Komunistický historik Skála: Evropa poslouchá přání "Velkého bratra" za oceánem. Jsme v chomoutu NATO. A pokud jde o obavy z rusizace Česka…

20.02.2015 18:08

VÝCHOD – ZÁPAD? Evropa poslouchá přání "Velkého bratra" za oceánem a má z toho pouze ztráty. Česko žádnou zahraniční politiku nemá, jen "ministrujeme" našim spojencům a jsme v chomoutu NATO. Pro ParlamentníListy.cz to říká historik a zahraničněpolitický expert KSČM Josef Skála. A co říká na údajnou rusizaci naší země? Prý jen rusofobové spustili absurdní virvál, protože pomalu cítí, že budou mít po sezoně.

Komunistický historik Skála: Evropa poslouchá přání "Velkého bratra" za oceánem. Jsme v chomoutu NATO. A pokud jde o obavy z rusizace Česka…
Foto: archiv
Popisek: PhDr. Josef Skála, CSc. (KSČM)

Častým argumentem pro dobré vztahy s Ruskem i Čínou je, že EU ani USA svým ekonomickým výkonem nemohou zaručit prosperitu ČR, tudíž je nutné hledat příležitosti na Východě. Příznivci prozápadního statu quo naopak naléhají na ještě větší posílení sepětí ČR s USA formou dohody TTIP. Která z obou cest vám dává větší smysl?

TTIP je branou do absolutní monarchie velkých prachů – a přechodu lidských práv a demokracie do ilegality. Přesně opačná, než se to podhradí vtlouká do hlavy, je už bilance "návratu do Evropy“. Až se konečně najde ekonom, který spočítá skutečnou tržní hodnotu podniků, odevzdaných za hubičku – jejich garantovaného odbytu, kvalifikovaných mozků a rukou, a nejenom cihel v cenách z 50. let a ještě "po amortizaci“ – nastane "šoková terapie“ úplně jiného ražení.

Do zahraničí mizí přes 300 miliard ročně jen na dividendách. Desetkrát víc než netto inkaso z "evropských fondů“. Třikrát větší než ta posvátná kráva všech médií jsou jen úroky ze státního dluhu. Je následkem privatizace – hlavně "zahraničním strategickým partnerům“. Skandálního minusu, jímž skončila. Za spoustou celých odvětví, vydělávajících nám už za monarchie, se slehla zem. Drobky, co z nich zbyly – a nevlastní je zahraniční kapitál – smí na západ od Aše jen coby "subkontraktor“. Marže bývá jen mikroskopická – pokud vůbec. Skutečných výjimek je jen pár.

Cirkusu, děsícím "rusifikací“, vládne třeskutá nevzdělanost. Ti zoufalci snad opravdu věří tomu, že kde jsme skórovali od války až do konce 80. let, to byla "daň politice“ ("diktované z Moskvy“) - kdežto za Masaryka byla naším největším trhem Amerika. Hlavně periferie, ne metropole, to byly ve skutečnosti už tehdy. Právě Rusko je naopak jednou z mála zemí, kde máme šanci na celou přidanou hodnotu.

Jak vidíte ekonomickou budoucnost Ruska? Západní komentátoři mluví o totálním zhroucení RF v horizontu několika let, ruští optimisté energicky tvrdí, že prostřednictvím užších vztahů se zeměmi BRICS a ekonomických reforem svou zemi opět postaví na nohy. Vidíte nějaké viditelné snahy o reformy? Může Putin nastartovat rozvoj některých ruským státem kontrolovaných odvětví, jako je jaderná energetika, těžební zařízení, zbraňové systémy, letectví, kosmonautika… A v kombinaci s "obchodním cestováním“ tu do Indie, tu do Turecka, tu do Jižní Ameriky sehnat pro ruská strategická odvětví odbytiště? A hrozí, že se Rusko stane podřízeným státem Číny, jakýmsi jejím surovinovým zázemím (či "benzínkou“, jak někteří píší)?

