Jan Hnízdil se věnuje komplexní psychosomatické medicíně. Než začal odpovídat na otázky, vyjádřil se jako lékař i směrem k ve čtvrtek zemřelému expremiérovi Stanislavu Grossovi.
„Amyotrofická laterální skleróza (ALS) je typické autoimunitní onemocnění. Biologická medicína nezná jeho příčinu, léčba je symptomatická, naprostá většina pacientů umírá v důsledku úplné neurosvalové paralýzy. Měl jsem několik pacientů s ALS. Z pohledu komplexní medicíny byla příčina jejich nemoci zřejmá. Autoimunitní, nebo také agresivní, znamená, že obranyschopnost – imunita místo, aby člověka chránila, začne mu škodit,“ předeslal doktor Hnízdil. A v duchu toho, čemu se profesně věnuje, pokračoval s vysvětlováním, co se může v lidech postižených touto nemocí odehrávat.
Psali jsme:
„V souvislostech života pacienta to znamená, že člověk se trápí, užírá, stresuje, žije sobě na úkor, žije sebezničujícím způsobem života. Podle mého názoru byl Stanislav Gross slušný a citlivý člověk. Nešťastnou náhodou se ale připletl do vysoké politiky, fatálním způsobem se zapletl do finančních kauz. Jen velmi málo toho víme o jeho osobním životě a partnerském vztahu. Pokud bych měl příčinu jeho nemoci pojmenovat, řekl bych, že se utrápil,“ konstatoval Jan Hnízdil. Poté se zakousl do otázek ParlamentníchListů.cz.
Když se nyní přesuneme trochu do obecnější roviny, vím, pane doktore, že se intenzivně věnujete nyní hlavně své profesi. Přesto vám určitě neuniká ani to, co se děje v poslední době na politické rovině. Co si myslíte o tom, že se Češi názorově začali výrazně štěpit po mnohých výrocích prezidenta Zemana? A to, že se zdá, že tu narůstá skupina těch, kteří fandí Rusku navzdory tomu, že oficiální spojenci jsou směrem na Západ?
Naslouchat negaci, lhaní a hulvátství, které šíří někteří naši vrcholní politici, je ztrátou času a energie. Na to je společenská situace příliš vážná. Žádný z politiků ji za nás nevyřeší. Buď proto, že nechce, nebo neví jak. Záměrně se proto snaží veřejnost štěpit, odvést pozornost od sebe, k zástupným tématům (Pussy Riot, inkluze handicapovaných, Ferdinand Peroutka...), především ale hledáním vnějšího nepřítele (imigranti, islám...). Jde o typickou strategii psychopatů. Je třeba je odhalit a nenechat se jimi strhnout. Naším nepřítelem není ani Východ, ani Západ. Psychopati ve vedoucích funkcích jsou na obou stranách. Už dávno se nebojuje o ideje, ale o moc a hospodářský růst.
Mocnosti teď demonstrují svoji moc na poli zbídačené Ukrajiny. Zahrávají si přitom s ohněm. Země je příliš malá na to, abychom si mohli dovolit mezi sebou válčit. Je třeba hledat a posilovat to, co nás spojuje. Pokud si někdo z evropských politiků uvědomuje vážnost situace a chová se státnicky, pak je to vysmívaná „mutti“ Angela Merkelová. Hasí několik požárů najednou: nároky Řeků na poválečné reparace, mocenské ambice Putina, tlak amerických jestřábů na vyzbrojení Ukrajiny, v zádech má nespokojené Němce, Pegidu. Se všemi musí vyjednávat. Nebýt jí, možná bychom už byli v otevřené válce. Zaslouží vděčnost a podporu. Té se jí bohužel od žádného z našich „politiků“ nedostalo.
Psali jsme:
Ptám se proto, že ona roztříštěnost byla hlavně vidět ve dnech před tím, než Českem projel vojenský konvoj americké armády. Možná až hysterie se dostávala do takových obrátek, že se nyní řeší například i to, zda jsme byli osvobozeni Rudou armádou či jsme byli „dobyti“... Máte pocit, že by to prezident, kterému někteří dávají červenou kartu, mohl, kdyby chtěl, mezi lidmi urovnat – aby opět byli schopní si vedle sebe sednout chlapi, kteří spolu sedávali v jedné hospodě dlouhé roky a nyní je rozdělily názory na prezidenta a na to, zda se máme ubírat na Západ či směrem na Východ?
