Vadila by vám přímá aliance Zeman - Babiš ?Anketa
Určitě jste jako člen Rady ČT zaregistroval, že Platforma Svobodu médiím! vyvíjí aktivity směřující k tomu, aby se změnil zákon o České televizi tak, že by členy Rady ČT už nevolila Poslanecká sněmovna, ale přímo by je nominovaly respektované společenské organizace a instituce. Souhlasíte s tím, že to je cesta k větší nezávislosti médií veřejné služby na politické moci, čímž autoři návrhu argumentují?
Platforma Svobodu médiím! se na celou věc dívá tak, že hlavními problémy jsou personální obsazení mediálních rad a údajná stranickost radních, tedy jejich závislost na stranách, které je ve sněmovně volily. Ale v tom to není. I kdyby se způsob volby změnil a určité instituce a organizace své kandidáty nominovaly přímo, nic se nezmění. Mediální rady mají ze zákona omezené možnosti, například nemají právní subjektivitu, a jsou tím pádem do jisté míry závislé na ČT nebo ČRo. Ať už tam je Petr, nebo Pavel, bude na tom stejně jako současní radní.
Pouhá změna voleb do mediálních rad nic neřeší. I když se o tom dá diskutovat, není to hlavní problém mediálních rad. Platforma Svobodu médiím! také zapomíná na to, že svoboda v kapitalismu znamená především finanční nezávislost, v případě médií je to nezávislost na tržní ekonomice nebo na státním rozpočtu. Místo toho, aby se platforma Svobodu médiím! zabývala pravomocemi mediálních rad a finanční nezávislostí České televize a Českého rozhlasu, míří pouze na způsob volby radních. Cílem by mělo být to, aby ČT a ČRo měly dlouhodobou finanční nezávislost a mediální rady více pravomocí k účinnější kontrole veřejnoprávních médií.
Před rokem jste při diskusi v Debatním klubu na téma, zda potřebujeme Českou televizi, mimo jiné zmínil, že dříve měla Rada ČT i zuby, ale dnes má zuby možná tři, což jste vy a ještě dva kolegové. Jak si vysvětlit, že orgán, jímž se uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu činnosti České televize, který má dohlížet na plnění úkolů veřejné služby v oblasti televizního vysílání a na naplňování zásad vyplývajících z Kodexu České televize a za tím účelem vydávat stanoviska a doporučení týkající se programové nabídky, má těch zubů tak málo a většina radních spíše než dojmem kontrolorů budí dojem obhájců České televize?
Dnes je to tak, že na Českou televizi se vznáší kritika vždy ze dvou stran: pro jednu skupinu je příliš proruská, pro druhou skupinu je málo proruská, pro jednu skupinu je příliš na straně uprchlíků, pro druhou skupinu je příliš proti uprchlíkům, pro jedny je příliš korektní, pro druhé je málo korektní. Za této situace se nedivím radním, kteří obhajují Českou televizi jako médium středu. Nesouhlasím však s tím, že Českou televizi nelze kritizovat. Ona se musí kritizovat právě proto, aby se zlepšovala a nepodléhala momentálním náladám ve společnosti. Její úloha je dnes v tom, aby byla tmelem rozpadající se společnosti, pokud je něco takového ještě možné.
Když byla Česká televize svého času kritizována za zpravodajství o Ukrajině, tak na jednom zasedání Rady ČT zazněla informace, že podle průzkumu, který si ČT zadala, jejímu zpravodajství důvěřuje 84 procent diváků. Radní Ivana Levá to komentovala, že tedy ona patří mezi zbylých 16 procent. Nebylo by logičtější, aby zadavatelem průzkumu byla Rada ČT, a nikoli sama veřejnoprávní televize?