Střet o ruskou suverenitu nemá jen politickou a vojenskou, ale i ekonomickou dimenzi. Putin ty první dvě brání v situaci, kdy se ta třetí teprve zmáhá k restituci. Pro mne jsou oligarchové, co se teď – místo nákupů cizích fotbalových klubů a faraonského konzumu – vrhnou rozvíjet domácí průmysl, z říše zázraků, trumfujících i evangelia. Postavit znovu ekonomiku, kterou nikdo vydírat nedokáže, lze jen mobilizací zdrojů, zbavených parazitního jmelí. Jen v čele s lidmi, které nelze vydírat ani strachem o mamon, ohrožený západními "sankcemi“. 

Právě o tom – a ničem menším – je dnešní ruská křižovatka. Smetánku tunelářských lemplů musí nahradit špičkovými technokraty. Ostrůvky nabubřelého konzumu – distribucí, spravedlivější o celé řády. Rusko to – ať chce nebo nechce – tlačí na nové civilizační rozcestí. Plagiát zemí, dotovaných už z kolonií, by to na něm prohrál. Rusko šturmovat nebesa umí. Až když mu nic jiného nezbývá. Přijatelnou alternativu nemá ani dnes. To je poznání, jež Putinovu podporu drží – i po atacích na rubl a poklesu exportních inkas – na úrovni, o níž se papalášům z EU či USA už dávno nezdá ani ve snu. Většina kroků, které už k posílení ekonomické suverenity podniká, se veřejně moc nepřetřásá. Z těch, co do médií pronikly, aspoň jeden příklad – ruský stát obnovil vertikální struktury, řízené "generálními konstruktéry“. S pravomocemi v podstatě srovnatelnými s tím, čemu vládli třeba Kurčatov nebo Koroljov.

Otázka, kdo najde či nenajde odbyt, stojí opačně, než si to dudlá z palce rusofobie nad Vltavou. Jaderná energetika či letecký průmysl – kosmonautika nebo zbraňové systémy – nabízejí špičkový mix kvality a ceny. Více než stovka stíhačů Suchoj, které koupí Indie – místo dvakrát dražších a v lecčem i horších francouzských typů Rafale – je z pikantních ilustrací. Tím, komu hrozí ztráta trhů, je Evropa – právě těch ruských. 

Pokud jde o naše vztahy k USA, levicoví aktivisté často upozorňují na údajně "lokajskou“ politiku ČR vůči USA či na údajný nekalý vliv americké ambasády i nevládních organizací z USA na český veřejný život. Co říci k těmto nařčením? A jak zformulovat správnou českou pozici vůči nejmocnější zemi světa?

Formovat ji napříč parlamentním spektrem hraničí s kvadraturou kruhu. Partaje, aspirující na vládní posty, musí přísahat "spojeneckou věrnost“. Právě ta však teď měrou, nemající dlouho srovnání, bere pod krkem i zájmy, jimž ty partaje skládají účty doma. Škodí jim právě dryáčnickým tlakem na Rusko – bubáka číslo 1 v říkankách, světících všechna alotria. Kontury národního zájmu tak prokresluje téma, které je pro kleptokracii obzvlášť delikátní. Mapa reálných zájmů – a jejich demarkačních čar – se v něm zračí jako v benátském zrcadle. Evropu a Rusko tu pojí samé synergie. Kopie studené války z ní trčí jako intrika, jež na ně líčí Amerika. 

Před programem tepajícím žábu na prameni by vzala nohy na ramena i sociální demokracie. Tím větší šanci už má takový, který intrice nastaví vozové hradby. A sice v podobě konkrétních požadavků, které lze odmítnout jen s rizikem ztráty tváře – tím víc však budou blokovat právě to, co má Evropu a Rusko rozeštvat. Mozků, jež na to mají, je v dnešní "politické elitě“ jen mizivě. Nezbývá, než aby to vzaly do ruky ty, které politika neživí. Tady jsou mosty napříč spektrem mnohem produktivnější už teď.   

