V poslední době zaznívají názory, že Evropa svým chováním vůči Rusku i kvůli závazkům na „klimatické“ úspory páchá dobrovolnou sebevraždu, zatímco jiné regiony toho využívají a obsazují ty poslední pozice, které starý kontinent vyklízí. Pojďme si povídat o regionu islámského světa, který díky své profesní minulosti diplomata znáte nejlépe. Jak tam se „připravují na budoucnost“?

Těmto zemím klimatická sebevražda nic neříká, ony potřebují přežít, a to si jejich vládci (na rozdíl od těch našich) dobře uvědomují.

Sankční režim proti Rusku a Íránu samozřejmě ovlivňuje i jejich ekonomiku, i když ne tak drtivě, jako tu naši. To samozřejmě uvolňuje dříve naše tradiční trhy ve prospěch konkurence, zejména Číny. Politicky celá oblast Blízkého východu prošla v poslední době řadou změn, tou nejzásadnější byl průlom ve znovuotevření diplomatických vztahů mezi Izraelem a arabskými státy. Jedná se zejména o Maroko, Bahrajn a Spojené arabské emiráty. Tento průlom je nutno bezesporu připsat Donaldu Trumpovi.

Současný vývoj je samozřejmě ovlivněn děním na Ukrajině a celkovou neúrodou obilí a rýže ve světě. Na dovozu potravin jsou mnohé země Středního východu a severní Afriky závislé, a tak sledují s obavami situaci na trhu. K tomu připočtěme pečlivě udržované konflikty v Libyi a v Syrii, neklidný Irák, mocenské choutky Turecka vůči Řecku a Kypru – a máme zaděláno na hodně horkou polévku. Jak se dá připravit na světovou válku?

V posledních dvou letech v regionu docházelo k zásadním politickým změnám zejména díky navazování kontaktů mezi Izraelem a arabskými zeměmi. Zdálo se, že konfesní rozpory ustupují byznysu a regionálním politickým zájmům. Jak to v tomto směru vypadá v oblasti teď?

Když sečteme snahy radikálních muslimských hnutí (Hamás, Hezbolláh a další) udržet situaci napjatou, občasné vojenské pošťuchování se Izraele a Sýrie (nesmíme zapomenout na tureckou okupaci severní Sýrie ani na enklávu Daeš v oblasti Idlíbu, chráněnou USA), tak to opravdu nevypadá na celkové uklidnění oblasti. Tlak „Západu“ na Sýrii je stále stejný, veškerá rozvojová pomoc je vázána na „demokratické“ volby.

K tomu bych rád připomněl, že přímá volba hlavy státu, kterou byl zvolen Bašár Asad, je tou nejdemokratičtější formou voleb (musíme se ptát, proč je právě v ČR proti ní takový odpor u našich „tradičních“ stran) – i to, že v íránském parlamentu je zastoupeno více politických proudů, konzervativci, reformisté, nezávislí poslanci, zástupci náboženských menšin včetně jednoho poslance z ústavy reprezentující dvacetitisícovou íránskou židovskou diasporu. Podle mého úsudku je Bašár Asad jediným právoplatným vládcem Sýrie a také jedinou nadějí Syřanů na mír.

Ostatní arabské chalífáty a dědičné monarchie, se snaží ze současné zmatené situace v Evropě vytěžit pro sebe co nejvíc. Je pozoruhodné, že v těchto případech lidskoprávní aktivisté zalezli někam hodně hluboko a lidská práva v těchto zemích nekomentují, na rozdíl od těch v Syrii a Íránu. Je paradoxem, že tyto dvě země jsou ve svém důsledku daleko demokratičtější než okolní státy.