Jiří Pospíšil věří, že se EU zreformuje: Klaus v kritice přehání. Patříme do rodiny zemí vyznávajících demokracii. A jak řekl předseda Juncker...

Je pravda, že europoslanci požádali Evropskou komisi, aby do budoucích zákonů začlenila ustanovení o tom, že podniky, jejichž majitelem je úřední osoba v členském státě EU a ve třetích zemích, nemohly žádat o finanční prostředky Evropské unie, ani je dostat?

Ano, je to pravda, Evropský parlament přijal minulý čtvrtek toto usnesení. Jde o politickou výzvu, která má do budoucna zabránit tomu, aby evropské dotace čerpali politici v jednotlivých členských státech Evropské unie. Myslím, že to je správné, a proto jsem pro to hlasoval. Když politici spravují peníze občanů, veřejné peníze jsou peníze daňových poplatníků, sami je podle mne čerpat nemají. Mají peníze občanů co nejlépe spravovat, a ne si je dávat do vlastních kapes.

Bude se to týkat i rodinných příslušníků? Není přece problém, aby politik přepsal firmu na svoji manželku, rodiče nebo děti.

Na to ještě dnes nelze odpovědět, protože zatím byla přijata tato obecná deklarace. Jak bude v tomto případě podoba střetu zájmu vypadat v konkrétním právním předpise, nikdo neví, protože jsme zatím v první fázi. Osobně si myslím, pokud takové pravidlo nemá být úplně bezzubé, mělo by se vztahovat i na rodinné příslušníky a případně na situace, kdy politik převede svůj majetek do jiné právní formy, ale majetek stále vlastní.

Má návrh nějakou souvislost s majitelem Agrofertu Andrejem Babišem, který má šanci stát se po podzimních sněmovních volbách premiérem, přitom je zřejmě největším příjemcem evropských dotací v České republice?

Tento návrh vzešel při debatě v ústavním výboru a nenavrhoval ho podle mých informací žádný český poslanec. Byl přijat jako pravidlo, ne pro Andreje Babiše, ale hlavně jako pojistka do budoucna, aby se takové případy jako Andrej Babiš vyloučily. Myslím, že kauza Andreje Babiše přispěla k tomu, že evropští politici chtějí vědět, kde končí evropské peníze, protože je spravují a nechtějí, aby skončily v kapsách národních politiků.

Věříte, že se tím bude Evropská komise zabývat a výsledkem bude návrh, který projde Evropským parlamentem?

Jsem přesvědčen, že ano, protože se budou upravovat zase nová pravidla pro příští tzv. finanční období, to znamená pro další dotační období. Jak vidím atmosféru v Evropském parlamentu, věřím, že bude velká snaha většiny poslanců zamezit tomu, aby národní politici čerpali evropské dotace. Vidím velkou míru pravděpodobnosti, že se tím bude komise zabývat, protože je součástí evropské politické kultury, že se tím, když parlament něco navrhne, snaží zabývat. A když to komise navrhne, jsem přesvědčen, že to v Evropském parlamentu projde, protože už tam prošla i tato obecná deklarace.

A kdy by tedy mohla začít platit?

Myslím, že jednou z variant je, že by to mohlo začít od příštího finančního období, které začíná v roce 2020. Může to být v zásadě účinné za dva roky.

Mohou v Evropské unii nastat nějaké změny, když řada států, v příštích dnech například Německo, bude mít volby a nové politické reprezentace, které by vyústily v reformu Evropské unie, o jejíž potřebě se již dlouho mluví?

Problém je, že o změnách v Evropské unii hovoří mnoho politiků, ale je otázka, jestli se dokážou shodnout na jednom modelu změn. Někteří evropští politici chtějí problémy řešit tím, že se budeme rychleji integrovat, jiní říkají, zachovejme status quo, další říkají, pojďme Evropu demontovat pouze na vnitřní trh. Volby proběhnou, uvidíme, jestli se nová politická reprezentace bude schopna shodnout na jednom řešení. Zatím to tak podle mého názoru nevypadá.

Ale musím říci, že se Evropa sama fakticky mění, i když to tak nevypadá. V Junckerově projevu minulý týden zazněla jedna zajímavá informace, že zatímco předchozí Barossova komise navrhovala a byly schvalovány ročně stovky nových evropských právních předpisů, Junckerova komise ročně navrhuje a je pak schvalováno kolem dvaceti až dvaceti pěti nových právních předpisů. Takže vidíte, že se výrazně zpomalilo tempo přijímání evropské legislativy. A je důležité, že se opravdu upravují jen ty věci, které je vhodné a efektivní upravit na evropské úrovni. Věci, které si jednotlivé státy mohou upravit samy lépe, se nechávají v působnosti členských států. Myslím si, že Evropská unie se bude měnit spíš takovými dílčími kroky, než že někdo vymyslí a dá na stůl skvělou reformu a ona bude přijata. Nevěřím moc v nějakou velkou reformu.

Lidé se v Česku nejvíc obávají migrace a islámského terorismu, protože slyší o teroristických činech a kriminálních případech, které páchají džihádisté, ať už z řad zradikalizovaných muslimů narozených v Evropě, nebo z řad migrantů z poslední vlny migrace v západních zemích EU. Může se změnit postoj některých evropských politiků k migraci, když například německá kancléřka Angela Merkelová, která podle odhadů obhájí svůj mandát, prohlásila, že „islám patří k Německu a je součástí jeho úspěchu“? Přitom potvrdila, že nelituje svého rozhodnutí z dob migrační krize. Na druhé straně se ale očekává, že větší podporu získá i Alternativa pro Německo, která naopak kritizuje dosavadní azylovou politiku současné německé vlády.

Jsou snahy některých evropských politiků prosazovat jednotnou azylovou politiku, jednotnější přístup k otázkám migrace. Já toho nejsem úplným zastáncem. Myslím si, že každá země by měla mít právo regulovat přísun uprchlíků na své území. Uvidíme, co nastane, když formálně skončily povinné kvóty pro rozdělování uprchlíků. Byly vázány na konec září. Uvidíme, jestli bude snaha zavést permanentní, trvalé kvóty, nebo zda vyjdou evropští lídři poučení z toho, že povinné kvóty nefungují, tak od jejich prosazování upustí. Myslím, že jednotlivé členské státy Evropské unie by měly respektovat a naplňovat Ženevské konvence, kde jsou jasná pravidla pro to, jak pomáhat uprchlíkům, kteří pocházejí třeba z válečných oblastí. To je pro nás závazné.

Na druhou stranu si nemyslím, že se Evropská unie může úspěšně dohodnout na jednotné azylové politice. Každá země má jiné zkušenosti s uprchlíky, jinou historii, některé země byly koloniální velmoci, žije u nich velké množství lidí ze třetích zemí, kteří tam přišli v minulosti, a jsou země, které nemají zkušenosti s uprchlíky a které se logicky bojí přílivu uprchlíků. Byl bych velmi rád, aby Evropská unie respektovala, že na uprchlickou krizi je v členských zemích odlišný náhled daný historií, bohatstvím jednotlivých států atd. Věci by to určitě prospělo. Snažit se najít jedno řešení a nutit ho všem může vést k růstu protievropských nálad v některých členských státech, a toho se obávám.

Protievropské nálady už se v souvislosti s nesouhlasem s migrační politikou některých západoevropských zemí projevují v Polsku, Maďarsku, ale i u nás.

Přesně tak. Politik musí hledat taková řešení v rámci evropské politiky, která moji voliči budou akceptovat. Musím názor voličů respektovat, oni mne zvolili, reprezentuji jejich zájmy. A když to nebudu respektovat, přispěji k tomu, že se v České republice budou dál posilovat protievropské tendence. Nerad bych se dočkal toho, že Česká republika jednou opustí Evropskou unii.

Může být přijatelné jakési kompromisní řešení, že země, která uprchlíky přijme, na ně dostane peníze z evropského rozpočtu?

Problém s rozdělováním migrantů po Evropě není otázka finanční. Ta je až na druhém místě. Na prvním místě je otázka, jestli ten systém může, nebo nemůže fungovat, když ti lidé budou přiděleni do konkrétní země, jestli v ní zůstanou, nebo odejdou. Praxe ukazuje, že tento systém opravdu nefunguje. Přidělovat tyto lidi do zemí, kam nechtějí, nemůže dlouhodobě obstát. Lidé z těch zemí odejdou. A druhá věc je, že nechci, aby do těch zemí, kde je velký odpor proti přidělování uprchlíků, Evropská unie dávala uprchlíky za peníze proti vůli dané země. To může Evropská unie prohlašovat, prosadit, ale bude to krátkodobé řešení. V takových zemích naroste ještě větší odpor proti myšlence evropské integrace, a to z nás nikdo nechce. Buď musíme lidem umět vysvětlit, aby to přijali, a pokud to neumíme, tak řešení, které je v rozporu s vůlí uprchlíků a v rozporu s názory obyvatel dané země, je podle mého názoru špatné. Dlouhodobě nemají smysl a nemohou fungovat.

V souvislosti s Evropskou unií se u nás také řeší, zda přijmout euro a být v tom hlavním, jak se říká, tvrdém jádru Evropské unie, nebo ne. Jaký je váš názor?

Já nemám problém být v tvrdém jádru. Ale musíme u každého konkrétního návrhu zkoumat, nakolik je pro nás výhodný, nakolik je v souladu s našimi zájmy. To znamená, že nemohu obligatorně říci, že všechny věci, směrnice a nařízení přijmu, protože chci být v tvrdém jádru. Takový bianko šek nemohou odpovědná vláda ani odpovědní politici dát. Představte si, že bude Evropská unie projednávat sjednocování daně nebo jednotné celoevropské minimální mzdy. Kladu si otázku, co je pro Českou republiku výhodné? Když bude jednotná minimální mzda pro celou Evropu, může to výrazně poškodit české firmy, které nebudou schopny dát všem vysokou minimální mzdu. Je to líbivé heslo, ale musí to odrážet ekonomickou situaci té které země a reálné možnosti jednotlivých firem, jestli mají, nebo nemají na to, takovou mzdu vyplatit. Nemůžete udělat administrativní rozhodnutí z Bruselu.

