Kdo tato fakta nezná, ať jde radši pěstovat rajčata a mlčí. Milan Syruček přináší přelomové vysvětlení akce "59 raket na Sýrii"

10.04.2017 4:40

ROZHOVOR Novinářský nestor Milan Syruček přináší čtenářům ParlamentníchListů.cz zkušený pohled na události minulého týdne. „Když se znovu vrátím k tomu humbuku v USA, že se Trumpovi blízcí scházeli s ruskými diplomaty – od roku 1955 nepamatuji období, kdy tak nečinili. Dobrynin působil ve Washingtonu 18 let, což je pro diplomacii doba skutečně nevídaná – a to jen proto, že osobně znal více amerických prezidentů a kongresmanů než sami američtí politici. A to bylo v letech studené války, kdy propaganda v obou zemích bubnovala na všechny válečné bubny. Poté se ukázalo, že vždycky nějaká viditelná silová akce byla náznakem toho, že v zákulisí se děje něco jiného,“ říká Syruček jasně k americkému útoku na syrskou leteckou základnu.

Kdo tato fakta nezná, ať jde radši pěstovat rajčata a mlčí. Milan Syruček přináší přelomové vysvětlení akce "59 raket na Sýrii"
Foto: Hans Štembera
Popisek: Milan Syruček

Jaký je podle vás vztah Donalda Trumpa k Rusku po útoku v Sýrii? Nebo se rakety Tomahawk staly spíše demonstrací síly vůči Íránu či Severní Koreji?

Pokusím se alespoň částečně odpovědět na tuto otázku, protože nejpřesnější odpověď může dát jen Trump sám a jemu nemohu ani nahlédnout do jeho myšlenkových pochodů, ani podle chvění okenních tabulek uhádnout, o čem se radil se svými poradci. Pomohu si tedy jistou analogií z historie. A protože je známo, že se nikdy z historie nepoučujeme, a tak se opakuje, posloužím několika příklady, o nichž si myslím, že mají dosah i pro dnešek.

Když po demokratických prezidentech, Kennedym, který byl předčasně zavražděn, a vágní vládě Lyndona Johnsona, nastoupil republikán a jeden z největších konzervativců Richard Nixon, učinil bezprecedentní krok: bez vědomí svého ministra zahraničí vyslal do Pekingu a Moskvy svého poradce Henry Kissingera, aby s Čínou připravil navázání diplomatických, a dokonce přátelských styků, což se po Mao Ce-tungově vítězství nikdo jiný neodvážil, a se SSSR zahájil éru rovněž do té doby nevídaných těsných vztahů. A to v době, kdy ve Vietnamu zuřila válka, v níž se Američané od roku 1964 angažovali přímo, se svou půlmilionovou armádou  (na vietnamském bojišti se celkově angažovalo přes deset milionů Američanů). Právě v roce 1968 dosáhla tato účast jistého kulminačního vrcholu, když se při jarní ofenzívě severovietnamských jednotek a jihovietnamských partyzánských a dalších osvobozeneckých sil podařilo obsadit 37 provinčních center jižního Vietnamu a v samotném Saigonu dobýt pět ze sedmi pater amerického velvyslanectví. Prokázalo se, že americká vojenská účast dosáhla limitu svých možností: kdyby chtěla do Vietnamu vyslat více vojáků, musela by vyhlásit všeobecnou mobilizaci – a právě v té době geometrickou řadou narůstaly jak v USA, tak v celém světě demonstrace obyvatel a zvláště mládeže proti této válce. Byl tu i logistický problém – každý americký voják ve Vietnamu denně spotřeboval 38 kilogramů materiálu – pohonných hmot, střeliva, zdravotnického materiálu, jídla a víc přes oceán nemohlo dopravit ani 510 amerických lodí atd. Armádní statistici spočítali, že na zabití jediného partyzána bylo zapotřebí v průměru 25 000 střel. A třebaže v květnu 1968 začaly oficiální mírové rozhovory v Paříži, k ničemu nevedly – do konce roku se ani nedohodly na tvaru jednacího stolu, když u něj musely usednout delegace, které se vzájemně neuznávaly.

Anketa

Podporujete Donalda J. Trumpa? (Hlasování od 9.4.2017)

48%
52%
hlasovalo: 6955 lidí

Za této situace se Nixon s Kissingerem dohodli, že je třeba se Severovietnamci zahájit tajná jednání – pokud s tím VDR bude souhlasit. Byl jsem v té době, v lednu 1969, v Phnompenhu jako host prince Sihánuka v rámci svého novinářského putování po Indočíně a v Hanoji jsem navázal osobní kontakty včetně prezidenta Ho Či Mina, premiéra Pham Van Donga  a ministra zahraničí Nguyen Van Trinha. Ze Saigonu přišla Sihánukovi žádost, aby mohlo pro mne přistát tajně americké letadlo, které by mě odvezlo na krátkou návštěvu jihovietnamské metropole. Šlo o americkou prosbu, abych v Hanoji vysondoval, kdyby se USA obrátily se žádostí zahájit tajné rozhovory s Kissingerem, zda by VDR souhlasila a určila pro ně zplnomocněného představitele. Tehdy to byla supertajná záležitost, ale už 5. srpna 1969 se v bytě francouzského diplomata Jeana Saintenyho na pařížské ulici Rivoli uskutečnila první schůzka Kissingera s Le Duc Thoem. Svět se o tomto jednání dověděl až poté, kdy se oba setkali třináctkrát! V Praze jsem to dosud nikde nenahlásil. 

Proč tak obšírně připomínám tuto už dnes relativně vzdálenou historku? Pro její analogii: v době, kdy se válka dále vyhrocovala, zasáhla Laos i Kambodžu, stoupaly počty mrtvých, média se co nejostřeji napadala, v temnu pokojů pařížských vil probíhala jednání, která nakonec změnila chod událostí. Takových příkladů bych mohl citovat více, tenhle mohu do jisté míry doložit i osobním svědectvím, třebaže si nemyslím, že bylo tak významné – bylo prostě jedno z řady jiných.
Co tím chci říci: pokud je Trump rozhodnut po šesti letech mlčení Bílého domu znovu navázat na tradici osobních schůzek hlav států obou zemí, akce v Sýrii či kdekoliv jinde, navíc ještě prezentovaná jako odveta, tomu nemůže zabránit. Možná snad jen znesnadnit, o což se v USA, ale i v Rusku a ve světě snaží mnozí, jak jsem již uvedl.

A nejde třeba také o signál dovnitř USA?

Tento argument bych bral, vždyť protiruská hysterie v USA a jinde by mohla Trumpa dostat do velmi svízelné situace, když se proti němu obrátila i řada republikánských kongresmanů. Jak známo, americký Kongres sice nerozhoduje o jednotlivých prezidentových konkrétních krocích, ale ten je nemůže učinit, pokud mu na to Kongres neodklepne příslušné finanční prostředky. Což je vlastně jedno a totéž. Neuspěl už svým prvním návrhem, mohl neuspět s dalšími, musel ukázat tvrdou ruku. Ale jak opatrně: Moskvu několik hodin předtím varoval, aby tam nepadl jediný ruský voják, a tudíž nebyl důvod k opravdu závažnému incidentu. A navíc tím poskytl i čas k tomu, aby mohla odletět většina letadel, jen pro pořádek nějaká zůstala. Když se vrátím k Vietnamu, Američané bombardovali Hanoj, aniž varovali diplomaty i spřátelených zemí. Cítíte ten rozdíl?

Co chce Amerika na Středním východě? Je to dnes čitelné?

Nic víc a nic méně než mít tuto oblast pod svou kontrolou. Nebyla by velmocí, kdyby to nechtěla. Proč by jinak držela ve Středozemním moři 6. námořní flotilu, proč by se vůbec angažovala v předchozích arabsko-izraelských válkách? Ale vždy to bylo jen do té míry, aby se nedostala do přímého konfliktu s tehdejším SSSR. V době třetí blízkovýchodní války dokonce Henry Kissinger a sovětský velvyslanec Anatolij Dobrynin se denně scházeli na společném obědě, aby zajistili, že k takovému střetu nedojde. Když se znovu vrátím k tomu humbuku v USA, že se Trumpovi blízcí scházeli s ruskými diplomaty – od roku 1955 nepamatuji období, kdy tak nečinili. Dobrynin působil ve Washingtonu 18 let, což je pro diplomacii doba skutečně nevídaná – a to jen proto, že osobně znal více amerických prezidentů a kongresmanů než sami američtí politici. A to bylo v letech studené války, kdy propaganda v obou zemích bubnovala na všechny válečné bubny. Poté se ukázalo, že vždycky nějaká viditelná silová akce byla náznakem toho, že v zákulisí se děje něco jiného. Diplomacie pracuje různými prostředky, ne náhodou bývá zvykem, že na velvyslanectvích, zvláště velkých zemí, jsou obvykle první tajemníci šéfy rozvědky své země a že jsou tam prostory, kam ani velvyslanec nemá přístup a pohybují se tam lidé, které ani nezná a nebyli mu představeni. Kdo tohle nezná či dělá, že nezná, měl by raději pěstovat na zahradě rajčata a nekomentovat světové události.

