Lékař roku: Už nebude nikdo, kdo by pamatoval hrůzy komunismu, bál se můj otec, vězněný v SSSR. Vládnou nám důstojníci StB

26.09.2016 10:02

ROZHOVOR Raději restrikce z Bruselu než ohrožení bezpečnosti našich občanů, říká chirurg a traumatolog Polikliniky Malešice Jiří Holubář, který kandiduje do Senátu v Praze 10, Dubči a Štěrboholech. „Lidem v ohrožení je třeba pomáhat, ale je naprosto nepřijatelné, abychom do republiky vpustili nelegální migranty, ekonomické imigranty, lidi, o kterých nic nevíme. Myslím, že je povinností každého politika, který má určitou moc ve státě, aby nedovolil situaci, při které by došlo k ohrožení bezpečnosti našich občanů,“ říká rozhodně v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz lékař, který letos na jaře vyhrál celorepublikovou anketu Unie pacientů o nejoblíbenějšího odborného lékaře.

Lékař roku: Už nebude nikdo, kdo by pamatoval hrůzy komunismu, bál se můj otec, vězněný v SSSR. Vládnou nám důstojníci StB
Foto: TOP 09
Popisek: MUDr. Jiří Holubář

Proč jste se jako úspěšný lékař, který dokonce získal prestižní titul Lékař roku 2015, rozhodl vstoupit do politiky?

Když jsem byl osloven svými kamarády z TOP 09, projel jsem si celý svůj předchozí život a pochopil jsem, že musím něco udělat. Jednak jsem viděl u svých pacientů, kterým denně naslouchám, jejich rozčarování z toho, že se politická garnitura není schopna dohodnout, a vnímal jsem, že jsou rozladěni jejich rozhádaností. A jsem zklamán tím, že po šestadvaceti letech od tzv. sametové revoluce jsou v čele radnic důstojníci Státní bezpečnosti a že dochází k celkové erozi demokracie a svobody člověka, která v posledních letech nastoupila zejména s novou vládní garniturou.

Měl vliv na vaši výchovu a touhu po svobodě fakt, že váš otec byl zavřený v gulagu?

Ano, můj tatínek byl v padesátých letech v gulagu. V roce 1951 se rozhodl odejít bojovat do korejské války jako dobrovolník. Přešel hranice, prošel celým Sovětským svazem a zadrželi ho až na Urale. Tam byl odsouzen za nedovolené překročení státní hranice, dostal asi tříletý trest, ten mu byl nakonec zkrácen, ale nějakou dobu byl v jednom trestním táboře za Bajkalem. Zažil tam hrozné věci, dokonce o tom napsal knížku. Máme ji stále jen v rukopisu, protože jsme se knihu za totality neodvážili vydat. Vzpomínám si, že kniha v roce 1968 měla být z podnětu tehdejšího ředitele Československého filmu zfilmována a od tatínka vím, že hlavní roli měl hrát skvělý herec a člověk pan Luděk Munzar. K tomu ovšem už vlivem okupace 1968 nedošlo.

Ale dnes už by to bylo přece možné. Proč takové cenné osobní svědectví vašeho otce o tehdejší realitě v Sovětském svazu nevydáte?

Dnes už by to možná bylo přínosem, ale už to není tak aktuální. Ale rukopis mám pořád připravený, možná ta doba ještě přijde.

Jak se váš tatínek dostal zpátky domů? To asi také nebylo jednoduché.

Když otce pustili, nebyl transportován, ale dostal asi patnáct rublů a tzv. puťovku, protože byl shledán tamními orgány jako neškodný zločinec. Prošel zpátky celým Ruskem a poznal celý Sovětský svaz.

Jak ho tahle zkušenost poznamenala? Ovlivnila jeho budoucí postoj ke komunistickému režimu?

