Historička Eva Doležalová pro Lidové noviny řekla: „Karel by o sobě nikdy neřekl, že je Čech. Považoval se za otce svých národů a za českého krále. Spory o to, zda byl Karel více Čech, či Němec v moderním slova smyslu, vypukly v druhé polovině 19. století, ale pro středověk nemají moc smysl. Takže bychom mohli říci, že anketu o největšího Čecha vyhrál velký Evropan 14. století nebo největší panovník českého království.“ Co si o tom myslíte? Je to tak? Co říkají prameny?

Karel IV. o sobě napsal, že je Čech ve svém vlastním životopise, když popisoval, jak se po svém návratu do vlasti v roce 1333 musel znovu učit svůj mateřský český jazyk, který za dlouhého pobytu v cizině zapomněl, protože byl odvezen jako sedmileté dítě. Doslova pak říká, že se brzy naučil česky mluvit i psát „jako každý jiný Čech“. Ve střední Evropě už ve čtrnáctém století byla národnost stejně jako dnes otázkou osobní volby. Při této příležitosti je vhodné připomenout, že v posledním článku své Zlaté buly z roku 1356 vyžadoval, aby se děti světských říšských kurfiřtů (volitelů římského krále – pozn.red.) kromě rodné němčiny povinně naučily česky, češtinu tak povýšil na diplomatický jazyk.

Je pravda, že ve středověku neexistovala národní identita a vztah k jazyku? Co Dalimil, Hus? Je národ konstruktem 19. století? Například známý badatel Miroslav Hroch si to nemyslí. I František Kutnar hledá národní kořeny mnohem dříve...

Popírání národní identity ve středověkých Čechách odporuje výsledkům historického bádání. Kromě Miroslava Hrocha a Františka Kutnara se tímto důležitým tématem zabýval František Šmahel, který shrnul své názory ve druhém vydání své knihy Idea národa v husitských Čechách (2000). Píše v ní o českém středověkém nacionalismu, který byl překvapivě podobný nacionalismu modernímu. Obsahoval totiž všechny prvky, které jinde nalézáme až v 19. století: sebeidentifikaci národa na jazykovém základě, silně xenofobní obecně rozšířené protiněmecké uvažování, zemský patriotismus a uvědomělé vytváření národnostně vyhraněného politického národa. Středověké národní vědomí se v českém prostředí rodí už na sklonku 13. století.

V době Karlově zesiluje a dostává nové dimenze – čeština byla po italštině a francouzštině třetím národním jazykem, do něhož byla přeložena Bible – a svého vrcholu dosahuje v době husitské. Češi představují národ, který od konce 13. století nikdy nepřestal existovat, nejsme konstruktem předminulého století, jak se nám snaží namluvit historici vycházející z teze Arnošta Gellnera: „Je to nacionalismus, který plodí národy, a nikoli obráceně“.