Nejde tedy nakonec o určitý signál Trumpa Putinovi, aby nechal Ukrajinu na pokoji?

Zrovna tak to může být signál, aby Vladimir Putin si v ruském životním prostoru dělal, co uzná za vhodné, pokud v tom nepřekročí meze této vhodnosti. Trump přece naznačil, že by s Putinem hovořil i bez ohledu na Krym a východní Ukrajinu, tak jako byl Johnson ochoten – a Nixon to skutečně udělal – jednat  s Brežněvem bez ohledu na jeho ozbrojený zásah v Československu.

Kdo tedy a jak tleská americkému zásahu v Sýrii? Je to NATO? Respektive nevyřadil tímto svým činem Severoatlantickou alianci poněkud ze hry?

Myslím, že v případě zásahu v Sýrii Washingtonu nešlo o to, co k tomu řeknou spojenci, vždyť nešlo o zásah NATO a Trump ani nechtěl, aby se na něm Aliance podílela. Proč by měl ex post brát ohledy na příslušnou reakci? A jak by spojenci nyní netleskali, když příliš nefandili pro Trumpovo zvolení? Mají kvůli tomu máslo na hlavě, tak tleskají.
                                                
Máte prý další informace k teroristickému útoku v Petrohradě. Je v Rusku potenciální nebezpečí ze středoasijských republik, nebo spíše z Kavkazu, kde jsme nedávno zaznamenali přímý útok na kasárna v Čečensku?

Z množství článků v ruském tisku, které jsem k tomuto případu přečetl, vybírám to nejpodstatnější. Z osmi mladých ve věku od 20 do 40 let, kteří byli v souvislosti s atentátem zatčeni pro podezření, že byli pomocníky atentátníka, bylo šest Kyrgyzů a dva Uzbeci. Všichni pocházeli z města Oš, které je po Biškeku druhé největší kyrgyzské město, do Petrohradu přišli v roce 2015, dva z nich dokonce získali za úplatky ruské občanství. Všichni bez problémů našli práci – v autoservisu, sushi-baru, jako řidiči taxi.

Bylo to velmi jednoduché – nikde na nich nechtěli ani občanský průkaz, nezajímali se, odkud přišli, kde bydlí. Prostě vyzkoušeli, co umějí, a hned jim dali práci. Také s ubytováním to měli jednoduché. Usídlili se v jednom z paneláků, kde žila v osmém poschodí uzbecká rodina s dítětem – on s bradkou, ona v hidžábu. Rodina jednoho dne zmizela a místo ní se zde zařídili budoucí teroristé. Nikdo si jich nevšímal, tím spíše, že se chovali velmi slušně: vždycky pozdravili, jiným obyvatelům domu dávali přednost u dveří do domu, u výtahu, sousedé si je pochvalovali, tahle slušnost se tu příliš nenosí. Netušili, že v jejich bytě policie našla ručně zhotovené výbušniny.
Kde jsou ty časy, kdy vše bylo přísně kontrolováno: každý musel mít „propisku“ – zaregistrovat se k pobytu, což bylo možné jen tehdy, kdy měl potvrzení o zaměstnání. Vzpomínám si, jak dříve bylo složité pro mladé odjinud přesídlit se do Moskvy, Petrohradu či jiného velkého města. Dívenky z vesnic, aby se tam dostaly, a měly tedy více šancí na lepší zaměstnání a také vdavky, se nechaly na rok najmout jako služebné do rodin komunistických funkcionářů, u nichž pracovaly jen za byt a stravu – jedině tak mohly získat „propisku“ a usídlit se. Pro chlapce to bylo ještě složitější: jeli na nějakou sibiřskou stavbu velkých moskevských podniků, které je projektovaly, a ty pak mohly své zaměstnance převést do svého sídelního města.

