Ve Spojených státech není stále zcela rozhodnuto, hlasy se sčítají pomalu a výsledky jsou extrémně těsné. Jak to na vás celé působí?
Považuji to za rozvrat jedné ze základních či vedoucích demokratických zemí, což vždycky byly Spojené státy. Západní svět se odlišoval od rozvojového a nedemokratického tím, že přijde volič, velice rychle se sečtou hlasy a po pár hodinách poražený blahopřeje vítězi a země na základě demokracie a rozhodnutí lidí funguje dál.
Teď jsme v Americe svědky toho, jak se v řadě států otáčí výsledky, kde byl deseti, dvanáctiprocentní náskok a výsledky nejsou jasné, oba kandidáti se prohlašují za vítěze. To připomíná různé africké státy, kde se jeden prohlašuje za vítěze, druhý to označuje za podvod a střílí u toho ze samopalů do vzduchu. To zatím v Americe nemáme, ale velice to tam tuhle situaci připomíná. Upřímně, ty všechny formy korespondenční volby, volby při hraní počítačové hry nebo prostřednictvím hodinek, to je rozvrat původní demokracie. V Římě se lidé sešli a fyzicky se stavěli za svého kandidáta. Fyzická přítomnost je hrozně důležitá. Když se budete ženit, budete za sebou mít přítomné svědky. Tyhle nové formy voleb strašně zpochybňují výsledek.
Volby jsou spojené s místy, kde lidé žijí. Každý se na internetu dívá, jak jsme dopadli tady, kde bydlím apod. Většinou se to během let moc nemění. Jako v Praze 6 pravidelně vyhrává středopravice, v Bohumíně zase socialisté atd. Kdyby najednou vyhrála TOP 09 s 96 procenty hlasů v Bohumíně, všichni se zarazí a řeknou si, že je to nějaké divné a vezmou se pytle s hlasy a začnou se přepočítávat, aby zjistili, jak je tohle možné, když tam 50 let lidé volili jinak. Stejně tak teď v Americe ty otočky v mnoha státech díky milionům a milionům korespondenčních hlasů vypadají hrozně divně. Skoro celá země byla červená a najednou buch, korespondenční hlasy to otočily. Jde o strašně nebezpečnou věc pro důvěru lidí. Ztratí se vazba místa s volbou. Do toho i divné termíny. Co to má znamenat, že hlasy mohou přijít i několik dní po skončení voleb? Hodně to celé připomíná soudruha Stalina, že nezáleží na tom, jak kdo volí, ale kdo sčítá hlasy. Skokově se k tomu blížíme. Bez ohledu na to, že jsem fandil Trumpovi, jsem z toho celého znechucený. Rozvratu hodnot už nic nezabrání.
Takže je podle vás už jedno, kdo nakonec vyhraje a předznamenává to negativní vývoj v budoucnu, a to nejen v USA?
Bezesporu. Tradiční demokracie je v ohrožení. Den před tím se vraždilo ve Vídni, což je kousek od našich hranic. Když přicházel nacismus, lidé to různě zlehčovali, mysleli si, že Hitler je jen nějaký tlučhuba a pak najednou břink, když napochodovali do Vídně, bylo všem jasné, že se to bez souboje dobra se zlem neobejde a kostky jsou vrženy. Teď to začíná být podobné. Před patnácti lety jsme s dětmi jezdili tradičně na vánoční trhy do Vídně, zastavili jsme se v nějakém obchoďáku, protože to tam tehdy paradoxně nebylo dražší než u nás. Teď vám čím dále víc lidí řekne, a to nejen ze severu Moravy, že jezdí raději do Krakova než do Vídně. Je to děsivé.
Vídeň je přece součástí naší kulturní identity, máme k ní kulturně blízko, žije tam obrovská někdejší diaspora, každý šestý tam má české jméno. Jde zkrátka o místo, které velice silně ovlivňuje náš život. Ano, když se něco stane v Nice, je to strašné, ale přece jen to je na druhém konci Evropy, Vídeň ale ne.
Problém teroristických útoků a vůbec celé toto téma z mediálního a politického hlediska bylo doteď hodně dlouho skoro vytěsněné. Je to tak, že jsme usnuli a aktuální události nám opět daly facku, že něco není v pořádku?
Jde to vždy v určitých vlnách. Pokud bydlíte v nějaké hogo fogo čtvrti, jako třeba v Praze na Hanspaulce, tak tam se s nějakým nastupujícím problémem v ulicích a ztráty bezpečí ve městě tolik nesetkáte. Nejdřív se s tím setkají lidé na dělnických předměstích. To samé na Západě, kde se první konflikty odehrávaly v chudých čtvrtích velkých měst. Teď je to už pasé, Francouzi v těchto místech nebydlí a nechodí tam. Francie, Anglie a další země už nemají vládu nad částmi vlastních měst. Před zhruba deseti lety jsem byl v anglickém Birminghamu, když jsme jeli na fotbal. A při projíždění tím městem jsem měl dojem, jako bych byl v Karáčí nebo Islámábádu. Školy s ostnatým drátem, na ulicích nevidíte bělocha nebo skoro žádné ženy. To nemá s Evropou nic společného. Pak ujedete patnáct kilometrů a zase vidíte toho typického Angličana, který vám prodává lístek, zdvořilý gentleman, stará, dobrá Anglie. Ale ta země už není homogenní.
