Slavíme sto let republiky. V jakém stavu je naše země dnes? Máme se prý nejlépe v historii, ale nevážíme si toho. Je to tak?
I přes všechny výhrady si musíme přiznat, že naše země je v dobrém stavu. Stále máme svobodu a demokracii, volby prokazují, že žádná politická síla nemá dlouhodobý mandát a sílu si uzurpovat pro sebe republiku. ČR v porovnání s jinými zeměmi obdobné velikosti nebo obdobné historické zkušenosti patří stále mezi ty šťastnější. Co nám chybí, je energie a nadšení se dostat někam dál, prostě si v tom pohodlí tak hezky lebedíme. A to je to, co by se dalo nazvat, že si toho nevážíme, protože takto dobře se máme díky práci našich předků a musíme jít a budovat dál pro další pokolení. Je potřeba entuziasmus, vize, cíle a lídři, kteří nás k nim dovedou.
Co se týká rozdílu v životní úrovni mezi námi a Západem, brzdí nás stále dědictví komunistického režimu? Nebo je problém v odlivu zisků na Západ? Či se málo snažíme a neinvestujeme do naší budoucnosti, třeba v rámci vědy a výzkumu?
Pochopitelně je hlavním problémem dědictví komunismu, a to se promítá i v tom, že nemáme nahromaděný kapitál, který by generoval další peníze, a naopak část nadhodnoty od nás ve formě dividend plyne jinam. Od roku 1945 nejvíce ze všech rozvinutých zemí na světě upadly Československo (ČR) a bývalá NDR! Problém odlivu dividend přece je jasné dědictví komunismu! Po roce 1989 zde nikdo neměl kapitál na investice do zahraničí, bylo tomu naopak. Od roku 1989 se však rozdíl v životní úrovni například mezi ČR a Rakouskem zmenšil! Jistě, to tempo dohánění bychom měli urychlit, cestou není svazovat cizí kapitál u nás, ale podporovat tvorbu vlastního kapitálu a jeho expanze za naše hranice. A také nezapomeňme na to, že jsou i neekonomické hodnoty. Moje nezletilá dcera například může v Praze bez obav jezdit do školy autobusem veřejné dopravy. To by v mnohem bohatší Francii na leckterých místech dnes už nemohla.
Režim z let 1948 až 1989 v podstatě začal svobodnými volbami, ve kterých zvítězila KSČ. Po sametové revoluci si komunisté udrželi pozice v Parlamentu a my jsme nepřistoupili k výrazným čistkám a odplatám. Je to výraz toho, že Češi chtěli po listopadu „tlustou čáru“ a klid? A že by dnes sice nechtěli KSČ zpět, ale necítí žádné zbytkové utrpení? Ostatně proto jim nevadí Andrej Babiš?
Tak pozor, během převratu v únoru 1948 už KSČ a její ozbrojené složky (LM) už například vraždily opoziční poslance (ing. Sochorec), jiní byli zatčeni. Takže nějaké čisté volební vítězství a čistá parlamentní cesta to rozhodně nebyla, tolik na úvod. Ano, KSČ získala ve volbách v roce 1946 necelých 40 % hlasů, ale nadpoloviční vítězství to nebylo a prognózy na volby 1948 byly již o hodně nižší, proto KSČ již v roce 1948 na volební vítězství nespoléhala, své původní heslo „získejme 51 % hlasů“ opustila a šla na to přes jí ovládané silové resorty. Jinak po roce 1989 jsme k nějaké „odplatě“ nepřistoupili, už i pro vysoké procento bývalých členů KSČ v tehdejším disentu. Ti by se tak museli trochu střílet do vlastní nohy. Ale ač se to nezdá, tak „očista“ společnosti od nejzkompromitovanějších exponentů bývalého režimu (justice, armáda, centrální správní úřady, policie, tajné služby) proběhla u nás daleko důsledněji než třeba v Maďarsku nebo Polsku, tam to řeší až ex post nyní!
A nakonec, v něčem máte pravdu. Normalizace byly hnusná, ale už nebyla krvavá. A takového Jakeše se už nakonec nikdo nebál, byl spíš k smíchu. V KSČ byly statisíce kariéristů, kteří měli rudou legitimaci jako pracovní knížku, z nichž ale byla velká část jinak schopných lidí, kteří by se uplatnili i za svobodného režimu (primář, akademici apod.), a i pro hodně z nich byl listopad roku 1989 vlastně vysvobozením.
Fenomén Babiš – tj. nástup miliardáře vlastnícího média do politiky v době vnitřní politické krize standardních stran, v době ekonomické krize, je na samostatnou vědeckou práci! Vždyť před čtyřmi lety měl jiný elektorát než dnes! Ale jistě, tolerance k bývalým členům KSČ je dnes větší, vždyť to zanedlouho bude od listopadu 1989 již 30 let! To je déle než první republika a válka k tomu!
Pokud jde o Babiše jako ústřední postavy našeho dneška, tak volby ukazují, že přesně ta část společnosti, která si přeje sociální jistoty, vysokou účast státu při řízení ekonomiky a která deleguje svá přání na své politiky, volí Andreje Babiše. Obstojí u ní Babiš? Co je pro národ schopen „zařídit“, vyjednat, „opravit“ a vybudovat? Nebo jen své voliče podvádí? A hlavně, jak moc Češi rádi věří, že „to někdo zařídí“? Komunisté po válce, Havel po revoluci, Klaus v 90. letech, Babiš teď?