Rada ČT by si měla zadávat vlastní průzkumy, pro začátek aspoň na vybraná témata, jako jsou zpravodajství o dění na Ukrajině, uprchlické krizi nebo o TTIP. I když nemá právní subjektivitu, mohla by si zadávat aspoň dílčí průzkumy. V Radě ČT k tomu zatím chybí vůle. Jsme tak závislí na analýzách vypracovaných pro Českou televizi. Vždy tu bude podezření, že tyto analýzy jsou šité na míru zadavateli. Například údaj, že České televizi důvěřuje 84 procent diváků. Když si přečtete průzkum Sociologického ústavu o důvěře ve vybrané instituce z října loňského roku, narazíte na jiný údaj. Týká se sice všech televizí, a pro Českou televizi nebude přesný, má však vypovídací hodnotu. Uvádí se tam, že 46 procent diváků televizi důvěřuje, 52 procent nedůvěřuje.
Psali jsme:
Co si o úrovni zpravodajství České televize myslíte vy sám?
Zpravodajství se postupně zlepšuje, ale občas se v něm stále objevují zpravodajské křeče. Třeba zpravodajství o řecké krizi v létě minulého roku. Na obrazovce běží záběry na Tsiprase, který mluví před Evropským parlamentem, ale neslyšíme, co říká. Souběžně běží proslov Guy Verhofstada, belgického liberála, který se snažil rozcupovat řecké návrhy. Dá se to chápat tak, že redaktoři ČT24 nechtěli mást diváky tím, co říká Tsipras, a pustili „ta správná slova“. Na zasedání Rady ČT jsem vznesl dotaz a bylo mi řečeno od jednoho kolegy radního, že se to musí pojímat takto: kdo v ČT dostal během jednoho dvou měsíců větší prostor, Tsipras, nebo Verhofstad? No přece Tsipras. Tak je vše v pořádku.
Další bolest zpravodajství je v opomíjení hlubších souvislostí. Uprchlická krize byla jen zřídkakdy dána do souvislosti s válečným konfliktem v Sýrii. Uprchlíci pak byli prezentováni jako lidé, kteří v Evropě hledají blahobyt, ne jako lidé, kteří prchají před válkou. Tato souvislost chyběla i v rozhovoru Michala Kubala s prezidentem Asadem. Ocenil jsem, že Česká televize tento rozhovor natočila, tím se na okamžik zařadila mezi světově významné zpravodajské společnosti. Rozhovor však sklouzával do otázek typu: jak se cítíte, pane prezidente?
Často zaznívají stížnosti, že ve vysílání České televize se objevují pořád ti samí lidé stejného názoru a třeba takový think-tank Evropské hodnoty a jeho reprezentant Petr Kolář tam jsou skoro pořád. Jistěže by Rada ČT neměla diktovat České televizi, koho si má zvát za hosty, ale neměla by apelovat na skutečnost, že při diskusích není akceptován princip plurality, a žádat zjednání nápravy?
Ano, to by měla a občas se to i děje. Ale je to běh na dlouhou trať, protože tyto praktiky jsou zaběhané a nenáročné. Stačí pozvat ty, které redakce pozvala minule, nebo jejich kamarády, kdežto hledat nové diskutéry je časově náročné a spojené s jistým rizikem. Nicméně v některých pořadech je vidět jistá změna k lepšímu. V novém pořadu Souvislosti Jana Pokorného se zatím striktně dbá na vyváženou skladbu hostů. Je to první debatní pořad České televize, kterému po této stránce není co vytknout. Snad to tak zůstane.
Když nezůstaneme jen u České televize, ale podíváme se na celou českou mediální scénu, myslíte si, že nazrál čas pro zavedení cenzury? Ptám se proto, že lidovecký poslanec Ivan Gabal veřejně vyzval k mazání proruských webů a blokování propagandistů na sociálních sítích. Měl by tu být někdo, kdo by rozhodoval o tom, co se veřejně psát nebo říkat už nesmí?