Za osvobození vděčíme tankům s rudou hvězdou i s hvězdami a pruhy. Vášně kolem amerického konvoje jsou zbytečné. Jestliže jsme jednou spojenci, vyplývají z toho pro nás nejen výhody, ale také zodpovědnost a závazky. Podle toho bychom se měli chovat. To ale vůbec neznamená, že bychom nemohli spojencům korektně sdělit svůj názor. Kam se ale vlastně máme ubírat? Když půjdeme pořád na Východ, dojdeme na Západ. A naopak. Jít bychom měli především do sebe. Můj velký vzor a přítel, německý psycholog Rudiger Dahlke srovnává naši společenskou situaci s davem lidí, kteří se snaží uniknout z malé místnosti a zoufale přitom tlačí na dveře. Přitom jim úplně uniká, že dveře se otevírají k sobě.
Psali jsme:
Zůstaňme ještě u té rozpolcenosti národa. Červená karta pro prezidenta – versus ta zelená... Zastánci jedné i druhé skupiny vidí někdy až radikálně černobíle a nepřipouštějí odstíny šedi (i když je to prý filmový trhák)... Když se k tomu přičtou dva tábory lidí v názorech na dění na Ukrajině – téměř to vypadá na „malou“ a pro nás naštěstí jen slovní (a většinou spíše virtuální) občanskou válku. Jenomže negace, které u toho vznikají, příliš k smíchu asi nejsou... Vy jste často naznačoval, že současná společnost stůně – nepřidáváme si tím vším jen jedu, který se může projevit třeba už brzy velmi bolestným zkomíráním?
Nezaměstnanost a ekonomická krize vyvolávají v lidech úzkost. Ta, pokud není vnitřně zpracována, může přerůst v panickou ataku a vnější agresi. Z virtuální války se stane válka skutečná. Děsí mne, jak se s ní smiřujeme. Jako by za nás měla vyřešit problémy, které my sami řešit neumíme. Skoro každý den je nějaká zpráva v novinách: zvyšují se náklady na zbrojení, náčelník generálního štábu vyzývá k větší aktivitě NATO, posilují se pravomoci tajných služeb, podařilo se obnovit provoz muničních skladů, zvyšují se zásoby potravin, stát plánuje odvody 70 000 branců ročně včetně dívek... Pokud se budeme s válkou smiřovat a postupně ji naplňovat, tak k ní dojdeme. Mám dvě dcery, na které by se měla vztahovat povinnost odvodu. Představme si, že našim dětem přijde povolávací rozkaz, odjedou na frontu a za nějaký čas doručí pošta dopis od armády s poděkováním a medailí za chrabrost....
Na závěr ještě položím jednu otázku hodnou vaší profese. Jak se může jedinec bránit proti zlu, které na něj doléhá ze sdělovacích prostředků, okolí a někdy i z blízkého okolí? Jaký lék byste předepsal pro to, aby se člověk, který by se rád vymanil z vleku toho negativního a všímal si spíše kladů kolem sebe? Je to vlastně vůbec možné realizovat?
Negace, kterou politici prostřednictvím médií šíří, má zničující účinek na zdraví občanů, ale i žurnalistů. Mojí ordinací už jich prošla celá řada. Když jsem se jich ptal, proč se k něčemu takovému propůjčují, odpověděli mi, že čtenáři si zlo, katastrofy a skandály žádají. Čím víc prodaných výtisků, tím větší dividendy a spokojenost akcionářů.
Obětí jsme nakonec všichni. Hodně žurnalistů už ale kolaboraci se zlem odmítá. Martin Veselovský a Daniela Drtinová opustili televizi a provozují vlastní vysílání, nezávislé periodikum založila Sabina Slonková, bývalá šéfredaktorka Mf Dnes, potěšilo mne vedení Českého rozhlasu, které odmítlo šířit do veřejného prostoru kanálie prezidenta Zemana. Úkolem médií je předkládat veřejnosti pozitivní vzory, dávat prostor lidem moudrým, laskavým, charakterním. Z vleku negativního se můžeme vymanit jedině tak, že se jím nenecháme vléct a začneme měnit sami sebe, vlastní chování, vztah k bližním, k životnímu prostředí. Jestli se staneme pasivní obětí zla, nebo aktivními tvůrci dobra, je naše volba.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Alena Hechtová
