Připomínáme si letos sté výročí vzniku Československé republiky a prezident Miloš Zeman se rozhodl ocenit jednoho z „mužů 28. října“, Antonína Švehlu. Vy jste se rozhodl natočit film o jiném z těchto pěti mužů, kteří dokázali realizovat převzetí moci a důležitých úřadů – o Aloisi Rašínovi. Proč jste si vybral právě tuto osobu?
Alois Rašín je jedna z největších osobností našich novodobých dějin. Na rozdíl od ostatních „mužů 28. října“ mělo jeho směřování celoživotní kontinuitu. Již v roce 1892 napsal brožuru České státní právo a myšlenkově navazoval na dílo Palackého a Riegera. Rakouské úřady podrobily brožuru cenzuře a o dva roky později stanul Rašín před soudem v rámci procesu s Omladinou. Dva roky strávil ve věznici na Borech v Plzni, soudem byl zbaven titulu doktora práv, který mu byl posléze vrácen. Jeho žena, tehdy ještě Karla Jánská, píše ve svém deníku s nesmírným obdivem o jeho přednáškách ve spolku Slávia. O jeho inteligenci svědčí, že se na Borech za dva roky naučil anglicky tak dobře, že mohl přeložit knihu anglického autora z oboru národohospodářství. V polovině první dekády 20. století vstoupil do aktivního politického života strany, jejímž předsedou byl Karel Kramář – v té době rozhodně za hranicemi nejznámější český politik. Po začátku I. světové války se aktivně angažoval v protihabsburském odboji jako jedna z vůdčích osobností tzv. Maffie, což byla zpravodajská organizace, získávající vojenské, hospodářské i politické informace, předávané ilegálně do zahraničí, především T. G. Masarykovi.
Rašín byl spolu s K. Kramářem zatčen, obviněn z velezrady a vyzvědačství a převezen do vojenského vězení ve Vídni. Celou dobu výslechů a soudu strávil v tzv. věži smrti v samovazbě. Rozsudkem, potvrzeným odvolacím soudem, byl odsouzen k smrti. Jen smrt císaře, který byl v agónii a nemohl rozsudek podepsat, zachránila odsouzené před oběšením. Trest zmírnil nový císař Kramářovi na 15 let a Rašínovi na 10 let do věznice Möllersdorf, kde umírali dva vězni denně na tyfus, úplavici nebo podvýživu.
Po amnestii se okamžitě vrátil k protirakouskému odboji. Zatímco starosta Obce sokolů dr. Scheiner vypracoval plán vojenského zabezpečení převratu, Rašín vybudoval rozsáhlou síť důvěrníků, kteří vybírali spolehlivé vlastence a kompetentní úředníky pro plynulý přechod k fungující státní správě. Sám vytvořil podobu ekonomického systému samostatného státu („Můj finanční plán“) a v noci 27. října napsal zakládající zákon, který s ním o den později podepsali „muži 28. října“ – představitelé Národního výboru.
Všichni, kdo alespoň tuší, že Alois Rašín v čase vzniku Československé republiky existoval, o něm mluví jako o ministrovi financí. Málokdo ví, že ministrem byl pouze 6 měsíců v roce 1919. Za tu dobu dokázal realizovat promyšlenou odluku měny a zachránil tak stát před osudem sousedů, postižených hyperinflací. Zavedl 50% povinnou státní půjčku z předložených peněz, uznaných kolkováním za platné, a 80% zdanění majetků, které získali někteří obchodníci během války – považoval je za kolaboranty. Tím vytvořil prostředky pro cedulovou banku, kterou Československo samozřejmě nemělo (byla ve Vídni). Se Švehlou vypracoval pozemkovou reformu, která parcelovala velkostatky nad určitou výměru. A získanou půdu předali rolníkům, kteří na ní pracovali.
Od června 1919 do října 1922 byl velice tvrdým kritikem vládní hospodářské politiky. V polovině října jmenoval prezident předsedou vlády Švehlu a ten jmenoval Rašína znovu ministrem financí. Za necelé tři měsíce byl smrtelně postřelen pomateným anarchokomunistou.
Pro mne je Rašín vzorem zásadového člověka, vždy čestného, který byl dalek toho, aby kázal vodu a pil víno. Byl citově vázán k rodině, k dětem a především k vlasti. V jeho posledním veřejném projevu v prosinci 1922 zazněl výrok, ze kterého bychom si měli vzít příklad: „Za službu vlasti se neplatí!“.
Prezident Zeman vysvětlil svůj výběr tím, že by chtěl více upozornit na domácí válečný odboj, který byl doposud spíše ve stínu zahraniční mise Masaryka, Beneše a Štefánika. Alois Rašín patřil právě k této skupině domácích odbojářů, lze říci, že tam byl jednou z nejvlivnějších postav. Co vás na příběhu tohoto domácího odboje zaujalo nejvíce? A souhlasíte s prezidentem, že jeho role je podceňována?
Plně s panem prezidentem souhlasím. Bohužel osud „mužů 28. října“ je typickým projevem české nesvornosti a nadřazování osobních ambicí. O něčem svědčí oslava prvního výročí 28. října v roce 1919. Prezident si pozval na skleničku dopoledne účastníky domácího odboje, pozvánku na velkou večerní recepci však nedostali. Trávili pak výročí každý rok společně v Národním divadle. V mých očích se názor na lidský profil Masaryka dosti změnil. Navíc ještě jeho zarputilé prosazování Beneše, pracovitého politika zákulisních dohod, do funkce prezidenta. Ta funkce po mém soudu patřila Karlu Kramářovi, kterého by parlament v té době jistě zvolil. Nemocný Masaryk raději znovu kandidoval, aby zůstal ve funkci a mistr intrik Beneš byl v roce 1935 zvolen vyjednanou podporou komunistů a hlinkovců.
Masaryk a Beneš skutečně odsouvali za první republiky soustavně domácí odboj do stínu. Jeho zásluha byla záměrně marginalizována. Ten osud pronásleduje Rašínovo jméno až do současnosti. Nacisté jméno tabuizovali dílem proto, že Rašín patřil k vůdčím osobnostem s vlivem na osamostatnění republiky, zejména však proto, že syn Ladislav Rašín od poloviny 30. let velmi tvrdě upozorňoval na nebezpečný vývoj v našem sousedství, jako poslanec navrhoval Henleinovu stranu zakázat a po vzoru otce začal na jaře 1939 organizovat odbojovou ilegální síť. Byl zatčen, v Berlíně odsouzen k trestu smrti, který byl posléze zmírněn na 15 let tvrdé káznice. Zemřel na jaře 1945 krátce před tím, než Frankfurt osvobodili Američané.
Jméno a osobnost Aloise Rašína a jeho syna Ladislava bylo terčem „zapomenutí“ i po roce 1948, kdy komunisté jako by převzali protirašínovskou argumentaci pomateného atentátníka. Alois Rašín, ani jeho syn Ladislav nesměli být pohřbeni do hrobky. Jejich urny přechovávala Karla Rašínová v bytě.
Ale i v současnosti není Rašínovi dosti přáno. Nikde v Parlamentu ČR není deska s nápisem „JUDr. Alois Rašín se zasloužil o vznik Československé republiky“. Sněmovna před několika lety přijala usnesení, že má být zbudován Rašínovi pomník. Dodnes k tomu nedošlo.
Podstatnou částí příběhu je vztah Aloise Rašína s Karlem Kramářem. Tito politici spolu za první světové války byli odsouzeni k smrti, dokonce sdíleli jednu celu, později vstoupili do stejné politické strany, přesto se nedá říci, že by byli něco jako „politický tandem“. Jaký byl podle vás jejich vztah?
Karel Kramář pocházel z velmi bohaté rodiny a nemusel se o obživu starat. Proto po absolvování práv mohl studovat na půdě čtyř evropských univerzit. Vzhledem k jeho šarmu byl přijímán v nejvyšších politických kruzích v Evropě. Již v roce 1890 vstoupil do Mladočeské strany a o rok později byl zvolen do nejvyššího ústavodárného sboru – Říšské rady. Na sklonku století byl již předsedou strany. Slovem i písmem ovládal pět jazyků.
Jeho vztah ke slovanské vzájemnosti ho táhl k Rusku, kde se ocitl ve vysoké společnosti. Seznámil se s rodinou Abrikosova, bohatého podnikatele. Jeho žena Naděžda byla velmi múzická a ke stavbě sídel na Krymu a později v Praze angažovala ty nejlepší architekty. Jak se dostala do Prahy, aby nechala vystavět Kramářovu vilu (dnes vládní rezidenční sídlo)? Kramář provázel rodinu podnikatele po Evropě. Mezi Kramářem a Naděždou vzplanul opravdu vysoký plamen lásky. Z Vídně se Abrikosov vracel do Moskvy sám, aby se staral o 4 děti, které Naděžda až do smrti neviděla.
Láska to musela být oboustranně nesmírně silná. Kramář jako začínající poslanec Říšské rady si společensky nemohl dovolit veřejný vztah s vdanou ženou. Scházel se s ní tajně v hotelu, kde Naděžda trávila čas 9 let, než si její tehdejší manžel pořídil nemanželské dítě a patriarcha konečně svolil k rozvodu.
Kramářova autorita v čele Mladočeské strany byla nesmírně vysoká. Jeho veřejné vyjádření na adresu trojspolku (Rakousko–Německo–Itálie) 1899 jako o „starém, obehraném luxusním klavíru, který sice ještě nemůžeme odložit do skladiště, na který také ale už současně nehrajeme“ – dozajista militantním Rakušanům i Němcům uvízlo v paměti.
Zatímco Kramář byl vlivným politikem již 17 let, Rašín vstoupil teprve do strany. Kramář byl znalcem lidí, postřehl Rašínovu velkou pracovitost, inteligenci i organizační talent. Rašín se záhy stal tajemníkem strany a byl pověřen udávat směr Národním listům, které Mladočeské straně patřily. Rašín Kramáře respektoval, ale občas dával najevo nesouhlas. V době, kdy začíná fungovat konspirační síť Maffie, vzkázal Masaryk Kramářovi, aby za ním přijel do exilu. To Kramář razantně odmítl s odůvodněním, že on je politik a musí být tam, kde se střet odehrává, ne vést učené diskuse v bezpečí ženevských kaváren. V té době ještě věřil, že ministerský předseda rakouské vlády Stürgkh přileze k němu po kolenou, aby vyjednal s carem pro Rakousko slušné podmínky pro příměří. V tom se ovšem fatálně mýlil.