Samozřejmě, že ho tato zkušenost poznamenala. V mnoha směrech. Když se vrátil, vstoupil do Československé lidové armády, protože měl velmi kladný vztah ke zbraním. Bylo paradoxní, že soudruzi si mysleli, že v Sovětském svazu nabyl obrovských zkušeností, absolvoval dokonce nějakou důstojnickou školu. Ale po třech nebo čtyřech letech z armády odešel a v roce 1961 se rozhodl – vzhledem ke svým zkušenostem – na vlastní žádost vystoupit z komunistické strany.

Ti, kteří z komunistické strany vystoupili nebo byli vyloučeni, byli za dob totality většími třídními nepřáteli než bezpartijní. To soudruzi neodpouštěli.

Mne to potom provázelo celým životem a formovalo mne to ani ne k nějaké nenávisti vůči režimu, ale k názoru, že žádný totalitní režim, který omezuje svobody, nemůže trvale ovládat lidskou společnost a vést ji k prosperitě – jen k přechodné otupělosti a narůstajícímu vzdoru. A charakterově mi otec vytvářel naprosto pevné zásady, kterých jsem se po celý život držel. Nevedl mne tedy k nenávisti, ale k tomu, co je v životě podstatné. U nás to byla vždycky především pevná rodina a v ní skvělé vztahy, úcta ke stáří, láska k přírodě a k zásadním křesťanským lidským hodnotám.

Žije ještě váš otec?

Tatínek bohužel před šesti lety zemřel. Listopad 1989 přivítal velmi nadšeně, byl také rád, že mohl konečně začít svobodně létat. Ale v roce 1999 spadl z výšky tří set metrů na letišti u České Lípy, to se nám ho ještě podařilo zachránit, absolvoval u nás na klinice asi patnáct operací, ale úraz ho přece jen poznamenal, začal pak chřadnout, starali jsme se o něj až do jeho smrti. Myslím, že ze života odcházel spokojen, má dva vnuky, prožil s nimi hezké stáří. A odešel v kruhu rodiny.

Dokážete si představit, co by říkal, kdyby dnes viděl, že se znovu po šestadvaceti letech omezují naše svobody? A co by říkal tomu, o čem jste mluvil na začátku, že jsou na radnicích, a dokonce i v čele krajů komunisté a že člověk s velmi podezřelou minulostí je dokonce místopředsedou vlády?

A možná velmi pravděpodobně agentem Státní bezpečnosti. Nedovedu si představit, jak by můj otec reagoval, takový vývoj nepředpokládal, ale jakoby ho mírně tušil. Pamatuji si, jak říkal – náš národ ztrácí paměť a mladí lidé své svobody berou jako samozřejmost. A že až nastoupí nová generace, nikdo nebude nic vědět, nikdo si nebude nic pamatovat, zůstane tady jen pár lidí, kteří pamatují tu hrůzu režimu, a pak se dostaneme do takového mišmaše, který nebude socialismem ani kapitalismem a bude to jen taková hra. Možná měl pravdu, ale možná se národ ještě vzpamatuje. Vždycky mi říkal: Jiří, o tu lidskou svobodu se vždycky snaž, nekonzumuj demokracii, snaž se, abys pro ni něco udělal. A nikdy se nesmiř s tím, kdyby se tě někdo snažil dohnat do nesvobodného jednání a nutil tě k něčemu, co odporuje tvému svědomí a přesvědčení, a dodával, zlu a lidské hlouposti se musíme bránit. Můj tatínek měl jedno pěkné heslo, které vyjadřovalo jeho postoj k životu: Jirko, když budeš náhodou stoupat vzhůru, koukej zdravit lidi, aby – když budeš zase padat dolů – zdravili oni tebe. A tím pronikala jeho zkušenost z toho, co prožil, a pokora. I strach o svého syna, takže měl své krásné tatínkovské proslovy, které už si dnes bohužel nemohu vyslechnout. Ale nevím, co by řekl, kdybychom seděli někde na chalupě a já mu oznámil, že chci jít do politiky. Asi by nejspíše řekl: Když si troufáš, jdi do toho, nejsi žádný blbec a máš svůj rozum a vychovanej jsi slušně. Buď dostaneš přes držku, nebo něco málo změníš, ale nechoď nám potom domů brečet na polštář.

