Vy jste se podílel na zprávě Centra pro občanské svobody o situaci v českém zdravotnictví, která uvádí, že je u nás poskytována pacientům srovnatelná péče jako v západní Evropě, ale že to neznamená, že zdravotnictví jako celek je zdravé. Je situace tak vážná, že pokud nedojde k zásadním změnám, může se zdravotní péče v České republice zhoršit?
Nebyla by horší, ale nebude se zlepšovat. Problém je v tom, že péče o zdraví dokáže spotřebovat jakékoli prostředky, které do ní tečou. A společnost se teď musí rozhodnout, jak vysoko je zdravotní péče na hodnotovém žebříčku a kolik do ní chce investovat. Nikde na světě není zdravotní péče kompletně financována ze státních zdrojů. Ale významnou roli, někde větší, jinde menší, hraje financování ze soukromých zdrojů, tedy z kapes pacientů. My máme dobrou zprávu pro pacienty, že u nás je spoluúčast pacienta jednou z nejnižších na světě. To je sice pozitivní, ale na druhou stranu nemůže český pacient očekávat takovou péči jako jinde, kde je ta účast větší.
Ale ochota k větší spoluúčasti je u nás velmi malá, jak dokázala před časem snaha pravicové vlády zavést zdravotnické poplatky a kvůli tomu prohrála krajské volby. A jakmile se dostala k moci levice, většinu těchto poplatků zrušila, takže jsme opět tam, kde jsme byli. A není to možná ještě horší, protože po této zkušenosti bude znovuzavedení poplatků těžké, ne-li nemožné?
Kdo je vítězem vládní krize?Anketa
Je smutné, že za cenu jednoho piva se dají v Česku vyhrát volby. Třicet korun, což byla cena poplatku za recept nebo návštěvu lékaře, stojí jedno pivo. Ale občané se tak rozhodli, budiž nám to přáno, musíme ovšem počítat s tím, že kvalita zdravotní péče nebude taková jako u sousedů na Západě. Vina je na obou stranách, na straně pacientů v tom, že když porovnáme počet návštěv u lékaře jen v Evropě, Spojené státy ponechme stranou, tam je situace jiná, zdravotnictví je tam financováno z padesáti procent státem a z padesáti procent ze soukromých zdrojů, tak český pacient chodí mnohem častěji k lékaři než západoevropský pacient. A nejsme o tolik nemocnější.
Nejenže chodí častěji k doktorovi, ale průměrná návštěva je spojena s předpisem několika léků, zatímco v západní Evropě odchází pacient velice často od lékaře a nemá předepsaný žádný lék. Dostane radu, návod a nepotřebuje žádný lék. Vím od kolegů z terénu z pohraničních oblastí u nás, že když tam jejich pacient nedostane recept, je nespokojen, že mu doktor nechce předepsat dost léků.
Jak si to vysvětlujete? Je to nedostatečná informovanost českých pacientů, že užívání mnoha druhů léků může být i škodlivé, nebo nechuť sám udělat něco pro své zdraví, třeba změnit životní styl, životosprávu?
Myslím, že je to pozůstatek doslova zrůdného hesla, že zdraví není věc jednotlivce, ale věc celospolečenského zájmu. V předchozím režimu bylo hlásáno: kuř, jez bůček a společnost se o tvoje zdraví postará. To je zrůdná představa. Lidé musejí pochopit, že se musejí o své zdraví starat především oni sami. Teprve když jim teče do bot, tak jim společnost pomůže. Ale abychom to nesváděli jen na pacienty, hrají v tom roli i faktory, za které může společnost. Skutečnost, že si někdo nemůže připlatit třeba na dražší oční čočku, nepovažuji za opatření proti diskriminaci chudých lidí, považuji to za diskriminaci lidí, u kterých je péče o zdraví na předním místě jejich životních hodnot.
