Paní doktorko, nelze než začít aktualitou. V sobotu došlo k souběhu dvou událostí. Byl slavnostně pohřben kardinál Beran, bez účasti prezidenta. A uskutečnil se sjezd KSČM, za účasti prezidenta. Miloš Zeman byl za toto schéma kritizován. Přidáváte se k této kritice? Cítíte v tom symboliku?

Především musím říci, že mne zastihujete ve stavu značné a všeobjímající skepse, a symboliku tudíž nehledám a nenacházím v ničem. Život si právě teď jde svým tupým pochodovým krokem vpřed a někdy je skutečným plýtváním sil do toho parádemarše promítat nějakou imaginaci. Symbolika je vždy totiž výsledkem představivosti, hravosti, imaginace – pravda, ne vždy kladné, ale vždy tvůrčí. I ty nacistické slety měly svou symboliku, své estetično, byly založeny na imaginaci. Sice jsme s jejím obsahem nesouhlasili a tato symbolika se ukázala jako zhoubná, ale to neznamená, že neexistovala. Já nenacházím v ani jedné z vámi zmíněných událostí žádnou symboliku a upřímně, obě tyto události jdou značně mimo mě.  Vezměme si nejdříve ten sněm KSČ(M). Typické je jméno místa, kde se sněm konal. Mám na mysli samozřejmě historické jméno Nymburka, totiž Svinibrod. A ejhle – konečně nějaká ta symbolika, že... Je mi zcela pochopitelné, že pan prezident Zeman se toho sjezdování účastnil. Zeman vždy byl a je i nadále levicový politik, ale to, čemu bych řekla „starolevicový“ politik. A dnešní levice má skutečný problém: udržuje ji naživu neomarxismus, tedy „nová levice“, která se ovšem rozsochacuje po všech ostatních možných partajích než v té údajně nejlevicovější, totiž KSČ. Mám kruté podezření, že třeba Zelení jsou mnohem levicovější než KSČ, a koneckonců i ČSSD dnes žije z neomarxistické ideologie. Když si probereme, kdo je kdo, zjistíme, že dnešní KSČ(M) je tím neomarxismem vlastně zasažena nejméně. A mám podezření, že i těmhle starým bafuňářům, mezi které Zeman rozhodně patří, vstávají z toho hyperlevicového neomarxismu a jeho „pochodem na instituce“ hrůzou na hlavě nejen vlasy, ale i pleš. Zeman jel podpořit starou, klasickou, ba dokonce si tvrdím říci, že „pravicovou“ levici. Bože Kriste milosrdný – to jsme to dopadli...
Co se týká repatriace ostatků kardinála Berana. Rozumím tomu, že kardinál Duka se všemi svými silami snaží před koncem svého působení na arcibiskupském stolci posílit tradiční církev, tradiční hodnoty, tradiční katolíky. Svým způsobem dělá v katolické církvi to stejné, co Zeman v politickém spektru. Oba hlásají „zpět ke kořenům“.  Má obdobně obtížnou pozici jako Zeman, a to rovněž v několika směrech: zaprvé, při vší úctě k bratrům katolíkům, národ mu to takzvaně nežere... Mám takové neblahé podezření, že náš lid se opět začíná dostávat do své „husovské nálady“, a jediné, co by jej mohlo více povzbudit k připojení se k aktivitám páně Dukovým, by bylo, pokud by se setrvale neignorovala jedna stránka neúnavné činnosti kardinála Berana, totiž jeho setrvalá snaha o rehabilitaci Mistra Jana Husa. Ale to tady tedy, mám takový dojem, nějak moc nezaznělo.
Řekla jsem, že mne zastihujete ve stavu značné a všeobjímající skepse. Což je jasné i z počínání obou jmenovaných pánů: ČSSD již nikdy nebude mít – alespoň do doby, dokud nevymetou všechny, kteří se vyskytovali od předsedů místních organizací výš, 30 % a KSČ(M) nebude mít už nikdy půldruhého milionu členů. A katolíci už nikdy nebudou mít 800 000 lidí shromážděných na Letenské pláni, jak tomu bylo při příležitosti svatořečení sv. Anežky České. Vnímám tedy události tohoto víkendu jako takové separátní requiem každého z aktérů.

Bez ohledu na to slýcháme stále slova ,,extremismus“, ,,extremisticky“ etc. Zejména v souvislosti s odporem proti islámu. Sílí v naší společnosti pravicový extremismus? Je jeho exponentem Tomio Okamura, za kterého jste kdysi mínila kandidovat do EP?