Byl to hlavní důvod, proč jste se rozhodl dát na politiku?

Ještě v tom hrála roli jedna věc, přirozená snaha lékaře pomoci lidem. Já pracuji jako lékař 34 let – svoji chirurgickou praxi provozuji od roku 2004 a zažil jsem situaci, kdy poliklinika, kde mám ordinaci, byla tak trochu bezhlavě po zrušení příspěvkové organizace pronajata nájemci. Postupně nám byly samozřejmě zvyšovány nájmy a služby, takže jsme si ekonomicky pohoršili, ale hlavně to neodpovídalo stavu, v jakém poliklinika byla. My jsme se celou dobu snažili své praxe pozvednout, protože nám ani našim pacientům není jedno, v jakém prostředí léčíme, a najednou se měla poliklinika rekonstruovat, ale naprosto nepřipraveně. Nikdo s lékaři nic nekonzultoval, nikdo se neptal, co na to říkáme, striktně se nás snažili dotlačit k rekonstrukci bez našeho vyjádření a bez spolupráce. My jsme si uvědomili, že to není tak jednoduché, a začali jsme proti chaotické rekonstrukci bojovat. A radnice pod vedením hnutí ANO s námi úplně přestala komunikovat, nebrala polikliniku jako svůj prestižní projekt, opomíjela určité zásady, jaké se musí dodržovat, že to není tak jednoduché, protože musí být zajištěny provozní řády, hygienické schválení ordinací, smlouvy s pojišťovnami, že nejde jen o objekty. Ve chvíli nejistoty, kdy nefungovala komunikace a kdy si nemůžete během pěti let ani vymalovat, ani vyměnit podlahovou krytinu na operačním sále, protože nevíte, jestli vám tu ordinaci někdo za pár měsíců nerozmlátí, jsem se začal v této věci velmi angažovat. A přineslo to výsledek, protože pomocí petiční akce a spolupráce s pacienty se podařilo konečně navázat komunikaci, ta je teď velmi dobrá. Je to důležité, protože lékaři polikliniky provedou dvě stě padesát až tři sta tisíc ošetření ročně. Je to významný poskytovatel zdravotní péče na Praze 10. Za péči o nemocné zodpovídáme my lékaři. Teď už věřím, že se nám podaří ve spolupráci s nájemcem a městskou částí Praha 10 dovést rekonstrukci ke zdárnému konci, aby nedošlo k omezení péče o pacienty. Je ale před námi dlouhá cesta a dost práce. Proto jsem do politiky vstoupil, jak s tím malým komunálním tématem, potom i s celostátními tématy, rezonovala ve mně snaha pomoci řešit situaci ve zdravotnictví, která se mi také nelíbí. Jsem lékař s klinickými i ambulantními zkušenostmi a vím, co zdravotnictví potřebuje. Dovedu si představit situaci praktických lékařů, vím, že na tom nejsou nejlépe zejména ve vztahu ke zdravotním pojišťovnám. Vím, jaká je situace na klinikách a v menších nemocnicích, mezi mladými lékaři. Znám problematiku ambulantních specialistů. Problematika není samozřejmě jednoduchá, ale nějaké řešení se musí najít. Pacientům musíme zaručit dostupnou a kvalitní péči. Nejde však jen o lékařskou tematiku. Postrádám na Praze 10 a nejenom tam mobilní hospice. Vzhledem k demografickému vývoji stárnutí populace i nárůstu počtu seniorů s Alzheimerovou demencí i jinými demencemi budeme muset reagovat v dlouhodobější vizi i na tuto problematiku. Jak vidíte, náměty jsou a práce čeká...

Na příkladu rekonstrukce polikliniky jste tedy zjistil, že když se zapojíte aktivně do politiky, můžete prosadit víc dobrých věcí než „jen“ jako lékař?