Teď vládnou liberální pořádky, či spíše nepořádky – malí soukromí podnikatelé hledají pracovní síly, z nichž nemusejí platit daně, a tedy se jich ani na nic nevyptávají. Kolik takových budoucích atentátníků může ještě v klidu čekat na svou příležitost! A jejich naverbování zdaleka není tak živelné. Jak se u zadržených ukázalo, všichni se přihlásili k teroristické činnosti přes chat WhatsApp, na němž se rovněž promítají zakázaná videa a kde po atentátu blahopřáli všem „pravověrným muslimům“ k velkému svátku – atentátu. Stejně jako atentátník Akramžon Džalilov prošli výcvikem v Sýrii a byli členy ilegálních organizací Džebchat an-Nusrá a Islámský stát.
Sám Džalilov prožil v Petrohradě šest let, aniž na sebe upoutal pozornost kohokoliv. Celý rok pracoval v sushi-baru a poté s otcem Akbaržonem byl zaměstnán v jedné ze stovek autoopraven. Jak ukazují poslední výsledky policejního šetření, nepočítal s tím, že při výbuchu bomby zemře. Vždyť měl v batohu připravenou ještě druhou nálož.

Ale podstatnější je otázka: kolik takových Džalilovů žije v Petrohradě a dalších ruských městech a zatím pracují v barech, autoopravnách, jezdí s taxíky a jsou tak úslužní k zákazníkům, než poté někteří z nich najdou smrt při výbuchu dalších bomb? A co vše se bude muset zřejmě změnit, aby to neměli tak jednoduché? Řešit tento problém nebude zřejmě jen úkolem pro policejní orgány a Vladimir Putin má tak další starost navíc. Dokonce jsem se dočetl, že má jisté potíže se zdravím, alespoň podle toho, že několikrát na několik dní „zmizel“ (i z televizních obrazovek), nezúčastnil se ani oslav tříletého výročí anexe Krymu a možná nebude znovu kandidovat na prezidenta. Ale prý se nepočítá ani s Dmitrijem Medveděvem jako možným nástupcem. Jenže věřte novinám...

Bude spolupráce tajných služeb, co se alespoň týká terorismu, pokračovat i přes stále konfrontačnější vztahy mezi Západem a USA na jedné straně a Ruskem na straně druhé? Zapojuje se i třeba britská MI5 nebo MI6 či izraelský Mossad?

Jak je známo či méně známo, tajné služby jsou v tomto ohledu mnohdy nevyzpytatelné. Ač si jsou konkurenty a tvrdými protivníky, jsou případy, kdy se dokážou spojit ke společné akci. Tak tomu bylo, je a bude i nadále. Dokonce v řadě případů zaskakují za diplomaty, protože je to pro ně snazší a ve výsledku efektivnější. Náš bývalý diplomat a rozvědčík Miroslav Polreich, který do roku 1969 pracoval v české misi při OSN, mi vyprávěl, jak ho požádali kolegové jak z americké, tak sovětské rozvědky, aby pomohl zprostředkovat schůzku sovětského premiéra Alexeje Kosygina s americkým prezidentem Lyndonem Johnsonem v roce 1967, kdy došlo ke vzájemnému zostření vztahů v důsledku tzv. izraelsko-arabské šestidenní války a zhoršení amerických pozic ve Vietnamu a pouze diplomatické kanály nepomáhaly. Jejich setkání se uskutečnilo 23.–25. června v Glassboro, a to s takovým úspěchem, že se poté hovořilo o „duchu Glassboro“.