Odklad nesnese ani jiná věc. V Praze startuje školicí centrum pro inventář vyvážející "barevné revoluce“. Země, jež mají rozvrátit, v tom přátelské gesto uvidí sotva. Nás to vtahuje ještě víc do špinavé hry. Většina světa jí má plné zuby. Vytvořit ovzduší, které ten cirkus vyžene pod jiné šapitó, je třeba co nejdřív.

V některých ekonomických ukazatelích už byly USA předstiženy Čínou. Jaké příležitosti a rizika vidíte ve vztazích s touto velmocí? Spojují Číňané obchod s politikou, nebo jim jde jen o byznys? Jakou ekonomickou budoucnost předpovídáte nejlidnatější zemi světa? Objevují se zprávy o ekologických, sociálních a demografických problémech…

Fareed Zakaría vymyslel pojem "Chinamerica“. Coby zkratku vzájemné závislosti obou zemí. Amerika závisí na čínském zboží, Čína na americkém trhu. Ta ovšem ze svých dolarových inkas subvencuje i jeho kupní sílu. Donekonečna to dělat nemůže. Krok za krokem pracuje na tom, jak ho postupně nahradit domácí poptávkou. Rozdíl v cenách toho, co jde na export – a co se prodává v čínském vnitrozemí – je v průměru jedna ku pěti. Ta propast se přes noc zasypat nedá. Rostou i ekologické a sociální náklady toho, kolik globální výroby se sestěhovalo do Číny. Když nad nimi ohrnují nos lidskoprávní svatoušci, je to galakoncert farizejství. Před zahraničním kapitálem, jenž se tam z levné práce balíkuje, lezou po břiše. 

Čína hodila Západu rukavici na jeho vlastním hřišti. Nad skokem, který urazila od Tengových reforem, se tají dech. Já prezidenta Si Ťin-pchinga pamatuji zblízka ještě z 80. let. S krédem lidové revoluce, jež Číně vrátila důstojnost, to myslí smrtelně vážně. Držme mu palce. Vyhrát to totiž zoufalec typu Jelcina nebo Gorbačova i v Pekingu, svět se otřese v základech. Čína cizeluje svůj civilizační model. Co do poměru výnosů a nákladů je obdivuhodně efektivní. Mýtus "unipolárního“ světa boří i tím. A to je faktor, jehož váha už – úměrně krizi tržní anarchie – jen dál poroste.

Václav Havel stavěl svou politiku na ochraně lidských práv, přičemž tento pojem chápal v západním, americkém výkladu. Náměstek českého ministra zahraničí Petr Drulák oproti politickým právům zdůrazňuje i práva sociální či ekologická. Co bychom měli prioritně hájit? Měli bychom nadále sledovat kategorie jako svoboda slova či politická svoboda, a to v zemích velkých i malých, blízkých i vzdálených? Nebo jsou tématy spíše rozvojová pomoc chudým zemím, sledování podmínek práce, životní úroveň či zavádění sociálních vymožeností?

Sýrie možná – co do svobody slova – nebyla zrovna mistr světa. Byl to však sekulární stát. Na arabské poměry velice civilizovaný – a "sociální“ i evropskýma očima. Zná někdo jedno, jedno jediné pozitivum, jež se tam oproti včerejšku dá najít dnes? Jsou snad "naftokracie“, spřažené s Amerikou, demokratičtější než Asadova Sýrie? Občanskoprávní pedanterie, kdekoli lidé umírají hlady, je trapná demagogie – tím spíš, jde-li o kolonie vydrancované právě těmi, kdo je teď školí z demokracie. Zvlášť nechutná podívaná je to všude tam, kde bašty liberální fráze inscenují státní převraty – a "svobodu slova“ exportují válečnými zločiny.