Určitě. Ověřil jsem si, že když se spojí síly, když máte nápad, chuť udělat něco pro druhé a ještě pokud se problém medializuje, pokud se stane tématem celospolečenským, přijde podpora občanů a dá se dokázat mnoho věcí. Nestačí nadávat u piva v hospodě nebo blábolit nesmysly a zviditelňovat se na mediálních sítích. Chce to určitý tah na branku, vůli nepřestávat, nenechat se umlčet, být trochu rváč. Myslím, že tyto vlastnosti, i když senátorský post je o určité ctihodnosti, senátor musí mít. Musí lidem naslouchat, musí rozeznat, co je důležité, musí umět komunikovat s občany i se svými kolegy. Podle mne je to hlavně o kvalitě lidí. Nedomnívám se, že dneska je politika striktně rozdělena na krajní pravici, pravici, liberální střed, levici atd. O to v Senátu podle mne tak nejde, tam musí být seskupení lidí, kteří rozpoznají, co je důležité, jaký zákon je zlobbovaný, zpackaný, zpřílepkovaný, který je třeba opravit, pozměnit ku prospěchu občanů nebo nahradit jiným. Ale to se prolíná medicínským životem i politikou. Kdybych to měl shrnout, politika je o diplomatické komunikaci, rozhodnosti a odvaze i umění naslouchat svým občanům.

Když ale dnes vidíte, jak funguje politika, zejména v Poslanecké sněmovně, kde se odehrávají často až nechutné střety, osobní útoky a urážky, jak vnímáte politickou kulturu? A myslíte, že jednotlivec nebo i nějaká malá skupina v Senátu to může nějak změnit?

Já si myslím, že Senát by měl být uskupením kvalitních odborníků, zkušených a rozumově vyspělých lidí, neměli by to být vysloužilí politici, kteří zrovna nejsou v oblibě, ale zastávají pevné stranické postoje a už se někomu ve Sněmovně nehodí. Prostě senátorské mandáty by neměly být trafikami. Senát by měl být takový parlamentní strážce veřejného zájmu, instancí, která ještě může něco v legislativě zachránit. Ne vždy se to samozřejmě povede, ale skóre v Senátu se podle mne lepší, někdy mají skutečně dobrý efekt zákonné změny, které se v něm podaří prosadit, i když Sněmovna ho stále může ještě přehlasovat. Ale mám určitě pocit, že politika je dnes hodně pokleslá. Když sleduji jednání politiků, když vidím blesky v očích, zpocená čela a vzájemné urážky, říkám si, kde to jsem, jestli jsem parlamentu nebo v restauraci čtvrté cenové skupiny, kde se do krve hádají štamgasti o fotbale. Myslím, že urážky a osobní útoky do politiky nepatří, dialog lze vést bez napadání a invektiv. Dovedu pochopit, že ke střetu může dojít, když jsou napadány základní lidské principy, svoboda, demokracie, ale aby docházelo k osobním invektivám v přímém přenosu, to si snad naši občané nezaslouží.

Vy jako nezávislý, pokud budete zvolen, tedy nebudete zatahovat do Senátu stranické zájmy jako někteří současní senátoři?

Já jsem nezávislý, nikdy jsem v žádné politické straně nebyl, kandiduji za TOP 09 s podporou Starostů a nezávislých. Plně se ztotožňuji s hodnotovým desaterem TOP 09 a jejími politickými principy. Ale co politik, to názor, nemohu se ztotožnit se vším, na některé věci mám svůj názor. Ale jsem naprosto orientován v tom, že osobní svobodu člověka nelze omezit žádným zákonem, soukromí nesmí být špehováno žádnými registry a v soukromém podnikání iniciativa a snaha o úspěch s vytvářením hodnot, z kterých žije i stát, nesmí být degradována tupou, hloupou a přebujelou státní administrativou, viz zákon o elektronické evidenci tržeb.

Ani mezi straníky nejsou úplně shodné názory. Například ne všichni členové TOP 09 souhlasí se vstřícným stanoviskem čestného předsedy Karla Schwarzenberga k migraci. Někteří mají mnohem vyhraněnější postoj. Jak se k migrační vlně stavíte vy?