Pro někoho je nevyšší životní hodnotou, že má značkové džíny, někdo musí mít luxusní auto, někdo bude raději jezdit v levnějším autě, ale bude si připlácet, jak je to běžné u sousedů v Německu, a za to bude mít zajištěn třeba jednolůžkový pokoj v nemocnici. Když se tohle považuje za asociální, proč alespoň neumožníme, když někdo chce připlatit na tu dražší čočku, aby doplatil rozdíl mezi levnější čočkou, kterou dostane každý od pojišťovny bez úhrady, a dražší čočkou? On si musí zaplatit za celou tu dražší čočku. Nad tím mi zůstává rozum stát.
Když se zrušily bagatelní třicetikorunové poplatky za recept a návštěvu lékaře i platby na stravu v nemocnicích, ukazuje se, že pak chybějí zdravotním pojišťovnám peníze na dražší léčbu pro chronické pacienty, například s roztroušenou sklerózou. Není to největší problém?
Nevím, jestli na tuto léčbu scházejí peníze, myslím, že na to jde dost peněz, ale nevím, jaký to má efekt, to nechci hodnotit. Ale to, co momentálně považuji za nejhorší problém v českém zdravotnictví, je katastrofální nedostatek zdravotních sester. To má několik příčin. Za minulého režimu, pokud někdo nebyl technický talent, měl v podstatě na vybranou mezi gymnáziem, ekonomkou nebo zdrávkou. Zatímco dnes mají děti na vybranou z takového počtu různých záhadných škol, že nevím, co tam studují a co budou dělat, až vystudují. Takže na zdravotní střední školu jde málokdo, protože práce ve zdravotnictví je namáhavá, většinou tam skončí ti, kteří se nedostali jinam.
Na jedné straně jsme po zdravotních sestrách chtěli, aby měly vysokou školu a titul bakalář, ale jejich nástupní plat je menší než nástupní plat prodavačky v samoobsluze. Pak to mladé děvče, pokud není zapálené do pomoci nemocným, nepovažuje to za své poslání, půjde raději pracovat do obchodu za vyšší plat třeba o dva tisíce korun, protože po osmi hodinách půjde domů s čistou hlavou, nebude mít žádnou zodpovědnost za život člověka, nebude mít služby v noci, o sobotách a nedělích, ani fyzicky a psychicky těžkou práci.
Před časem měli podobný nedostatek zdravotních sester v Rakousku. Nedávno jsem se o tom s tamními kolegy bavil, protože mě zajímalo, jak tuto situaci oni řešili. Říkali, že před deseti lety měli také nedostatek sester, ale rakouská vláda vytvořila sestrám takové platové a pracovní podmínky, že jich dnes mají, kolik potřebují. Je vidět, že není nutné nic složitého vymýšlet, stačí, když se budeme inspirovat ve Vídni.
My kvůli nedostatku sester odkládáme plánované operace, protože když přijdou dva akutní případy, dvě volná lůžka jsou zabraná a kvůli tomu často musíme plánované operace odsouvat. Nevím, jaká situace je v menších městech, ale ve velkých městech je skutečně kritický nedostatek zdravotních sester. Urgentní zákroky samozřejmě děláme, ale plánované operace se odkládají, není to nic výjimečného, dnes jsme také jednu operaci museli odložit.
To musí být pro pacienty, kteří už jsou psychicky připraveni na operaci, asi těžké?
Je to strašné, to si nikdo neumí představit. Za šestadvacet let, kdy jsem šéfoval klinice, byla jediná věc, která mi kazila radost z práce, to, když jsem musel pacientům říkat, že se jejich operace odkládá. Umím si představit, v jakém nervovém stresu ten člověk před operací je, a my mu řekneme, že se zákrok odloží o den dva.
Ve zprávě upozorňujete, že systém zdravotního pojištění přestává být udržitelný, protože dlouhodobě klesá podíl ekonomicky činných občanů a roste podíl státních pojištěnců, za které pojištění hradí stát. To jsou důchodci, děti, nemocní, nezaměstnaní, studenti. Dnes je v České republice zhruba 4,3 milionu ekonomicky činných obyvatel oproti šesti milionům státních pojištěnců. Dá se tak zdravotnictví vůbec ufinancovat?
Máme tu, zaplať pánbůh, solidární systém, takže mladí, kteří budou hodně vydělávat, budou platit na zdravotní pojištění. Ale já nejsem odborník na demografii ani ekonomiku, takže nemohu říci, kdy se systém zhroutí nebo jaké by bylo nejlepší řešení.