"Lidskoprávní atlantismus“ už tomu říká i Václav Bělohradský. Ještě nedávno kázal liberální otčenáš. My nejsme dědici "břemene bílého muže“, nadutého nad "domorodci“. My jsme se – jako moderní národ – formovali sami pod cizí nadvládou. Tu pečeť nezapřela ani naše zahraniční politika – po válce i už za Masaryka. V desítkách zemí se nám to vracelo i ekonomicky. V komparsu licoměrného darebáctví nám to nesluší. "Pravdoláska“ nám děsivě ublížila i ve světě. Cokoli žene její odér přes práh, zaslouží si vehementní podporu.

Základním atributem zahraniční politiky je i obranná politika. Je dostačující být členem NATO, nebo má ČR přistoupit k jiným formám zajištění vlastní bezpečnosti? Co stav naší armády a její bojeschopnost?

Kdo nezná Severoatlantickou smlouvu z rychlíku, ví, že nás nechrání ani před reprízou Mnichova. To, co k ní přibylo koncem minulého století, neguje samu Chartu OSN. Být vnímán jako stát, spoluodpovědný za agrese, je pro vlastní bezpečnost velké minus a ne žádné plus. Ze zemí, jimž NATO maluje čertovy rohy, nám žádný útok nehrozí. Terorismus je téma pro zvláštní služby a ne pro invazní armády. Zemím, co invazemi provokují, hrozí o to víc. Členství v NATO nás už jen kompromituje. A zatěžuje i finančně. Ne přidanou, ale ubranou hodnotu nese i z bezpečnostního hlediska.

Anketa

Budou se mít vaše děti na světě lépe než vy?

88%
12%
hlasovalo: 122050 lidí

Jak zhodnotit českou geopolitickou pozici a zahraniční politiku za posledních 25 let? Objevuje se kritika naší přílišné loajality k USA a Západu obecně, prozápadní pozorovatelé naopak kritizují českou politickou praxi za neloajalitu k EU a přátelskost k Rusku. Kde je dle vás pravda? Které osobnosti a proudy zanechaly v tomto smyslu kladnou stopu a které zápornou?

"Happy end dějin“ startoval seriálem švindlů. "Umlácený student“ byl jen prvním z nich. Přiznat se Václav Malý a malý Václav už na Letenské pláni, že na nás straží chomout NATO – a "závazek“ statovat u válečných zločinů – všechno je jinak i doma. Česká republika to, čemu se říká zahraniční politika, prostě nemá. Simulují ji pukrlata "spojenecké vděčnosti“. Našim ekonomickým zájmům škodí od počátku. Kdy ublíží i těm bezpečnostním, bylo jen otázkou času. "Už je to tady.“ Od pomsty za brachiální "vývoz demokracie“ muslimům – až po válku na Ukrajině, hrozící fatálním konfliktem. Pokus o "pravdolásku“ coby dědičnou monarchii to naštěstí projel. Fanatiky zčásti krotí i Hrad – za Miloše Zemana i jeho předchůdce. Je to však "mírný pokrok v mezích zákona“. Psaného cizími zájmy, ne těmi našimi.

Hovoří se o rozdvojení Evropy na severní část, která se spíše bojí Ruska, a jižní část, která se spíše bojí islámského státu. Polsko či Pobaltí mají vůči Rusku tvrdý postoj, Slovensko, Maďarsko či Rakousko častokrát s Moskvou "jdou na kompromis“. Kde je v obou dilematech, tedy "severojižním“ i "středovýchodoevropském“ do budoucna naše pozice, pokud jde o Rusko, jeho ambice na kontrolu jeho blízkého příhraničí, kritiku lidských práv v Rusku, starost o Ukrajinu apod.?

