Včera jsme si připomněli třicáté výročí událostí, které lidem u nás změnily život, takže si mohou naplno užívat nabytých svobod. S čím si spojujete 17. listopad vy? A nemyslíte si – řečeno slovy vojína Kefalína ze Švandrlíkových Černých baronů –, že ta hra na socialismus v Československu bylo něco úplně absurdního?

Já si 17. listopad 1989 spojuji se vzpomínkou na to, co jsem dělala následující dny. Tehdy mi bylo třináct let, takže jsem v pátek večer 17. listopadu ještě nikterak nevnímala, co se na Národní třídě děje. Začala jsem vnímat, že něco je ve vzduchu, až v neděli večer, kdy rodiče poslouchali – tuším – Svobodnou Evropu. A pak v pondělí, kdy nepřišla učitelka na kroužek, protože Václavské náměstí jí zablokovalo cestu Prahou. Tehdy, v pondělí odpoledne, mi poprvé docvaklo, že se nějak lámou dějiny, ačkoliv můj věk byl ještě dost nízký. V úterý už jsem byla s rodiči na Václaváku. Mimochodem, to je rozdíl mezi mou generací a generací následující. My, kterým bylo v době revoluce víc než deset let, jsme kvůli společenským změnám strašlivě rychle dospěli. Dnešní třináctileté děti jsou většinou pořád… děti.

A jestli byl socialismus v Československu něco absurdního? Jistě. Byl. A zrovna tak absurdní je, jakým způsobem se dneska vrací. Rudý socialismus už netáhne, táhne socialismus zelený. My Středoevropané jsme vůči němu relativně nedůvěřiví, protože víc než západ a sever Evropy si uvědomujeme, která bije. Ale Evropa jako celek to dosud v plné míře nepochopila. Pro mě je aktuálně nejabsurdnější to, kolik lidí pořád nechápe, že kecy o CO2 a spol. jsou zrovna takovými kecy, jako byly v roce 1948 ty o vykořisťování dělníků zlými kapitalisty. Až to pochopí, může být pozdě.

Česká ekonomika poskočila mezi lety 1990 a 2017 v indexu ekonomické svobody Fraserova institutu ze 101. příčky ve světě na 22. místo. K nejvyspělejším ekonomikám se přibližujeme, i když pomaleji, než by si mnozí představovali. Pokud jsme si mohli vést lépe, co náš možný rychlejší ekonomický růst během uplynulých třiceti let zbrzdilo?

Pozor, nemíchat míru svobody a míru vyspělosti. I ekonomiky, které v určitém bodě dosáhly vysoké vyspělosti, si aktuálně mohou značně pohoršovat v míře svobody, snad že si svobody přestávají vážit. To je první poznámka.

Druhá poznámka: Podstatné je, že k nejvyspělejším ekonomikám se stále blížíme. To totiž vůbec není samozřejmé, jak ukazuje příklad Německa. Východní Německo dostalo obrovskou podporu, bylo spojeno se západním Německem v jednu zemi, a přesto západ dosud nedohnalo. Ostrava má taky nižší HDP na hlavu než Praha, i když jsme v jedné zemi. Takže dohánění rozdílů je mnohem méně samozřejmé, než by se mohlo zdát!

A pokud bych měla odpovědět, co náš růst v posledních třiceti letech brzdilo, pak mnoho vyloženě špatných věcí ve smyslu brzd nevidím. To, co se nepodařilo v politice, nebylo vysloveně ekonomickou brzdou v tom smyslu, v jakém se na to ptáte, spíš to „zkazilo náladu“ společensky. Za jedno z nejhorších rozhodnutí hospodářské politiky pak považuji dlouhodobé intervence. Ty viním kromě jiného za část nárůstu cen bydlení a za jeden z důvodů, proč je dnes bydlení tak nedostupné. Nicméně v rychlosti hospodářského růstu se naopak intervence krátkodobě projevily spíš kladně.