V každé době je nějaký politik, který udává trend. Ať už to byl Havel v době revoluce, Klaus v době budování svobodného státu. Havel chtěl odstranit komunistickou diktaturu, Klaus vybudovat kapitalistickou tržní ekonomiku. U nich byl nějaký jasný cíl. Co v porovnání s nimi chce Babiš? Čerpat dotace? Vždyť jak jsem již psal, během čtyř let se mu vyměnil elektorát. Jaký má strategický cíl, nevíme. Vidíme jen cíle taktické, marketing ze dne na den a držet pozice a využívat je ve svůj prospěch.
Psali jsme:
Po nedávných volbách se ukazuje, že mladá generace se vzdaluje té starší. Mladí volí Piráty či jiné liberální subjekty. Tyto subjekty se esteticky i svou prezentací liší od stran „starých“. Mladí též demonstrují proti Miloši Zemanovi a Babišovi. Častěji se vyslovují pro členství v EU, méně odsuzují migraci. Kazí ti staří, kteří volí Zemana a Babiše, budoucnost mladým, nebo mladí nemají rozum? Nebo se to nedá takto generalizovat a rozdíly v politických preferencích by se daly najít i regionálně, zcela jinak volí například Praha a Ostrava?
Rozdělení mladí x staří nebo rozdělení geografické se dobře zobrazuje na barevných mapkách. Tak tomu je ale ve všech zemích. Co však stojí za pozornost je fakt tzv. prodlužování mládí. Děti a mladí lidé déle studují, leckdy i vyloženě obskurní školy, později nastupují do práce, později zakládají rodiny. Někdy tedy kombinují výhody dětství (nezodpovědnost) i dospělosti (osobní svoboda, alkohol, sex), ale jaksi chybí ta zodpovědnost za sebe, svou rodinu apod. To je podstatný fenomén dneška včetně dopadu na volby. Je to jen dočasné vychýlení, které zase bude za pár let směřovat zpět na jinou stranu. Dávejme pozor, aby to vychýlení nebylo příliš velké k extrémům na obou stranách spektra.
Hospodářské dějiny zdůrazňují vyspělost první republiky a její přední umístění v dobových světových žebříčcích. Na druhou stranu, značnou část její populace sužovala bída, tvrdili komunisté. Za komunistů zase sužovala bída všechny, říká se dnes. A dnes samoživitelky, důchodci a jiné skupiny žijí v bídě, říká levice, a pravice oponuje, že každý si dnes za svůj životní standard může sám. Jak je to tedy s tou bídou za 100 let naší novodobé státnosti?
Je nutno rozlišit absolutní a relativní čísla. Předválečná ČSR patřila bezpečně mezi 15 nejrozvinutějších zemí světa, a to ani neměla kolonie jako zdroj levných potravin nebo surovin. Ano, na fotografiích z první republiky běžně vidíme bosé děti. Maso si i lépe situované rodiny mohly dovolit jen jednou týdně, a to pro ně byla taková sláva, že na něj měly speciální porcelánový servis! Ona se celkově životní úroveň v Evropě a Americe za posledních 100 let velmi zlepšila. Vždyť ještě ve druhé polovině 19. století byl v Irsku nebo Švédsku na běžném pořádku i hladomor. Společnost nikdy nebude plochá, vždy to bude pyramida, jde jen o to, jak moc se zvedá ta spodní základna, a ta se za posledních 100 let zvýšila enormně. Dnešní bída už nepřináší hlad.
Mají Češi za sto let republiky dost svých hrdinů? A bývají tito hrdinové doceňováni? Legionáři? Atentátníci na Heydricha? Letci RAF, kteří skončili v komunistických kriminálech? Abychom byli provokativní, jistá část společnosti ctí bratry Mašíny, jiná část společnosti zase komunistické pohraničníky...
Máme dost hrdinů, více než jiní. Málokdo ví, že největší procento svého důstojnického sboru ztratila za války právě armáda československá (odboj). Ano, jsou ctěni a připomínáni málo, mezi částí novinářské obce a intelektuálů se po roce 1989 rozmohla jakási móda sebemrskačství. S realitou to nemá nic společného. Doporučuji přečíst si něco od renomovaného historika pplk. E. Stehlíka. Případ mladých Mašínů je v něčem nešťastný, v něčem podobný případu generála Luži. O milovnících pohraničníků darmo mluvit.
Finálně řečeno: Co nás nyní ohrožuje? Migrace? Vlastní uzavřenost? Neschopnost srovnat se s minulostí? Budoucí nestabilita světa, ekonomická, ekologická, bezpečnostní? Či něco jiného?
Západ, a my jsme jeho součástí, je dnes tak silný (například Rusko má celkový výkon ekonomiky na úrovni Itálie!), že skoro všechna nebezpečí jsou primárně vnitřní. Z vnějšku je neporazitelný, pokud se neskloní sám. Nebezpečí pro kapitalistickou ekonomiku, „americký, český etc. sen“ jsou známé nemoci kapitalismu zvané Rent seeking (navěšení se obřích korporací na veřejné rozpočty místo soutěže na trhu), Regulator capture (ovládnutí jakoby nezávislého regulátora zájmovým oligopolem) a Too Big to fail, tedy morální hazard zachraňování obřích společností z veřejných peněz, kdy jsou zisky privátní a náklady veřejné. To podrývá víru v demokracii a kapitalismus. A nebezpečí pro celou naši společnost je tz. kulturní marxismus nebo neomarxismus, podrývající základy naší společnosti.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Oldřich Szaban