Můžeme patřit ke tvrdému jádru, ale pokud někdo bude navrhovat třeba různé sociální předpisy v rámci Evropské unie, které by poškozovaly českou ekonomiku a české podnikatele, tak pro ně hlasovat prostě nebudu. Musím hodnotit náš národní zájem, co je pro nás výhodné. A ukazuje se, že staré a nové členské země mají trochu odlišné zájmy, pokud jde o zaměstnávání zahraničních pracovníků. Je tu jasná snaha francouzského prezidenta omezit levné pracovní síly z východní části Evropské unie. Máme zkrátka rozdílné zájmy a musíme se pokusit o kompromis. Ale těžko můžeme přistupovat na cesty, které budou navrhovat staré členské státy, protože budou pro ně ekonomicky výhodné, ale nás budou poškozovat.

To se ukazuje už na případech českých dopravců, kteří vozí zboží do západní Evropy. Evropská komise navrhla, aby řidiči pracující víc než tři dny mimo svou domovskou zemi pobírali minimální mzdu daného státu, ve kterém působí. Ale to by české dopravce neúměrně zatížilo.

Francouzský prezident Macron prosazoval věci, které jsou proti zájmům českých dopravců. Byl jsem u jednání s prezidentem českých dopravců ve Štrasburku, potvrdil jsem, že obhajuji české zájmy, zájmy českých dopravců, nikoli francouzských. Budu hlasovat podle toho, jak je to prospěšné pro nás. V tom s Francií jednotnou linii nenajdeme, to je jiná ekonomika, jiná situace.

Souhlasíte s názorem exprezidenta Václava Klause, že být v tvrdém jádru Evropské unie není nic jiného než stát se satelitem, nebo dokonce součástí Německa? Pro něj je to otázkou bytí a nebytí České republiky.

Já to beru jako jeden z mnoha expresivních termínů bývalého prezidenta, který bohužel Evropskou unii hodnotí velmi negativně. Jsem člověk, který podporuje myšlenky evropské integrace, jsem rád, že Česká republika patří do rodiny zemí, které vyznávají demokracii, svobodu a lidská práva. Jsem rád, že máme demokracii v České republice, nechci být satelitem evropského impéria. To je pozice bývalého prezidenta, který používá expresivní výrazy a přehání. Je otázka, co znamená být součástí tvrdého jádra. Dnes je už Evropa reálně vícerychlostní. Do budoucna čekám, že to bude vícerychlostní Evropa, že některé postupy, některé evropské instituty přijme určitá skupina států, jiné přijme jiná skupina evropských států.

Vidíme to na příkladu tématu evropského prokurátora. Česká republika přistoupila k úpravě zavedení veřejného evropského žalobce, tím se připojuje v této oblasti ke tvrdému jádru, ale mnoho „starých“ zemí, které byly na počátku evropské integrace, třeba Nizozemsko, evropského prokurátora odmítlo. Takže si myslím, že to bude ad hoc u jednotlivých právních předpisů, někdo na některé přistoupí, na některé nepřistoupí. Je důležité, abychom si vyhodnotili, jestli konkrétní úprava je v našem národním zájmu, aby nás nikdo nenutil za každou cenu ji přijímat. Buď dojít ke kompromisu, nebo máme mít právo se nepodílet na úpravě, která by nás poškodila. To je velmi důležité. Dělají to i jiné státy, Macron je toho důkazem. Vnímám to tak, že ochrana národních zájmů není protievropský postoj.

Ale v rozporu s tím, co říkáte, je znění Lisabonské smlouvy, která umožňuje přehlasovat názory menšiny. Jako v případě povinných kvót pro rozdělování uprchlíků.

To je právě ono, to je jedna z věcí, se kterou jsem nesouhlasil v projevu pana Junckera. S většinou věcí v jeho projevu ve vztahu k Evropské unii jsem souhlasil, ale nesouhlasil jsem s tím, když říkal, že do budoucna by měly být posilovány případy, kdy se rozhoduje většinou Evropské unie, nikoli všemi. Myslím, že přehlasování nepřináší nic dobrého. Já chci, aby Evropská unie fungovala. Ale když nás někdo přehlasuje, vidíte sama, kam to vede. Kvóty stejně nefungují, teď budeme žalováni Evropskou komisí k Evropskému dvoru, napětí v této oblasti narůstá a pozitivní řešení to nemá. Evropská komise podá žalobu, česká vláda těžko ustoupí.

Je potřeba se pokud možno domluvit, ne se přehlasovávat. Zatlačování partnerů do kouta nepřináší nic dobrého. Ale máte pravdu, že Lisabonská smlouva žije. Opravdu bych se snažil držet Evropu v konsenzu. Maximálně se snažit věci domlouvat, respektovat menší státy. Když spěcháme, snažíme se dohadovat věci rychleji a na slabší partnery budeme brát menší zřetel, dlouhodobě dáváme dynamit do základů evropské integrace. Tím evropskou integraci hrozně ohrožujeme.