Co je tedy podle vás nutné udělat, aby kvalita českého zdravotnictví v budoucnu byla srovnatelná se zdravotnictvím vyspělých zemí?
Zaprvé se musí uvažovat racionálně. Znám případy, kdy pacient, který je po nějakém závažném výkonu, ale už normálně pracuje, jede na kontrolu do IKEM a nechá si napsat sanitku, i když jinak běžně jezdí svým autem. Ale vysvětlí to tím, že se v Praze nevyzná, že by se tu ztratil. Čili musí se všechno zracionálnit. Strašně například scházejí lůžka následné péče, která by mohla vzniknout v menších nemocnicích. V nemocnicích následné péče jsou mnohem menší finanční nároky, nejen na přístrojové vybavení, ale i na personál apod. A je to stejně záslužná medicína jako ta akutní.
Tím pádem by stačilo méně lůžek akutní péče, když budeme moci pacienta, který nemůže po operaci srdce odejít po sedmi dnech domů, jak je ve většině případů obvyklé, můžeme poslat na následnou péči, pokud ji potřebuje. S tím máme obrovský problém, to si nikdo neumí představit. Ale musíme uvažovat racionálně i v akutní péči.
Jestliže někomu prodloužíme život o měsíc a zdravotnictví to bude stát tři miliony korun, je otázka, jestli se to má dělat. Přístrojů máme habaděj, nemocnic máme dostatek. I těch třicet korun za poplatek vedlo lidi k tomu, že přemýšleli, jestli mají k lékaři jít, aby si nechali předepsat acylpyrin za čtrnáct korun. Nějaká regulace prostě musí být. Ale od toho jsou politici, ne já.
Považujete nějakou spoluúčast pacientů v budoucnu za nezbytnou, aby se zachovala kvalita zdravotní péče u nás? Evropský průměr je na pětadvaceti procentech soukromých výdajů, v Česku v roce 2013 dosahovaly pouhých patnácti procent.
Nikde na světě to bez spoluúčasti nejde. Nebo by se společnost musela domluvit na tom, že zruší armádu a policii a všechny peníze dá na zdravotnictví. Je pravda, že existují i tak bohaté země jako Spojené arabské emiráty, které všem svým nativním občanům poskytnou léčení v kterékoli nemocnici kdekoli na světě zdarma. My ovšem nemáme naftu.
Vyšší spoluúčast by možná měla i další pozitivní efekt, zřejmě by přispěla i k větší snaze lidí pečovat o své zdraví. Souhlasíte s tím?
Je mnohem levnější pečovat o své zdraví tím, že se budu pohybovat, nebudu kouřit, budu jíst zdravou stravu v rozumném přiměřeném množství než léčení.
Co říkáte tomu, když vidíte, že se o spoluúčasti a dalších potřebných změnách ve zdravotnictví mluví šestadvacet let od listopadu 1989, ale nic zásadního se nemění? Když přece jen přijde jedna politická garnitura se zvýšením spoluúčasti alespoň zavedením třicetikorunových poplatků, jiná politická garnitura vyhraje volby, protože slíbí, že tohle opatření zase zruší. A skutečně to udělá, navíc v době, kdy si na to lidé už zvykli. Vidíte nějakou naději, nebo bude muset dojít ke kolapsu zdravotnictví, aby se politici přestali chovat populisticky?
Já to nechci malovat tak černě. Já ty politiky chápu, politik chce být zvolen. Samozřejmě ho lidé nebudou volit, pokud bude říkat, že když se dostane k vládě, zvýší spoluúčast pacientů. Nevím, kdo bude mít odvahu to tak otevřeně říci a udělat. Asi nikdo.
Takže ke změně dojde, až se zdravotní péče bude hroutit, protože budou chybět peníze ve zdravotnictví, a nebude zbytí, než něco s tím udělat?
Nevím. Nechci být škarohlíd. Stejně jako je mým cílem uzdravit pacienta, cílem politika v předvolebním období je být zvolen. A musí se podbízet voličům, aby ho zvolili.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Libuše Frantová