Pobaltské země trpí i marše nacistické chátry nad hrobem. Od toho, kdo je fašismu zbavil, se dožadují "reparací“. Miliony Slovanů tam mají status "občanů druhé kategorie". Po symbolech dělnického hnutí tam pasou trestní paragrafy. Takovou špínu si držme od těla.

K Moskvě se střízlivěji než spousta liberálních struktur skutečně staví i řada subjektů napravo od nich. Prachšpatným vysvědčením je to pro liberály a ne pro Rusko. I tento paradox totiž ilustruje, jak moc se "mainstream“ – včetně toho "nalevo“ – nechal osedlat "spojeneckými závazky“. Velký bratr za 'Velkou louží', který je formuluje, je také jediný, kdo z nich profituje. Evropa mu jen ministruje – a registruje jen samé ztráty. 

V českém prostředí se začínají množit často výstražné názory varující před ruskou hrozbou pro svět, pro Evropu. Komentátoři jako Šafaříková, Gabal nebo Šafr mluví o rusizaci Česka a jeho příklonu k Rusku. Je to reálná hrozba? Jak by dle vás mohlo v příštích deseti letech Rusko proměnit architekturu Evropy? Je nutné se tomu bránit? Co teorie šířená špičkami NATO, že Rusko by mohlo otestovat soudržnost Aliance vyvoláním hybridního konfliktu v Pobaltí?

Že by snad Rusko mělo i nás za "blízké pohraničí“, které chce "kontrolovat“, je z groteskních hororů "pravdolásky“ – a jejích řídicích oficírů. Strašáky "hybridní války“, líčené na Pobaltí, jsou ze stejné stoky. Rusko a my potřebujeme férový vztah rovného s rovným – a co největší výnos z "komparativních výhod“, řečeno s Davidem Ricardem. A ne mundúr hvězdné pěchoty, přicmrndávající hazardu, který se Jaceňukův klon snaží propašovat i do Kremlu.

Pokud snad ti, kdo nás těmi duchy děsí, na ně věří sami, je to na svěrací kazajku a hospitalizaci. Obecného ohrožení se dopouštějí, i když tu duchařinu dělají jen pro prachy. Hecují totiž do války. Ve jménu "euroatlantických hodnot“ se v našem století vraždí nonstop. Kam jejich baganče vstoupí, nechává za sebou smrt a rozvrat, humanitární pohromy a bumerangy teroru.

Rusko nic podobného nepodniká. Krajně zdrženlivě reaguje i na vše, co mu ukládá suverenitu. Podstata věci bývá k poznání, nebrání-li se srovnání. Spískat Moskva – Peking, Teherán či kdokoli jiný – variaci na "Majdan“ v Ciudad de México nebo Ottawě, jednal by jako teď Putin i Obama? Jak dlouho by ten ozbrojený převrat, řízený dálkovým ovladačem, vydržel? Zdržoval by se summity  – a "normandskými formáty“ – i Bílý dům? Nebo by z "Majdanu“ u koryt zůstal jen mastný flek – a "ředitel zeměkoule“ by se, co smí či ne, neptal vůbec nikoho?

Je namístě se důvodně obávat nějakých výrazných ruských zájmů v naší zemi? Co by u nás mohlo Rusy zajímat? Vyhrotím-li otázku, mají nějaký zájem nás "vykrást“ a politicky ovládnout? Nebo jim jde jen o ekonomické partnerství?

Rusko stojí o obchodní a investiční spolupráci, profitující jak z historických vazeb – poválečných i dřívějších – tak z dnešního místa obou zemí na ekonomické mapě. A logicky je asi zajímá i to, jak se tu politika i média staví k němu samému. S kým se dá debatovat produktivně – a s kým je to jen hrách na stěnu. Na to, jak nás "vykrást“, jsou tu "strategičtí partneři“. Nad nimi drží ruku Washington a Brusel, ne Moskva.

