Po návštěvě ministra Hermana na sjezdu Sudetoněmeckého landsmanšaftu a jeho oslovení "milí krajané" se v politických kruzích u nás rozpoutalo názorové peklo. Jak byste okomentoval jeho návštěvu i tyto reakce? Co svědčí o dnešní době a našem "naturelu"?

Krajané to opravdu jsou. Já jsem prožil roky mimo svou vlast a zůstal jsem krajanem. Pan ministr velmi jasně rozlišoval na české i na sudetoněmecké straně pachatele a oběti. Takže ta linie mezi pachateli a oběťmi není národnostní. Právě sepisuji texty o oné době divokého vyhánění. Nacisté utekli, protože věděli hodně. Naši spoluobčané, tedy „krajané“, zůstali, ale doplatili na to. Kritici Hermanova vystoupení neznají poměr kolaborace a odboje u obou skupin české kotliny. Měli bychom smeknout před intenzivním odbojem v tzv. Sudetech. Na popravištích - mám dokumenty třeba z Liberce -  stáli Češi vedle Němců. Akceptuji rozdělení na pachatele a oběti. To stačí a je to něco úplně jiného. První vězňové německých koncentračních táborů, kteří pocházeli z ciziny, byli sudetoněmečtí komunisté, sociální demokraté a kněží. Bylo to po Mnichově a máme spoustu důvodů se jim poklonit. Sám jsem hrdý „sudetský Čech“. Maminku a její rodinu po sudetské krizi nikdo nevyhnal. Jen byli občany druhé třídy. Paušální teze, že v roce 1938 došlo ke kompletnímu vyhnání Čechů z pohraničí, není správná. A měli bychom uctít památku těch Němců, kteří i po roce 1938 mluvili s Čechy, ale také těch Čechů, kteří pochopili, že vyhnání sudetských Němců bude pro zemi ztráta. A byla. 

Máme se ale bát sudetských Němců?