Co říkáte na aktivitu Ministerstva životního prostředí a Ministerstva zemědělství ve smyslu jejich programů boje proti suchu? Je to dostatečné?

V rámci boje proti vážné hrozbě sucha a povodní je třeba zvyšovat retenční schopnost krajiny a obnovovat již historická vodní díla. To jsou i soustavy pramenišť, a to nejen pitné vody, ale i přirozených přírodních útvarů, které mají akumulační schopnost. Systematicky a účelně je důležité podporovat správnou zemědělskou praxi s cílem snižování erozního poškození krajiny. Jsem zastáncem zastavení zvyšování rozlohy takzvaných zvláště chráněných území. V současnosti jsou již na více než 30 procentech rozlohy České republiky! Na tomto území je více či méně vylučováno hospodářské využití, a tedy jakékoliv zásahy k tomu, abychom něco dělali pro zadržování vody.

Nesouhlasím s vyhlašováním dalších velkoplošných chráněných území, jako se počítá již vážně s Křivoklátskem a pak s Národním parkem Jeseníky. V rámci toho jsou to i chráněné krajinné oblasti a oblasti Natura 2000, které jsou prakticky ve značné míře bezzásahové a to je brzda k zásahům na zadržování vody. Jsem pro novelu zákona 114, který byl v nedávné době novelizován, která by uznala ochranu vodních zdrojů a vodohospodářskou funkci vzrostlých lesů za prioritu před ochranou přírody a samovolnými procesy. To se do toho nedostalo.

Jak vidíte další vývoj? Bude situace dále kritická, co se týká nedostatku podzemní vody u nás?

V tomto směru se udává, že ve sledovaných vrtech v České republice je o třetinu méně vody, než je dlouhodobý normál. Ani loňská zima, která byla poměrně bohatá na sníh, toto nezměnila. Města a obce se brání tím, že posilují vodní zdroje, investují, ale s tím také poroste cena vodného a stočného, což pocítí občané. Tato cena je ve většině měst a obcí již sociálně neúnosná. Řešením je návrat vodního hospodářství do rukou měst a obcí, a to doufám, že bude i tématem letošní volební kampaně. Problém je to však také ve světě, ke vší smůle právě v zemích, odkud k nám směřuje migrační vlna.