Případ skupiny studentů a aktivistů, kteří se na Albertově nemohli dostat v čas konání demonstrace na podporu prezidenta k pamětní desce, vedl k uspořádání „náhradního 17. listopadu“ v neděli 22. 11. Vy jste se tohoto setkání také prý zúčastnil. Proč?

Jistě, byl jsem včera na Albertově a dal jsem tam svíčku a položil jablíčko... Víte, mě zlobí, že ti druzí, kteří nejvíc křičí o tom, jaké mají právo na svou pravdu, ho většinou upírají těm druhým... Když já kritizuji pana prezidenta nebo politiky, je to zcela něco jiného, neboť jako občan mám nezadatelné právo kritizovat ty, kteří za naše peníze rozhodují o této zemi. Dříve jsem byl podobně kritický i třeba vůči panu prezidentovi Václavu Klausovi. I když jsem měl vůči němu výhrady, byl jsem vždy objektivní, ale na druhou stranu jsem ho hájil, přestože se na mě moji přátelé v disentu zlobili a tvrdili, že jsem klausovec. Nikdy jsem ale klausovec nebyl, stejně jako jsem nikdy nebyl ani havlovec, i když Vašek Havel by můj přítel. Já ale odmítám být jakýkoliv propagátor něčeho jednostranného!

Co mě nyní hodně dráždí, to je chování toho pána, který je na Hradě. Já se o něm čím dál více zdráhám říci, že je to prezident, protože co předvedl před týdnem, kdy sebral studentům na akademické půdě právo uctít památku svých předchůdců, kteří obětovali své životy v roce 1939 a v roce 1989 byli zmláceni na Národní třídě, je neuctivé. V roce 1989 studenti pohnuli společností ani ne tím, že předtím by byli aktivní, ale v okamžiku, kdy byli 17. listopadu zmláceni, probudilo to celou společnost. Ti studenti ale nevěděli, do čeho jdou a zda režim třeba proti nim brutálně nezasáhne. On zasáhl, takže to bylo to poslední, co mu zlomilo krk. Jestli to někdo plánoval, anebo za tím vším byly zpravodajské služby, mě nezajímá, vždycky je totiž nejdůležitější výsledek. A výsledkem je, že žijeme v demokratické a svobodné společnosti a vynese to občas i takové situace, že máme u moci určité politiky nebo fanatiky či xenofoby, kteří pak šíří nevraživost a nesnášenlivost. To ale k demokracii patří a k tomu patří i to zásadní, aby studenti mohli uctít památku svých předchůdců.