Kdyby se zřídil úřad cenzora pro umlčení ruské propagandy, otevřely by se dveře pro cenzurování všeho možného. Je pravda, že cenzura nemusí být nutně protidemokratická. Za první republiky cenzura oficiálně existovala s tím, že chrání zájmy československého státu. Některá vydání Rudého práva vycházela s prázdnými stránkami s nápisem cenzurováno. Cenzurovala se však i představení Voskovce a Wericha v Osvobozeném divadle. Potíž je v tom, že v dnešní protiruské hysterii by za chvíli došlo i na Karla Kramáře s jeho „Slovanskou ústavou“ – požadavek federace slovanských národů pod záštitou Ruska, na Masarykovo „Rusko a Evropa“ nebo na Cyrila a Metoděje, kteří nás chtěli orientovat na východ. Taková cenzura by především vyvolala větší zájem o ruské zpravodajství. Zakázané ovoce chutná nejlépe. Prohloubila by se tím propast uvnitř české společnosti a přibylo by českých sympatizantů s Putinem.
Ministerstvo spravedlnosti připravilo návrh novely trestního zákoníku, který nově zavádí jako trestný čin hanobení a podněcování nenávisti k osobám na základě jejich třídy. Mnozí jej považují za gumový zákon, který bude využíván proti šiřitelům nepohodlných názorů. Nebojíte se jako filozof, že budeme plíživě na svobodě projevu zkracováni?
Tento návrh je pozoruhodný tím, že používá slovo třída, a tím přiznává, že žijeme v třídní společnosti. Marxisté nebudou muset dokazovat, že naše společnost je třídní, bude to rovnou v zákoně. Zároveň ho lze použít proti těm, kteří budou mluvit o vykořisťování: není to hanobení osob patřících do kapitalistické třídy, když někdo řekne, že dnešní kapitalisté vykořisťují zaměstnance? Jsem zvědav na diskuse o vymezení tříd, které se budou odehrávat při soudních procesech. Těch několik málo českých marxistů bude na roztrhání, protože jsou to jediní odborníci, kteří ve společenských vědách používají pojem třída. Když pak jako odborníci řeknou, že vykořisťování existuje, bude je možné obvinit z hanobení osob. K soudu přijdou jako odborníci, od soudu odejdou jako obvinění. Jací odborníci tam pak budou chodit?
Jaroslav Kubera
Senátor Jaroslav Kubera k tomu uvedl, že už nebudeme moci vyprávět ani židovské anekdoty. Německá vláda zase vyslovila souhlas s trestním stíháním německého satirika Böhmermanna za báseň o tureckém prezidentu Erdoganovi. Když k tomu přidáme, že v Německu, Švédsku a jiných zemích se nesmělo informovat o kriminalitě migrantů, co z tohoto koktejlu zákazů, trestních stíhání a politické korektnosti může pro média vzejít?
Média prožívají jakýsi věk úzkosti. Nikdo neví, kde jsou dnes hranice svobody projevu, co se smí říct a co se říct nesmí. Nejsou žádná jasná pravidla a postih přichází na základě porušení pravidla, které bylo stanoveno až dodatečně. To samozřejmě povede k větší autocenzuře médií. Pro média by bylo jednodušší, kdyby existovala cenzura, která bude odpovědná za obsah vysílání. Média by si oddychla, protože by je nikdo nemohl žalovat za obsah vysílání. Obviněn by byl cenzor, který pustil nepřijatelný obsah. Jako kdyby byly jen dvě možnosti: autocenzura nebo oficiální cenzura.
Pravděpodobně končí doba, kdy v médiích vládlo liberální pojetí svobody slova, které v praxi znamenalo, že kvůli větší sledovanosti nebo ekonomickému zisku lze ignorovat politické nebo hospodářské zájmy dané země. Nevím, co je lepší, říkám jen, že postupně vzniká postliberální pojetí svobody slova, tvarované podle politických a hospodářských zájmů určité země nebo možná i Evropské unie. Otázka je, jaký prostor v médiích zůstane pro kritické hlasy, které se ptají na budoucnost.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