Do takové situace se Česká republika nesmí za žádnou cenu dostat. Ale pátá kolona tu je velice silná a nedělá jí problémy podporovat masovou migraci mezi uříznutím hlavy stařence v kostele a střelbou ve Vídni. Mám na mysli pana Schwarzenberga, představitele koalice ODS, TOP 09, lidovci, což je pro jejich voliče jasná zpráva. Trikolóra nikoho s takovými názory na kandidátce mít nebude. Jde o jednu ze základních věcí, o které republika musí bojovat.
Fotogalerie: - Vote Trump 2020
Když jste popisoval starší zážitek z Birminghamu, ukazuje to jasně, že nejde jen o aktuální problém, ale dlouhodobý vývoj. Letos tato témata ale mediálně prakticky neměla žádný prostor, všechno vytlačil covid. Byly pro naši civilizaci teroristické útoky něco jako návrat do nepříjemné reality?
Nežiju v těch městech, ale je jasné, že část třetí, čtvrté generace muslimských přistěhovalců se radikalizuje, nemá jakoukoli úctu k zemi, která jim dala živobytí a ochranu a celá situace se dramaticky zhoršuje. První generace ještě pracovala, ale jejich vnukové se evidentně upínají k něčemu jinému, než je západní sen, že chudý chlapek svým přičiněním zbohatne a dá práci jiným.
Události ve Francii dle mnohých ukázaly, že turecký prezident Erdogan notně zostřuje rétoriku vůči Evropě. Podle něho zde rostou útoky vůči muslimům, považuje to za přímý útok na islám a bude podle toho jednat. Reagoval na Macronovu obhajobu svobody šířit karikatury. Jak tomu celému rozumět?
Každý vidí, že turecký prezident cítí větší sílu, což ta země takhle měla vždycky. Když byli slabí, byl od nich pokoj a když byli silní, snažili se dělat výpravy do Evropy. O tom by nám Srbové a Maďaři mohli vyprávět.
Je tu ale ještě jedna otázka, která se moc neřeší. Jsem samozřejmě pro svobodu slova, ale nevím, jestli je slušné či normální urážet něčí víru. Lidé, kteří to kreslí, nejsou křesťani, to jsou nějací ultraliberálové. Výsledkem je, že uříznou hlavu babičce v kostelíku, která s tím třeba také nesouhlasí nebo není toho protagonistou. Takže reakce či odplata za různé věci se snese na křesťanské obyvatelstvo, které s tím nemá nic společného. Jistě, karikatury jsou součástí svobody slova, ale je to urážka. Pokud najdu něco, co se vás bytostně dotkne a urazím vás, je to také svoboda slova a nic mi za to nehrozí, ale není to slušné. Pochopitelně, když mi vy v reakci na to rozsekáte hlavu mačetou, dostanete trest, protože v naší společnosti by taková reakce byla přehnaná.
Svobodu slova bych napřel k něčemu jinému. Třeba k deportacím nelegálních migrantů, naprosto přísným trestům, zákazu politického islámu a obranyschopnosti společnosti než kreslit nějaké vtipy či karikatury.
Ještě k Turecku, které je stejně jako my a většina evropských zemí členem NATO. Jak si vysvětlujete, že ještě neslyšíme vlivné hlasy volat po vyloučení Turecka z aliance?
Světová politika je daleko složitější, než nám říkají v televizi. Jsou síly, které si přejí něco úplně jiného. Některé síly si přejí konfrontaci dílem s Čínou, dílem s Ruskem a v tom jim Turecko hraje důležitou roli. Teď vidíme, že Turecko podporuje Ázerbájdžán v „humanitárním“ bombardování Náhorního Karabachu. Není tu nějaká silná tendence NATO či evropských struktur to zastavit. Svět je bohužel vždycky složitější a zájmy různých sil jsou jiné, než nám vykládají na ČT v půl osmé večer.
Na případu Náhorního Karabachu, kde jsou minimálně silná podezření z válečných zločinů, se ukazuje dvojí metr mezinárodního společenství, když v jiných případech všichni reagují okamžitě a pohotově. Co k tomu říci?
Je to přesně tak. Situace tam je taková, že jde o reálnou snahu vyhnání obyvatelstva a zatím se to Ázerbájdžánu celkem daří. Vina v tom jde i za bolševikem, protože hranice tam byla předělána soudruhy, když tam v době Sovětského svazu byly předělávány mapy kvůli nějakým zájmům. Teď je z tohoto hlediska Náhorní Kabarach ázerbájdžánské území, ale vždycky tam žili Arméni. To samozřejmě přináší velkou nervozitu. Začalo to koncem 80. let a teď znovu. Zajímavé je, že uběhlo od prvních konfliktů 30 let a dlouho o Náhorním Karabachu nikdo nic neslyšel, panoval tam určitý status quo a teď najednou ne. Ve Sněmovně jsme v rámci parlamentní skupiny ČR– Arménie podepsali prohlášení, ve kterém jsme vyjádřili podporu a solidaritu arménskému lidu. Není to ale většinová pozice České republiky.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka
