Věříte v Boha?Anketa
Jak píšete na svém blogu, prožil jste listopad 1989 jako student v Brně. Jak vzpomínáte na dny sametové revoluce?
Krásně. Dnes už krásně. Velká vlna nadšení, jiskření mezi studenty, kreativita při výrobě plakátů, recesní prosincové bivaky v parčíku před děkanátem, znovu obnovený skaut. Byli jsme si v té době mnohem blíž, v prvních dnech revoluce jsme si byli jisti, že jsme dostudovali a že to nemůže dopadnout dobře. Bez jakéhokoli patosu, jen jsme si říkali, že je to šance, kterou musíme zkusit. Hodně nás to dalo dohromady.
Česká republika si prošla od té doby velkými změnami. Dovedl nás listopad 1989 k lepšímu životu?
Ano! Naši mladí dnes považují svobodu cestování a svobodu toho, že budou číst, co chtějí a v jakém jazyce chtějí, za něco normálního a samozřejmého. Pro mě ještě není samozřejmé, když jedu do Rakouska na opačnou stranu NP Podyjí jen na občanku. Pořád mi ještě nepřijde samozřejmé, že mě nikdo nekontroluje, když letím do Itálie a že je možno letět do Ameriky. Pořád mi ještě nepřijde samozřejmé, že když v Austrálii vyjde nová knížka o biologii, že ji mám za pět minut v tabletu.
Souhlasíte s církevními restitucemi?Anketa
V pořadu Hyde park Civilizace na ČT jste hovořil o děsivém kolektivním zlu, což je zlo, kde nemáme konkrétního viníka. „Zlo je institucionalizované a nezmění se, když se změní jeden člověk, ale systém,“ uvedl jste. Byl socialismus kolektivním zlem?
Samozřejmě. Na vině je celý systém, těžko najít konkrétního viníka. Solženicyn o tom krásně píše v románu Rakovina. Nejde jen o dialogy pacientů, užaslý čtenář si najednou uvědomí, že je řeč o celém státě, o systému, který je prolezlý rakovinovým bujením zla v mnoha podobách. Podobně holokaust sice někdo vymyslel, ale pak to byly stovky poctivých úředníků, kteří se starali o logistiku vlaků a počítali tunokilometry, lhostejno, zda vlaky převážejí uhlí nebo lidi. Kolik lidí komunistický systém zlomil, kolik lidí šlo na různé kompromisy s režimem. Konkrétního viníka bylo někdy těžko najít, ale Josef Toufar nebo Milada Horáková byli najednou mrtví. Nebyli to jen jejich kati, to je zřejmé, ani jen doktor Urválek, byl to celý systém.
V anketě redakce ParlamentníchListů.cz se ptáme veřejnosti: Představte si, že je prosinec roku 1989 a rozhoduje se o budoucnosti této země. Která varianta by byla nejlepší? Jedna z možností je, že by měl vládnout Dubček a Komárek a měli budovat socialismus s lidskou tváří ve stylu roku 1968. Tato možnost mezi čtenáři jednoznačně vede. Co k tomuto lze říci?
Dnes, z perspektivy roku 2014, je dozajista jednoduché být generálem. Nám v osmdesátém devátém šlo hlavně o to, aby ve vládě nebyli komunisté. A Václav Havel měl takový morální kredit, že jsme uvěřili, že jeho řešení bude nejlepším z možných. V mých očích ten kredit nikdy neztratil.
Psali jsme:
V médiích jste řekl, že Bůh dopouští války, protože jsme svobodní lidé. Svobodně jsme tedy spustili i konflikt na Ukrajině. Jak se díváte na problém válečných konfliktů? Jsou projevem zla i když jde o boj za svobodu?
Etika válečných konfliktů je dnes jedna z nejobtížnějších otázek vůbec. Už ve 13. století Tomáš Akvinský o věci přemýšlel a říká zhruba toto: „Zabít člověka je vždy nějak špatně, jenomže do úvahy musím brát i životy mně svěřené. Pokud by násilník chtěl v noci zavraždit mou manželku či děti, ne vždy je místo pro dialog a mým nejenom právem, nýbrž i povinností, je útočníka zastavit, když to nejde jinak, tak i že jej zabiji. Ne proto, že jsem krutý, ale z důvodu legitimní ochrany životů mně svěřených.“ No a tohle podle Tomáše platí i pro válku.
