rádo dostalo do Evropy, ale na druhé straně se chce etablovat jako novodobá Osmanská říše a soutěžit s Persií. Vrací se podle vás v některých regionech doba před sekularizací? Kemal Atatürk by se dnes z „panovníka“ Erdogana jistě zhrozil.
Poté, kdy začala Osmanská říše v raném novověku stagnovat a ze vztahu mezi Západem a islámem se v osmnáctém století vytrácela – dočasně – nesmiřitelná náboženská rivalita, existovala možnost, že budou oba civilizační okruhy postupovat k modernitě obdobnou cestou. Na Západě se prosadila sekularizace a ideologickou prázdnotu po ustupujícím náboženství vyplnil nacionalismus. Tradiční společenské vazby byly přetrhány a zcela se uvolnil lidský kreativní potenciál. Nové technologie radikálně změnily podmínky naší materiální existence. V islámském světě k analogickému procesu navzdory působení mnohých reformátorů nedošlo. Dnes se příliš nedoceňuje, jaké obrovské a brutální úsilí vynaložil zmíněný Mustafa Kemal Atatürk během své snahy o modernizaci země. Americký novinář John Gunther, který se s ním osobně setkal, prohlásil, že stojí nad všemi diktátory a že ve srovnání s ním byl údajně Hitler „pouhým holobrádkem“ a Mussolini „navoněným dandy“. Přesto se nyní zdá, že z dlouhodobého hlediska Mustafa Kemal Atatürk neuspěl. Osobně si myslím, že opětovný příklon k islámu a jeho radikalizace představuje v zásadě panickou reakci na požadavky, nároky a odpovědnost moderního světa. Je to infantilní a pseudoromantický únik do zdánlivého bezpečí a bezčasí archaické náboženské imaginace, která jedince zbaví nutnosti čelit chaosu a nevyzpytatelnosti moderní doby. Za éry arabského nacionalismu si společnosti Blízkého východu a severní Afriky budovaly osobnost a výraz, který začínal být kompatibilní s moderní sekulární civilizací. Poté však přišel náhlý psychický kolaps a regres.
Někdo říká, že euroatlantická aliance „mele z posledního“ a přichází období indo-pacifické oblasti. Evropa a USA se podle Hynka Kmoníčka snaží Asii uzbrojit, což má však jen odkladný účinek. Její největší devizou by měla zůstat historie a kultura. Jak to, prosím, vidíte vy?
Myslím, že bychom na podobnou možnost a rétoriku neměli vůbec přistupovat. Vzestup indo-pacifického regionu nemusí znamenat úpadek Západu. Až do průmyslové revoluce se těžiště ekonomické a politické moci Eurasie nacházelo na Východě, což nijak nezabránilo západní společnosti v impozantním a všestranném rozvoji. Představa, že se náš kontinent změní v gigantické zanedbané Benátky, historický skanzen připomínající zašlou slávu, který budou se směsicí pocitu nadřazenosti, arogance a soucitu navštěvovat zámožní turisté z Asie, mě neláká. Historie a kultura samy o sobě nic neznamenají a nemohou být žádnou devízou, pokud nechceme skončit jako starý Egypt nebo zarostlá mayská města v pralese. To, co je důležité, jsou svobodní, činorodí, podnikaví a vynalézaví jedinci, z jejichž aktivity se rodí to, co zpětně a s respektem označujeme jako „velkou kulturu či slavnou historii“. Navíc se domnívám, že úpadek a rezignace Západu by znamenaly ztrátu pro celé lidstvo, protože navzdory veškeré vzdělanosti a „moudrosti“ Východu se právě na Západě zrodila zvláštní konfigurace idejí, z níž vzešla modernita, kterou chápu jako emancipaci a plné využití celého lidského potenciálu. Byl to Západ, kdo prolomil ve jménu humanismu a osvícenství svazující moc a tyranii tradice. Jestliže by Západ padl, nezavládla by opět všeobecná průměrnost a stagnace? Nevrátily by se bludné cykly neustálého civilizačního vzestupu a úpadku?
Psali jsme:
Člověk je asi opravdu zvláštní tvor. Nejdříve toužíme po demokracii, pak zas pokukujeme po vládě pevné ruky. Chceme přímou volbu prezidenta, a pak se mnozí nemohou ztotožnit s jejími výsledky. Zvolí se plebiscit o brexitu, který by se pak nejraději dal ještě přezkoumat k soudu. A tak bych mohl pokračovat. Jsme taková zlobivá, rozmařilá a věčně nespokojená dítka Země?