Jak narůstal problém s migrační krizí, vyvíjely se také názory. Já jsem v té době byl schvalován jako kandidát do Senátu a vím, že tak, jak se měnil průběh exodu uprchlíků do zemí Evropské unie, měnil se i pohled na migraci. Zprvu to byla velmi přívětivá snaha přijmout prakticky kdekoho napříč Evropou, u nás jsme byli naštěstí velmi zdrženliví a ctili jsme zákony EU a našeho státu, i díky tomu nás migrační krize téměř nezasáhla, ale viděl jsem, jak se mění situace každým měsícem. Takže názor všech politických stran, nejen TOP 09, byl postupně jiný. A měnil se i můj názor. Jako lékař vím jednu věc, že normální je pomáhat všem lidem, kteří byli postiženi válkou, kteří jsou v kritické situaci, nakonec my Evropě dlužíme pomoc v roce 1968. Já pomáhám lidem celý svůj profesní život. Ale je naprosto nepřijatelné, abychom do republiky vpustili nelegální migranty, ekonomické imigranty, lidi, o kterých nic nevíme. Myslím, že je povinností každého politika, který má určitou moc ve státě, aby nedovolil situaci, při které by došlo k ohrožení bezpečnosti našich občanů. Okolo sedmdesáti pěti procent občanů této země se podle průzkumů veřejného mínění u nás obává o své bezpečí a domnívá se, že bychom neměli přijímat žádné nelegální migranty. S tím musím naprosto souhlasit. Vím, že mezi občany roste strach a pocit určitého nebezpečí a považuji to za zcela oprávněnou reakci. Samozřejmě druhý extrém je, abychom byli striktně nepřátelští ke všem migrantům. Víme, jak se u nás dobře integrovala vietnamská komunita, jak se dobře integrovali zpočátku nedobře vnímaní Ukrajinci. Dneska si nedovedu prakticky představit, že by prodejny ve městech i vesničkách byly bez vietnamských prodejců a naše stavebnictví a další obory bez ukrajinských pracovníků. Češi by pravděpodobně za těchto skromných podmínek nepracovali.

Ale problém může nastat i v případě legální migrace, jak dokazují zkušenosti z Francie nebo Belgie, kde se dnes radikalizuje až třeba třetí generace migrantů, sympatizuje s radikálním islamismem a zapojuje se do teroristických útoků. Není problém v tom, že se prostě muslimové nedokáží zapojit do západních demokratických společnosti?

Oni se zapojí, ale u jedné třetiny z nich nedojde k procesu integrace. Víme, že ve Francii terorismus páchají právě potomci uprchlíků ve druhé nebo třetí generaci. Jsou to většinou zklamaní lidé, kteří rychle podléhají radikálnímu islámu a vidí to jako řešení. Tady je asi paralela zklamané generace z přelomu 19. a 20. století. Tehdy šlo o anarchisty a jiné levicové skupiny, dneska je to na drsnější, ostřejší a daleko horší bázi, protože islamisté násilí páchají z určitého náboženského fanatismu. Já se osobně domnívám, že pokud nedovolíme vstup nelegálním migrantům, hrozí nám minimální riziko, i když může dojít k nějakému migračnímu tranzitu. Ale máme jednu velkou výhodu, že jsme se od počátku krize stavěli velmi opatrně k přijímání migrantů, kteří byli ilegálně na našem území. Viděli jsme, že velmi rychle zjistili, že tady nebudou ekonomicky uspokojeni, že nebudou uspokojeni ani tím, že bychom je tady vítali s otevřenou náručí. A tato informace se mezi nimi rychle šíří, proto si myslím, že když udržíme solidní přístup, budeme si chránit svoji identitu, tak obstojíme. Ale když dojde k nutnosti přijmout nějaké migranty, řekněme ty „prověřené“, bude to dost složité, protože český národ, zejména zmasírován různými televizními záběry, není na tyto osoby vůbec připraven. Obávám se, že jejich integrace do života u nás bude tedy velmi problematická. A taková situace může vytvořit podhoubí pro silně pravicové skupiny, které tady mohou trochu zamíchat s myšlením lidí. Bude to věc složitá, teď zrovna nevidím problém v tom, že by měla přijít silnější migrační vlna z Balkánu, Turecka, ze Sýrie, ale větší problém vidím v severní Africe. Protože bariéra v Itálii, kterou migranti přestupují, bohužel nefunguje. Schengenská hranice musí být zabezpečena, ale slabé místo vidím v Itálii a přílivu migrantů z Afriky – to Evropu negativně postihuje. Myslím, že každý politik v tomto státě musí být zodpovědný, protože voliči jsou na toto téma citliví a uvědomují si, že pokud stát nezabezpečí svoji hranici, bezpečnost svých občanů, nedokáže uchránit své občany od nelegálních migrantů, radikálních islamistů, nemůže počítat s tím, že by měl podporu většiny občanů této země. Je to téma citlivé a mé názory jsou jasné.