Do zbraně tedy mohu jít, pokud můj stát je napaden, diplomatická jednání selhala, moje odpověď je adekvátní. Samozřejmě na potyčku na hranicích nesmím odpovědět atomem. Poslední a zvláštní podmínkou je, že musí být nějaká, aspoň malá šance na vítězství. To všechno zní krásně, ale v globálním světě to nefunguje. Byli Američané napadeni? No ano, byli, jedenáctého září. Jenomže Tomáš si nemohl představit, že dnes je možno zaútočit na stát na opačném konci planety. Byly vyčerpány všechny diplomatické prostředky? No, to je otázka. Takže dodnes si různí myslitelé lámou hlavu s tím, zda byl obhajitelný Irák za Bushe v rámci Pouštní bouře, zda byl obhajitelný Afghánistán a podobně. A ani o současné Sýrii bychom úplně neřekli, že je to válka dobra se zlem.
Pamatuji si, že jste v České televizi říkal, že na určitý typ zla odpověď není. Co jste měl na mysli?
Jednou za mnou na faru přišla slzící žena s tím, že jí ten den zemřelo dvouleté dítě. Na nějakou nemoc. Nevěděl jsem moc co dělat, věděl jsem ale, že to úplně nejhorší, co bych udělat mohl, by bylo vzít ji rozšafně kolem ramen a říct jí: „Milá paní, to máte tak...“ A nějak jí to začít vysvětlovat. V biblické knize Jób hlavní hrdina neuvěřitelným způsobem trpí, a aby toho nebylo málo, přichází za ním jeho tři přátelé, kteří se mu to snaží všechno zdůvodnit, poukázat na Jóbovy pravděpodobné minulé hříchy a vůbec zastat se Boha proti člověku a vůbec udržet ideu spravedlnosti na světě. Bylo by lépe, kdyby mlčeli. Na konci příběhu se dozvídáme, že Jób nikdy nic zlého neudělal a Bůh sám se staví překvapivě na stranu Jóba a proti těm třem přátelům. Proč ale Jób vlastně trpěl, se na konci čtenář nedozví. A nevíme to ani my.
Psali jsme:
V pořadu Hyde park Civilizace na ČT jste uvedl: „Katolická církev u nás dělá spoustu chvályhodných aktivit, které jsou zaměřené na křesťany. To, co nám chybí, je, abychom otevřeli okna a okolní svět pozvali dovnitř. Pokud 25 let po revoluci ještě takzvaně ateistická většina moc netuší, čemu věří křesťané a proč, tak si nemyslím, že je to vina ateistické většiny, ale naše.“ Co by měla změnit česká církev?
Jéje, já se snažím si dávat veliký pozor na kondicionály. V posledních letech dostávám denně e-maily či dopisy od různých lidí, věřících, sympatizantů i čistých ateistů a řada z nich, zejména tedy z řad ateistů, dává cenné rady, co by se mělo změnit, co by měl dělat papež, co biskupové, co my kněží a co církev jako celek. Zdá se mi ale, že ta jediná otázka, která má smysl, je, co mohu udělat já, abych učinil svět lehce příjemnějším místem k žití.
Moc se mi líbí akce jako Noc kostelů nebo Kursy alfa, právě proto, že primárně jsou zacíleny směrem ven, k „nekostelovým“ lidem, když to tak řeknu. V Rakousku je normální, že farnost uspořádá nějaký fest, slavnost dýní nebo den dětí či co. Znám rakouský klášter, ve kterém pracují různí sociálně nepřizpůsobiví, bezdomovci a obecně lidé, kteří jsou, co se týče výkonnosti a pracovní morálky, problematičtí. Klášter není prosperující v běžném kapitalistickém úzu, drží se ale nějak v zelených číslech. Všichni okolo vidí, že není orientován na zisk a že dává práci těm, kteří by jinak byli na podpoře. V takové atmosféře se to pak těžko nadává na církev.
Můžete tedy vysvětlit pro takzvaně ateistickou veřejnost, čemu věří křesťané a proč?
Že svět má smysl. Pro mě jako pro biologa bylo vždy záhadou, jak je možné, že před čtyřmi a půl miliardou let zde byla žhavá koule prachu a plynů a po té době ze Země vyletěla raketa Apollo, tažena nejen motory, nýbrž především zvědavostí, jak vypadá Měsíc. Co se to mezitím s hmotou stalo? Uvnitř mé lebky jsou stejné atomy Mendělejevovy tabulky jak v okolním vesmíru, vesmír tedy má kapacitu být vědomým. Myšlenka, že tím vším je nějaká mysl, inteligence, sen, něco beze jména, zdá se mi, leží na stole. Židovství a křesťanství přijdou s tím, že se s tím „něco“ dá mluvit, že to lze oslovit a že tomu „něco“ na mně záleží. A pozor, absolutně netušíme, co se skrývá za slovem „Bůh“, vždyť všechny naše obrazy, brilantní spekulace nejlepších filozofů i přirovnání katechetů pro prvňáčky jsou vyryty z této země, vznikly na této maličké planetě a nejsou schopny zachytit Skutečnost s velkým „S“. Všechna jména jsou jen nálepky. Křesťanství pak přijde s tím, že ta myšlenka, slovo, tak stojí o člověka, že se stalo jedním z nás. Zbytek příběhu jistě znáte.