Zatčení muže, zvyklého na komplimenty ve vysoké společnosti, v prvních chvílích Kramáře demoralizovalo. Jistě si to umíme představit – samovazební cela se zdmi pomalovanými pornografiemi, vlhkost, zápach a brutální chování dozorců.
Pro Rašína už nebyla samovazba ničím neznámým. Nechal si poslat rukavice s ustřiženými prsty, aby mohl psát. Z jeho deníků vyčteme desítky knih, které přečetl. Pocházel z menších Nechanic a klukovské bitky a lezení po stromech vybavily Rašína k vysoké odolnosti. Karle kupř. píše, že na samotce nefunguje topení, on je zvyklý spát u otevřeného okna a tak se ráno probouzí s dekou ztvrdlou, pokrytou jinovatkou. Prosí Karlu, aby mu poslala ještě jednu deku – ne kvůli teplu na spaní, ale aby si mohl přikrýt kolena u stolu, když píše.
Kramář i díky své ruské manželce vymýšlel všeslovanský stát s carem v čele a s ruským knížetem jako českým králem. Vypracoval dokonce ústavu takového soustátí a nechal ji předat ruskému ministrovi zahraničí. Na to ovšem rakouské úřady nikdy nepřišly, jinak by byl podle praktik vojenských soudů okamžitě oběšen.
Rašín se klonil spíše k Masarykově orientaci na Francii a Anglii. Kramářova zatvrzelost ho popouzela ještě když byli na svobodě. V garnizonním vězení ve Vídni byli do rozsudku na samotkách. Teprve ve věznici Möllersdorf sdíleli společnou celu a tam se jejich postoje v mnoha směrech vyostřily. Otužilý Rašín nesnášel těžký, smradlavý vzduch, zatímco rozmazlený Kramář zakazoval otevírat okno, aby se nenastydl. Vyvrcholil i jejich politický spor. Jen na krátký čas je po amnestii smířila velká euforie a vlastenecký banket na Žofíně. Kramář se pak odebral k rekonvalescenci na venkov, zatímco Rašín se okamžitě vrhl do příprav na státní převrat. Své pojetí vyjadřoval jasně: „Musíme do puntíku vědět, co uděláme hodinu po převratu, pak následující den a další.“ Jeho energie je fascinující.
Alois Rašín byl nejen „mužem 28. října“, velké emoce vzbuzoval i poté jako ministr financí. Co je podle vás jeho nejdůležitějším politickým odkazem pro budoucí generace?
Samozřejmě, že jeho krédo „pracovat a šetřit“ je v současné době úvěrů a ničím neomezené spotřeby nerealizovatelné. Všechny vyspělé země pracují s ohromnými rozpočtovými schodky, které jsou nesplatitelné. Rašín by obdobnou výši ročních úroků z úvěrů, jaké má naše republika sto let od vzniku, nikdy nepřipustil. Ale zkuste jít v současné době do voleb s programem vyrovnaného rozpočtu, škrtů v dovozu – nikdy se nedostanete k tomu, abyste takový program mohl uskutečnit. Zkuste jít do Sněmovny a do Senátu s návrhem „za službu vlasti se neplatí“.
Řekněte to poslancům, senátorům, soudcům, o europoslancích nemluvě. Copak by velký vlastenec Rašín někdy strpěl, aby astronomicky vydělávající europoslanci hlasovali proti zájmům své země? Rašín byl za svou lásku k vlasti, kterou promítal do činů, nejen do prázdných frází, dvakrát vězněn, jednou odsouzen k smrti. Obdobně jako za doby německého nacismu jeho syn Ladislav, kterému byl vzorem.
Dnes zvláště platí jeho poslední vzkaz veřejnosti, zaznamenaný synem Ladislavem: „Budeme-li všichni držet při sobě, udržíme republiku. Rozejdou-li se strany ve všeobecném vzájemném boji, ztratíme samostatnost…“
Mnozí si často kladou otázku, zda by se ještě dnes mohla objevit taková politická osobnost, jako byl Alois Rašín. Myslíte si, že by to bylo možné?
V současné postdemokratické době s podnikateli, kteří hledají daňovou optimalizaci v zahraničí, byť se jejich zisky tvoří na území našeho státu, je to zcela vyloučené. V době globalizace ovládané korporacemi, které zakládají po celém světě offshore podniky a na prosperitu vlastní země se neohlížejí, je to blouznivá fantazie. V době, kdy do politické a ekonomické orientace země zasahují organizace dobře placené lidmi jako je finanční spekulant Soros, by takový politik byl jen vhodným terčem atentátníka. Žijeme ve věku NWO, kde přestala platit suverenita jednotlivých zemí i mezinárodní právo.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