Kvůli migrační krizi se obrací hněv lidí v řadě evropských zemích proti Evropské unii, která právě nedokázala uchránit své občany od masivního přílivu nelegálních migrantů. Vzpomeňme na vstřícný přístup německé kancléřky Angely Merkelové. Dnes se západní Evropa potýká s obrovským množstvím migrantů. Problém chce řešit tím, že část z nich umístí v zemích, kde zatím migranti nejsou, i když po brexitu tyto tlaky jsou slabší. Možná se dříve či později budeme muset rozhodnout, kdyby ten tlak na Česko sílil, protože migranti stále přicházejí, mezi prosperitou vyplývající z členství v EU, nebo bezpečností. Jak byste se rozhodl vy?

To je strašně závažná otázka. Jsem vlastenec a svým způsobem i patriot. My bez jakékoli diskuse patříme do Evropské unie. Snažíme se budovat demokracii západního typu. Nechceme moc oligarchů ani žádné samoděržaví. Jsme suverénní stát a v tomto kontextu bych asi dal přednost ochraně bezpečnosti našich občanů i s rizikem restrikcí EU. Ale myslím, že to nebude zas tak horké, protože v tom nejsme sami. Stejně smýšlejí Poláci, Slováci, Maďaři, kteří to zažili na vlastní kůži, teď už se přidávají Rakušané. A věřím, že Evropská unie přináší takové výhody, že k dohodě vždycky dojde. Ale já bych určitě hájil – i přes nevůli Bruselu – naši suverenitu a schopnost se ubránit tlaku. Sankce mohou hrozit, ale pak by postrádala smysl celá ta eurounijní kontinuita.

Pokud budete zvolen senátorem, nepřijdou vaši pacienti o svého oblíbeného lékaře? Budete dál ordinovat?

Určitě. Myslím, že politika je sice nesmírně zavazující, časově mi to určitě zkrátí čas odpočinku. Ale kde jinde bych hledal nějakou sebereflexi, kde bych lépe naslouchal občanům než ve své ordinaci? Zastávám názor, že když jsem někde něco vybudoval, myslím tím svoji lékařskou praxi, mám ve svém portfoliu téměř třicet tisíc pacientů, nemohu jen tak zbaběle všechno opustit. Mám své babičky v Rektorské ulici, mám své pacienty v Hagiboru, domově seniorů, mám tam své Paraple, mám své malé fotbalisty, rugbisty a rugbistky skoro z celé Prahy. Určitě bych nedokázal odejít ze své ordinace. Věřím, že při troše organizace a dobré vůli, kterou určitě mám, stejně jako dost sil, se mi podaří najít si na své pacienty vždycky čas.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Libuše Frantová

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Poslanec rozpočtář je šokován z prezentace Rady ČT ve sněmovně. Jednou si dovolil kritizovat Wollnerův pořad a hned se na něj Reportéři zaměřili

17:34 Poslanec rozpočtář je šokován z prezentace Rady ČT ve sněmovně. Jednou si dovolil kritizovat Wollnerův pořad a hned se na něj Reportéři zaměřili

ROZHOVOR „Můj dojem ze semináře je, že současné složení Rady ČT neumožňuje provádět efektivní kontro…