Má prezident Zeman vaši důvěru? (Ptáme se od 8.6. 2022)Anketa
Ve svém vystoupení jste hovořil o tom, že hranice střední Evropy nedokážeme zcela přesně vymezit zeměpisně, ale dokážeme je vymezit duchovně. Jak jsou tedy duchovně vymezeny?
Musíme začít právě od svatého Vojtěcha. To byl jeden z hlavních momentů, proč se tento prostor stal do jisté míry východiskem pro christianizaci, ale i plnou rehabilitaci slovanských národů, bez ohledu na to, zda patřily či nepatřily do Velkomoravské říše.
Svatý Vojtěch, který má být patronem tohoto setkání, je skutečným Evropanem. Ale on také vytvořil základní body pro existenci střední Evropy. Velkomoravská říše to ještě nebyla. Začíná se to rodit, když pod vlivem již zemřelého svatého Vojtěcha byla vytvořena tři království - české, polské a uherské, a tři samostatné církevní celky – biskupství pražské, hnězdenské a ostřihomské.
Nám se to povedlo trochu se zpožděním, za Karla IV., ale právě u něj také vidíme inspiraci svatým Vojtěchem, který vidí hranice Evropy až po samotný Kyjev. V tom můžeme být velmi aktuální.
Že nemůžeme určit hranice, je dané tím, že existuje pohyb národů. Ale kultura skutečně má své průniky. Vezměme třeba hudbu, naši skladatelé působili nejen v Praze, v Čechách, ale v celém středoevropském prostoru.
Nebo architektura. Jože Plečnik se zapsal do dějin Prahy nejen architekturou, ale i svou osobností. Jeho vliv na Masaryka byl pro mě až neuvěřitelný, a když čtete jeho korespondenci s Alicí Masarykovou...
Takže smysl mého vystoupení byl, abychom si nejen vážili minulosti, ale abychom v ní viděli inspiraci i do budoucnosti. Protože svět je veliký, globalizace má třeba v technice pozitivní výsledky, ale kulturně jako kdyby nás odcizovala.
Když si vezmeme tu středoevropskou vizi svatého Vojtěcha, které body v ní dnes považujete za nejaktuálnější?
Zejména bychom si dnes měli uvědomit, že hospodářský rozvoj je velmi pozitivní a přínosný, ale dnes zjišťujeme, že nedá člověku vše. Po roce 1989 jsme očekávali, že po třiceti letech budeme žít v takovém spokojeném životním postoji, že budeme vyzařovat radost. Ale teď najednou vidíme, že se propadáme. Protože ten materiální svět, když je sám, vyvolává také problémy závisti a konkurence, vytváří prostředí až nenávistné. A v tom, myslím si, je duchovní a kulturní prostředí střední Evropy nesmírně důležité.
Včera večer jsme tady v rámci konference měli koncert. A na něm jsme to viděli. Začalo to Mozartem, pak přišel Béla Bartók a Suk a další autoři. A všichni jsme při tom cítili něco ve smyslu „tady jsme doma“.
Fotogalerie: - Svatý Vojtěch a Evropa
Na druhou stranu, profesor Drulák hovořil jako o jednom z definičních znaků středoevropského prostoru o určité národní svébytnosti. Jaká je tedy ve středoevropském kulturním okruhu role národa?
Musíme si uvědomit, že národ není ve smyslu etnicky rasovém. Národ je určitá přirozená symbióza. Už jen to slovo „národ“ ukazuje, že v něm hraje svou roli rodina. A i v rodině mohou být někteří členové cizinci, ale sdílíme spolu určitou atmosféru, ve které jsme si blízcí. A toto nelze nahradit.
Musíme uznat, že i rodná řeč v tomto hraje určitou roli. Protože řeči se vlastně učíme, ještě než se narodíme. Vnímáme její rytmus a tak dále. A to jsou věci, které jsou nezastupitelné.
VÍCE O SVATOVOJTĚŠSKÉ KONFERENCI
Ale také jsem zmínil, že svatý Vojtěch navazuje na cyrilometodějskou misii. Protože zde máme latinskou liturgii, ale máme Bibli ve staroslověnštině, z níž pak velmi brzo vzniká český překlad. A z něj se potom odvíjejí všechny překlady Bible do slovanských jazyků.
A to myslím, že je právě podstata kulturního společenství. Protože i ten jazyk je vzájemně ovlivňován. My třeba řekneme „Hospodin“, a jsme tím v době Cyrila a Metoděje. Takže to jsou ty skutečnosti, které by nás měly inspirovat.
Hovořil jste o tom, že v tomto smyslu si připadáte „doma“ třeba i ve Vídni nebo v Mnichově. Jenže středoevropský region byl po druhé světové válce velmi poznamenán politickým rozdělením, tou „železnou oponou“. Jak moc to jeho identitu poznamenalo?
Ten problém byl širší. Náš region byl hodně zasažen oběma totalitními ideologiemi, nacismem i komunismem. A my jsme ztratili mnohé, protože kdyby nebylo nacismu, tak by i náš stát vypadal jinak. A třeba i veliké bohatství, které měla Praha v česko- německo- židovské kultuře. To nebyla jen otázka jazyka, to byl skutečný život, vzájemné poznávání, které vždy obrušuje hrany toho divokého nacionalismu.
Ale na druhou stranu si řekněme, že mít rád svůj jazyk a svou kulturu není ničím, co by člověka degradovalo, naopak ho to povyšuje.
A myslím, že třeba i odsun obyvatel německého jazyka v určitém smyslu i pomohl. Pomohl k tomu, abychom hledali a mohli se vrátit do předchozích kulturních etap.
Podobné je to třeba i ve Vídni, kde byla velká komunita vídeňských Čechů. Já jsem ve svém vystoupení vzpomínal rakouského ministra vnitra pana Blechu, jehož jméno už samo o sobě říká, že tady se mohu cítit doma.
Mluvil jste o střední Evropě jako o domově, v panelu ale padly i jiné definice. Třeba bývalý slovenský ministr docent Palko ji nazval „osudem“, slovinský exministr Dimitrij Rupel volil slovo „kultura“, srbská docentka Mina Zirojevič jako „bratrství“ a rakouský historik Lothar Höbelt „skutečnou různost“ (nikoliv to, co se dnes za různost a různorodost vydává). Která z nich vás zaujala nejvíce?
Já bych řekl, že se trochu doplňovaly. Protože domov vytváří kulturu, a když znělo od mého kolegy docenta Palka slovo „osud“, tak to dovedu pochopit, protože já také říkám, že Československo bylo mým osudem. Celá naše rodina tím žila.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