Když si o vás chce člověk něco přečíst na internetu, narazí hned na tezi, že jde o kněze, který podporuje zrušení celibátu. Je to pravda? Proč si myslíte, že je celibát nevhodný?
Opravdu? Já si do Google své jméno nedávám, takže moc netuším, co se děje. Budu tedy muset uvést věci na pravou míru, nikdo nechce rušit celibát. Překvapivě ani já. Celibát je věc, která jde od začátku křesťanství a v Novém zákoně má betonové základy. Celé dějiny řeholních společenství na nich stojí! Problém je jiný. Církev si vždy cenila kněžství a prohlašovala jej jako veliký Boží dar, v církevní mluvě jako veliké charisma. Podobně si církev vždy cenila celibátu, jako jakéhosi speciálního povolání, ve kterém je člověk se svou pochopitelnou bolestí blízký všem trpícím a podobně.
Mohu vás ujistit, že pokud chcete uhrát celibát alespoň na remízu a nejste přitom zavřená někde za zdí, tak to jsou rány, ze kterých dennodenně teče krev, to říkám bez jakékoli pózy. A otázka, která leží na stole, jest, zdali je nutné obě tady ty věci, kněžství a celibát, spojit do osoby jednoho člověka. Ergo, pokud chci být knězem, zdali musím žít v celibátu. Lze do daru nutit? Navíc se jedná o pouhý, řekněme, právní předpis a když to trochu přeženu, tak může dnes večer papež František vystoupit na vatikánský balkón a říct, že končíme. A nebude to nic proti ničemu, věrouka církve nebude nijak dotčena.
Moje zkušenost je taková, že ta energie, kterou člověk musí nějak investovat, aby plus minus přežil, je zhruba stejně velká jako energie, co se jinak dává do provozu normální rodiny. Takže, pokud se ptáte, nic bych nerušil, ale to spojení celibátu a kněžství bych rozvolnil, ať každý z budoucích kněží činí, kam jej srdce táhne.
Řekl jste v rozhovoru pro ČT také to, že média, kterým jste odpovídal na otázky, se velmi zajímají o vaše názory na potraty nebo homosexualitu, ale že podstatné jsou otázky radosti ze života. Takže, kde je podle vás ten klíč k radosti ze života?
Učím se každý den vysát každou vteřinu. Každý okamžik, který prožívám, prožít, jako by to bylo poprvé. Každé ráno a každou snídani. Jak mimozemšťan, který si zaplatil nákladnou a krátkou dovolenou na Zemi a teď obdivuje mraky a zelené stromy. Kdysi jsem potřeboval Antarktidu a i teď bych se tam dolů okamžitě rozjel. Dnes, jak stárnu, a jak mi svět připadá stále méně a méně pochopitelný, se víc divím, a velmi podobný zážitek jak ledovce a velryby poskytne pampeliška před domem. Anonymní kartuzián to řekl krásně: Kontemplativní člověk není ten, který by měl nějaká mimořádná vidění nebo zjevení. Kontemplativní člověk je ten, který padá do extáze před tím, co vidí každý.
| Mgr. Marek Vácha, Ph.D. se narodil v roce 1966 v Brně. Je katolickým knězem. Na Přírodovědecké fakultě MU v Brně vystudoval obor molekulární biologie a genetika, teologii studoval v Olomouci a v Bruselu. V letech 1997 a 2000 se účastnil dvou výprav na Antarktidu. V roce 2002 žil šest měsíců v trapistickém klášteře Sept-Fons ve Francii. Je přednostou Ústavu etiky na 3. lékařské fakultě Karlovy univerzity. Je farářem ve farnosti Lechovice u Znojma. Na Fakultě sociálních studií v Brně vede seminář zaměřený na vztah křesťanství a ekologie. Ve skautu získal přezdívku „Orko“, což je zkratka pro „Orlí oko“, kterou používá ve svém jméně. (Zdroj: www.orko.cz) |
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Daniela Černá