Fenomény, o kterých hovoříte, asi souvisejí s posuny politického života Západu na počátku jednadvacátého století. Pravděpodobně se definitivně vyčerpal politický model zrozený ze socioekonomických dopadů a ohlasů průmyslové revoluce. Navzdory výkyvům a místním specifikám představovala sociální demokracie v různých derivátech a variantách, ať již umírněně liberálních, nebo radikálně revolučních, tradičního politického hegemona uplynulého století. Raison d´être sociálně demokratických stran spočíval v řešení sociální otázky, kterou přinesl rozvoj průmyslu a následovné nové rozdělení společnosti. Tato úloha nyní pozbyla na aktuálnosti. Zároveň s tím přestává být relevantní tradiční rozdělení na pravici a levici. Poslední americké prezidentské volby ukázaly důležité přeskupení politických sil a zahraniční ohlasy a komentáře naznačují, že může jít o transformaci, která má v západní civilizaci širší platnost. Na jedné straně došlo ke konvergenci liberálních sil, a to napříč politickým spektrem, takže se na společné platformě překvapivě setkali tradiční představitelé radikální levice a liberální pravice. Slovník, kterým zmíněné politické seskupení hovoří, je výrazně inspirován neomarxismem a existují zde silné vazby na akademické a mediální prostředí. Noví liberálové jsou kosmopolitní, elitářští, technokratičtí a moralizující a vystupují jako zastánci stávajícího establishmentu a politického řádu. Trpí nepřiznaným pocitem ohrožení, protože vývoj neprobíhá vždy podle jejich představ, jak koneckonců ukázal i výsledek prezidentských voleb, a projevují se proto občas netolerantně, alespoň ve verbální rovině. Na straně druhé se vytvořil konzervativní tábor sdružující protestní hlasy lidí domnívajících se, že jejich zkušenosti a pohledům na svět není náležitě nasloucháno a že nejsou adekvátně zohledňováni. Levicově liberální diskurz prostupující média je odpuzuje, i když zatím nebyli schopni zavést vlastní politický slovník, takže působí méně kultivovaně či sofistikovaně. Nedůvěřují příliš současné demokracii a neobávali by se většího prosazování státní autority. Proti kosmopolitismu stavějí tradiční sounáležitost s národním celkem. Noví konzervativci představují paradoxně revolučně dynamický prvek současného politického života. Myslím, že tvář budoucího Západu vzejde ze soupeření mezi oběma výše zmíněnými politickými hnutími. Obávám se, že hlavní prohrávající historickou silou v dané konstelaci jsou tradiční libertariáni, jejichž názory mi vždy imponovaly.
V Itálii padl premiér, což je další rána Evropské unii. Slabou náplastí je jen zvolení „zeleného“ prezidenta Rakouska. Ve Francii se pravděpodobně rozhodne mezi přísným katolíkem Fillonem a „ultrapravicovou“ Marine le Penovou. Je to podle vás odklon od evropského federalismu a renesance národních států?
Občas mi připadá, že mnozí evropští političtí představitelé již na evropský projekt rezignovali a zkoumají alternativní možnosti svého politického přežití v budoucích podmínkách. Je proto možné, že jestliže dojde k rehabilitaci národních států, objeví se řada nových „autentických“ patriotů. To ovšem způsobuje další personální degradaci vedení Evropské unie, které se v zásadě omezuje na hájení stávajícího stavu. Historická iniciativa, jež by strhla, inspirovala, mobilizovala a získala široké vrstvy evropského obyvatelstva, zcela chybí. Není pak nijak překvapivé, že se Evropané obracejí ke své původní národní a etnické identitě, v jejímž symbolismu, jazyce, tradici, kultuře a dějinách hledají existenciální záštitu.
Pojďme na závěr ještě dále. V Estonsku vyhrála volby proruská strana. V Bulharsku mají generála prezidentem a spolu s Moldávií se více orientují na Ruskou federaci. Je to podle vás určitá vypočítavost a možná i nezbytnost, nebo zažíváme další dělení světa?
Nemyslím si, že by východní Evropa měla být předmětem nového dělení světa. Existuje nikdy nekončící politická hra o dominanci a hegemonii mezi více státními aktéry. Démonizace protivníka je tradičně osvědčená metoda politického boje, který obohacuje o psychologický rozměr a dodává tak často malichernému potýkání zdání „svaté války“. Neměli bychom se ale podobnými mechanismy nechat strhnout. V minulém století jsme měli příliš tragické zkušenosti s kolektivně nezvládnutými emocemi v politickém prostoru. Doporučoval bych více věcnosti a střízlivosti při posuzování mezinárodních událostí.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