Někdejší vládní zmocněnec pro americký radar v Česku Tomáš Klvaňa píše dokonce o výrazném vlivu ruské propagandy u nás a tvrdí, že jí dávají prostor i "bojácná“ veřejnoprávní média a celá země se odchyluje od západní orientace, což je prý politikům buď jedno, nebo se na tom přímo podílí. Pokud podle Klvani česká občanská společnost postupnou rusifikaci nezvrátí, pak amen s námi… Co o tom soudíte? Je nutné omezit svobodu slova v zájmu "obrany před ruskou propagandou“?

Psychiatrie pro to má půvabný pojem – "hysterická lež“. Trpívají jí i sukně, co ne a ne unést, že "mají po sezoně“. Právě to teď hrozí i druhohorní rusofobii. Spustila absurdní virvál. Shazuje se jím sama. Oč výnosnější to je kšeft, tím víc se pídí po alibi, že mu vázne odbyt. Veřejnoprávní média – a "bojácná“ vůči Rusku? To už je variace na "Pravý sektor“, když staví za "zbabělost“ do latě Porošenka.

Tím, kdo tu hraje přesilovku, je rusofobie. "Širokorozchodná“ – a těžkotonážní. "Domobrana“ zdravého rozumu je na tom jako David proti Goliášovi. Na rozdíl od něj však nemusí lhát. Natož si špinit ruce v "disentu“, krmeném cifršpióny. Má-li už Goliáš vítr i z Davidova praku, je to slibné znamení. Ten premiant "demokracie“ prahne po hrobovém tichu. A ještě se k tomu, že na víc nemá, bezelstně přiznává.

Je třeba nějak revidovat český postoj k další integraci EU? Je dobré usilovat o čím dál těsnější Unii i o přijetí eura? Jak se má ČR postavit k otázce imigrace? Mimochodem, jak se díváte na sílící popularitu protievropských či protiimigračních stran jako Front National (Francie), UKIP, Praví Finové či Švédští demokraté?

Euro – tím spíš za "protideflační“ mánie ČNB – je "open card“ do pekel. Evropskou unii dusí chronická stagnace. I tu umí už jen tak, že škrtá a škrtá – a předlužuje i příští generace. Imigrace je daní za zlodějiny "globalizace“ – a amerického "chaosu na export“. Zvrátí ji jen politika, která těm, koho vyhání zoufalství, vrátí naději na důstojný život doma.

Fotogalerie: - Pařížská předměstí

Nejstarší mešitou ve Francii je Velká mešita v Pař...
Bobigny je multikulturní předměstí Paříže
V Bobigny je pochován policista Ahmed Merabet, mus...
Osamělá mešita v Bobigny
Dárkové balení modlitebního koberečku s kompasem, ...
Muslimský hřbitov v Bobigny

V extrémní pravici, která je z putyk zpátky na ulici, lezou ze záhrobí stíny 30. let. Spirála krize, na které si viník ještě mastí kapsy – a mucholapek na strach a slepé vášně. Je to však i o selhání levicového spektra. O tom, že si to "odpracovává“ hlavně nad lejstry, padajícími z panských stolů, zato cestovní mapa, jímž politikou zatřese plebejská většina, z něj ne a ne vypadnout. V Řecku se to už odkládat nedá. V takové tísni – času i okolností – to ale bývá tím komplikovanější. 

PhDr. Josef Skála, CSc.

  • KSČM
  • historik, publicista a editor revue Střípky ze světa
  • mimo zastupitelskou funkci

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Radim Panenka

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Petr Pelikán: Žádní migranti, jen 12 azylantů? Projděte se po Praze, černoši nahánějí turisty. A kdo provozuje ty kebabárny?

4:46 Petr Pelikán: Žádní migranti, jen 12 azylantů? Projděte se po Praze, černoši nahánějí turisty. A kdo provozuje ty kebabárny?

ROZHOVOR „Jedním z mediálních klišé je čísi výrok, že tu žádní migranti nejsou, že máme 12 azylantů,…