Jiný příklad mi uvedl jeden z nejbližších spolupracovníků Michaila Gorbačova Andrej Gračov. Týkalo se to německého sjednocení v roce 1990, v něž v té době nikdo nevěřil a ještě více politiků si ho nepřálo – včetně prezidentů USA a Francie a premiérky Velké Británie. Doslova za zády diplomatů ho přesto připravili pracovníci tehdy ještě západoněmecké a sovětské rozvědky. Sám Gračov byl v té době zástupcem vedoucího mezinárodního oddělení ÚV KSSS. Celou operaci dohody s německým kancléřem Helmutem Kohlem zorganizovali jeho šéf Valentin Falin, bývalý velvyslanec SSSR v Bonnu, a jeho podřízený Nikolaj Portugalov. V době Falinova působení v SRN pracoval v této zemi i Portugalov – oficiálně jako novinář, neoficiálně jako sovětský agent. Stalo se, že si nejbližšího přítele našel mezi západoněmeckými rozvědčíky – do té míry, že si vzájemně konzultovali zprávy, které posílali do svého ústředí. Tohoto spojení využil Portugalov i ve chvíli, kdy se v Gorbačovově štábu rozhodlo, že není jiné východisko než německé sjednocení, ale že je to třeba připravit tak, aby o tom konzervativní ministerstvo zahraničí a zejména jeho šéf Andrej Gromyko a také generálové z ministerstva obrany nevěděli, protože by to nepřipustili, a tak byli postaveni až před hotovou věc. Jak následně víme, podařilo se to.

Jestliže tedy jistá spolupráce existovala i v době, kdy byl svět bipolárně rozdělený, proč by nemohla posloužit v současnosti, zvláště v těch případech, kdy se objeví společný nepřítel? Právě 5. dubna Vladimir Putin promluvil na XIV. zasedání nejvyšších orgánů bezpečnosti a výzvědných služeb státu v Moskvě a zřejmě se dotkl i těchto otázek. Nemohu však posloužit konkrétním příkladem, na to si budeme muset počkat, až přijde čas odtajnění takových informací.

A co nyní aktuální americký útok na Sýrii? Odvrátí se Rusko od Bašára Asada, nebo se konflikt bude vyostřovat a balancovat na hraně světové války?

Nemá asi smysl, abych líčil, co vše bude následovat po americkém útoku na syrskou leteckou základnu u Homsu. Ve chvíli, kdy budete číst tyto řádky, budete vědět víc kromě toho, že Rusové pozastavili koordinaci vojenských akcí s Američany v Sýrii a že se asi hned neuskuteční telefonický rozhovor mezi Putinem a Trumpem ohledně tohoto konfliktu. Ve hře jsou vlastně dvě rozdílné otázky: vztah obou mocností k Sýrii a vztah mezi sebou. Z nich se mi zdá podstatná ta druhá, protože z ní se bude odvíjet ta první.

Faktem je, že Trumpovo předvolební stanovisko, že chce s Putinem jednat, vylekalo v USA mnohé, a to i z řad republikánů. Co kdyby se ti dva skutečně domluvili a nejen snížili současné napětí ve světě, ale především zbrojní arzenály obou zemí! Tím by utrpěl největší byznys v obou zemích, klesly by zisky z nadměrné zbrojní výroby. Nejsnadnější cestou, jak v Americe dosáhnout toho, aby se tak nestalo, je udržet Rusko jako potenciálního nepřítele a vytvořit podezřelého z ohrožení amerických zájmů každého, kdo se bude snažit o sblížení s Ruskem. A tak se spustila kampaň, že Trumpovi pomohli Rusové vyhrát volby. A co měl dříve každý politik a zejména diplomat v popisu své práce, dokonce jako povinnost, tj. navazovat osobní kontakty, se najednou stalo div ne smrtelným hříchem. Vzpomněl jsem si na Gorbačovova slova, která pronesl k prezidentu Bushovi při jejich setkání poté, co se rozpadl SSSR: „Způsobili jsme vám největší škodu za celé období studené války – zbavili jsme vás nepřítele.“ Jak vidíme, nezbavili.

Už jsem několikrát připomínal, jak těsné byly vztahy vrcholných politiků a diplomatů obou zemí zvláště po kubánské krizi: hovořili spolu po telefonu, setkávali se nejméně jednou ročně, zvali se do svých soukromých rezidencí, dokonce si tykali a oslovovali se křestními jmény. A nikdo je nepodezíral z toho, že zrazují zájmy své země, naopak svět se těšil z toho, že se tím snižuje riziko především nevyprovokovaného útoku. Bylo to pochopitelné v době existence jaderného arzenálu, zajišťujícího možnost mnohokrát zničit naši planetu. Ale tento arzenál existuje dosud, a třebaže byl o něco snížen, spolehlivě by stále ještě zničil planetu nejméně desetkrát. A jen si vzpomeňme, že ty největší válečné konflikty vznikly ze zdánlivých maličkostí: první světová válka ze sarajevského atentátu na následníka rakouského trůnu, druhá světová válka z fingovaného přepadu rozhlasové stanice v Gliwicích. Ano, byly to záminky, válka se vědomě připravovala a byly o tom mnohé signály. Leč vždycky musí být impulz, roznětka. Když jsem psal knihu Na prahu atomové války, spočítal jsem v ní nejméně 216 případů, kdy mohlo dojít k velké válce z nevyprovokovaného technického nebo psychického selhání, ale vždycky zapůsobil vypracovaný mechanismus. Teď ho nemáme, nemají ho ani mocnosti mezi sebou, odložily ho do starého železa, ačkoliv tam měly spíše odložit ty hvězdičkové a nehvězdičkové osobnosti, které si stále zahrávají s myšlenkou nějakého úderu. Takže proč by nemohla být takovou roznětkou právě Sýrie? Myslím si, že to je větší problém, než zda Moskva nadále podrží Bašára Asáda. Jinými slovy: zda se podaří domluvit se s Američany, jak zneškodnit toto stále potencionálně doutnající ohnisko možného velkého konfliktu. A vůbec se domluvit s Američany.

… a vzájemné sbližování Ruska a Turecka?

Už jednou jsem se zmínil o strategickém významu Turecka pro Rusko – a naopak, důležitost ruského partnera pro turecké zájmy. Snad stačí jen připomenout význam Bosporu a Dardanel pro ruskou Černomořskou flotilu, aby se mohla dostat do Středozemního moře, a tím i k břehům států Blízkého východu. Bospor je rovněž důležitý pro přepravu ruské ropy do západoevropských přístavů – ročně jím propluje až 50 000 lodí, třebaže průplav patří k nejnebezpečnějším na světě – v letech 1953 až 2002 zde bylo 461 dopravních nehod. V roce 2011 se Turecko rozhodlo vybudovat bezpečnější průplav, jehož výstavba má být dokončena v roce 2023, ke 100. výročí vzniku republiky. Jde rovněž o společnou hranici, která může být hranicí přátelských styků, ale také místem vojenského napětí z obou stran, ze strany Turecka jako členského státu NATO. Pak by se linie, na níž se dnes pohybují jednotky NATO, protáhla od Baltu po Černé moře. To jsou objektivní faktory, které musejí ovlivňovat politiku, nehledě na další faktory, jichž je příliš na to, abych je zde všechny rozepisoval.

Ukrajina nakonec získala bezvízový styk se zeměmi EU, stejně jako Gruzie. Co na to místní obyvatelé?

Samotný souhlas parlamentu ještě není poslední etapou schvalování tohoto aktu, který byl jednou z hlavních příčin tak bojového a rozporuplného Majdanu v Kyjevě. Bude-li procedura schvalování pokračovat normálně, pak by skutečně od poloviny června mohli ukrajinští a gruzínští občané cestovat do zemí Evropské unie bez víz. Ale pozor, neznamená to úplné otevření hranic a žádná pasová kontrola, na což jsme si my už přivykli. Bezvízový režim zahrnuje řadu omezení: tím hlavním je, že nepředstavuje automaticky pracovní povolení, ale jen turistický pobyt maximálně na 90 dní – je to pouze ulehčení pro turisty, kteří se kromě předepsaných pasů musejí vykázat zpáteční jízdenkou, dostatečnou zásobou peněz či rezervacemi atd. V ukrajinském tisku se toto uvolnění komentuje s jistými rozpaky: životní situace Ukrajinců se za tu dobu výrazně zhoršila – kdo si vlastně za nynějšího stavu může dovolit rozkoš cestovat po západní Evropě až tři měsíce? Co by si Ukrajinci přáli, je spíš mít možnost najít na západ od svých hranic práci, kterou doma nemají, a tak zajistit své rodiny alespoň s minimální životní úrovní.
Proto se dost oprávněně tážou: stály ty oběti na Majdanu opravdu za tuto „vymoženost“? Vždyť tím se neudělují ani nějaké výhody v obchodním styku a vůbec to neznamená, že by se Ukrajina přiblížila ke členství v EU, vlastně podmínkou přijetí tohoto aktu bylo, že to nemůže být chápáno ani jako krůček ke členství. Takže za možnost pofidérních turistických cest Ukrajina zaplatila tím, že se Rusko stalo nikoliv přátelským sousedem, ale odpůrcem. Nehledě na všechny další aspekty, není to možná až příliš vysoká cena? Nejde mi teď o hodnocení ruské politiky, ale o fakt, že z hlediska bezpečnosti není žádnému státu jedno, jaký má vztah se svým sousedem. Navíc jednou z největších mocností světa, čímž Rusko je, ať si to přejeme, či nikoliv.

Vidíte jistotu či nejistotu v autoritářských vládách v bývalých postsovětských republikách ve Střední Asii?

Každá autoritářská vláda vyvolává v demokratických státech pochybnosti. Tím spíš, vyznává-li nějakou státní filozofii, nebo – chcete-li – náboženství. V čem jsou tyto země nebezpečné, jsem odpověděl už v první otázce: odtud pronikají do světa, v tomto případě zatím jen do Ruska, islámští teroristé. Příčinou však není jen sama autoritářská vláda, pokud se nezjistí, že k tomu napomáhá. Dobře si uvědomujeme, že hlavní viníci atentátů v evropských zemích byli především islamisté, kteří žili na místě už delší dobu, byli považováni za dobré sousedy či pracanty, a přesto se dali na cestu terorismu ve jménu Islámského státu, který většinou osobně ani nepoznali. Jsme prostě svědky nového jevu, s nímž si zatím neumíme poradit. Nejsem si jistý, že i kdyby v Kazachstánu, Uzbekistánu či Turkménii byly opravdu demokratické vlády podle našeho vzoru (třebaže nevím, proč by musely přijímat právě náš model), byl by tamní islám mírnější a neměl by své extrémní posly, připravené zabíjet křesťany kdekoliv na světě. Atentátník v Petrohradě a jeho většina spojenců byli Kyrgyzové, tedy občané státu, který jsme v Evropě oceňovali jako „stabilizovaný“. To byl pojem velice relativní, protože země prožila velmi bouřlivý politický vývoj. Parlamentní volby v letech 2000 a 2005 označili pozorovatelé za zmanipulované. Země dospěla k tzv. tulipánové revoluci, která k moci vynesla opozici a jejího prezidenta Kurmanbeka Bakijeva. Tento původně prodemokratický prezident však začal potlačovat opozici, až vznikly nové nepokoje, které si mj. vyžádaly sto mrtvých a 400 000 obyvatel uteklo do sousedního Uzbekistánu, který nakonec uzavřel své hranice. Tak se předsedkyní nově vytvořené prozatímní vlády stala představitelka opozice, sociální demokratka Roza Otunbajevová, která měla připravit novou ústavu a nové volby.

Kyrgyzstán je jedinou zemí na světě, který má na svém území současně ruskou a americkou vojenskou základnu. Ale jak vidíme, ani to nebrání tomu, že odsud se rekrutují teroristé působící zejména v Rusku. Vždyť současný atentát v Petrohradě zdaleka není jediným. Od roku 2009 do 3. dubna 2017 to byly atentáty v jihoruské metropoli Ingušska Nazrani, v Něvském expresu na trati Moskva–Petrohrad, v moskevském metru, ve Vladivokavkazu, na moskevském letišti Domodědovo, v Machačkale, na nádraží ve Volgogradu). Po dalším  teroristickém činu, který byl spáchán ve Stockholmu, kde v centru města najelo do lidí a obchodního centra nákladní auto, se nabízí oprávněná otázka: co nás tedy před nimi může v současné době ochránit? Nepomáhá ani kontrola hranic, a tím méně otevřená náruč, kterou nabídla uprchlíkům z rozbouřeného Blízkého východu kancléřka Merkelová. Jak se lidově říká: Babo, raď! Ale kde najít tu babu?

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Václav Fiala

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Jaroslav Foldyna se řízně vložil do křiku na Trumpa: Česká kavárna je zaskočena jako komunisti v roce 1987. Tihle Klvaňové, ČT, lidi, kteří hlásají jedinou svou pravdu o demokracii...

16:25 Jaroslav Foldyna se řízně vložil do křiku na Trumpa: Česká kavárna je zaskočena jako komunisti v roce 1987. Tihle Klvaňové, ČT, lidi, kteří hlásají jedinou svou pravdu o demokracii...

ROZHOVOR „Myslím, že česká kavárna a její okolí se cítí zaskočena, jako byli naši komunisté v roce 1…