Lidé s odstupem říkají, že dříve bylo vše lepší a klidnější. Ale to tak nebylo, odmítá tuto nostalgii muž od flašinetu

Je tu určitá nostalgie a chuť po minulosti?

Tu chuť ani necítím, protože si myslím, že lidé s odstupem říkají, že dříve to bylo všechno klidnější. Já si myslím, že to tak nebylo. Jak se máme dnes dobře, tak historicky se společnost nikdy dobře neměla. Vyhazujeme potraviny, oblečení. Oni měli velký problém s obživou, aby se uživili, tak si myslím, že to nebylo vůbec tak lehké, jak se to dnes idealizuje. Říká se, že dříve to bylo lepší, ale myslím si, že starosti tehdy byly také velké. A existenční problémy, samozřejmě.

Tím, že se máme takto dobře, není to až příliš kontraproduktivní? Nejsme příliš mnohdy líní jako společnost?

To určitě se dá říci také, protože lidé většinu času tráví u televize a to si myslím, že je docela problém. Televize je ovlivňuje, ta jim naservíruje informace a pořady se přece dají natočit černé i bílé, takže to ovlivnění je tam hodně silné. Všechno je samozřejmě relativní.

Když se pohybujete po našich vesničkách a městech, říkáte, že o flašinetářství je zájem, že to lidé rádi poslouchají. Překvapilo mne, že na začátku vašeho působení vlastně lidé nevěděli, co je to flašinet, jak vypadá, jak hraje…

Je to tak. Ono to prostě nějak vypadlo ze společnosti a lidé se s tím nesetkávali a de facto nevěděli, co to je za bedýnku, ani jak se to jmenuje. Ale to už se hodně změnilo k lepšímu. A pak lidi zajímá, že to vydává zvuk, a jdou se podívat. Když vidí techniku hry, zvláště kartonový flašinet je hodně vděčný, protože lidé vidí, že tam něco zalézá a vylézá, ptají se, jak to funguje. A zajímají se i o mechaniku.
Flašinety patří do společnosti, bylo to tady vlastně vždycky. Lidi to těší a ze strany měst, firem a organizátorů je velký zájem, aby flašinety vystupovaly na těch akcích, které dělají, takže to člověka těší. Už to prostě vešlo do povědomí.

Jak to tedy vlastně bylo za Rakouska-Uherska a první republiky? Flašinetář musel jistě mít nějakou koncesi…

Ano. Byla to koncesovaná živnost, to si s tím jen tak nemohl chodit hrát. A pak je zajímavé to, že ve většině případů flašinet nebyl majetkem třeba válečného invalidy, že to byla drahá věc i tenkrát. Takže to bylo zapůjčeno od obce nebo města. Nebo si flašinety brali na splátky. Nemohl si dovolit, aby si koupil tak drahou věc, protože flašinetáři byli opravdu chudí lidé.

Bylo to tak, že kdo byl chudší, dostal flašinet, kdo měl nějaký malý majetek, tak tu příslovečnou trafiku?

Kdo neměl ruku nebo nohu, tak vlastně, aby byl schopný se nějak skromně uživit, je to opravdu tak. Licence jsou zachované i v muzeích. Na nich je napsáno, kdo je může provozovat, za jakých podmínek. To samé, když měli orchestrion v hostinci, tak musela být licence a museli platit poplatky za to, že tam hrála ta reprodukovaná hudba. Takže všechno bylo podchycené.

Říkal jste, abychom si tu dobu příliš neidealizovali. Máte tady cedulku, kde se píše, že žebrota se zapovídá a je povolena na jeden den. Dnes se hodně diskutuje o domovském právu, že by bylo dobré se k němu vrátit. Co si o tom myslíte?

Samozřejmě i žebrota byla regulovaná, protože by to obtěžovalo lidi stejně jako třeba podomní prodej. Takže regulace byla a mám různé historické cedule, kde je různě specifikováno, co se může a nemůže a v které dny. To bylo po celém Rakousku-Uhersku.

Mohl bych vám říci takový příběh. Hudební skladatel Antonín Dvořák, když bydlel v Praze v Žitné ulici, tak tam kolem také chodili flašinetáři. Ale Antonína Dvořáka rozčilovali, protože to neměli tak naladěné. Chodil si po obědě odpoledne zdřímnout a v Praze mohli hrát až od tří hodin. Byla tam prostě pauza, když chodili měšťané do úřadů, aby měli klid na polední pauzu. Jako třeba v Itálii byla siesta, tak zde byla pauza. Před třetí hodinou dva tři flašinetáři – to se po městě rozkřiklo – se shromažďovali v Žitné ulici ve dvoře domu, kde bydlel Antonín Dvořák a čekali, až bude třetí. Věděli, že jeho manželka, aby měla od muže klid, se na tu třetí hodinu objeví na pavlači a hodí jim dolů nějaké drobné, aby nehráli. To se jim samozřejmě líbilo, že sebrali ze země drobné a mohli jít už ve tři dál na štaci. To je pravdivý příběh.
Takže ona dala peníze nikoliv proto, aby hráli, ale aby měla doma klid a manžel se nerozčiloval.

K tomu domovskému právu. Když se dnes hovoří o tom, že by se mohlo třeba vrátit, má to dnes nějaké opodstatnění, nebo to je už passé?

To je hodně těžká otázka, ale je faktem, že lidé, kteří se vyskytují ve velkých městech a tropí tam docela veliké škody, ať je to na vybavení domů, kde ničí a kradou věci, aby měli na alkohol, protože pracovat se jim nechce, kdyby se rozptýlili po republice, odkud by pocházeli – ve vesnicích a menších městech je to čitelnější, není tam taková anonymita. Takže tohle člověku docela vadí, když vidíte, že jsou v Praze ulámané záklopky u okapů a vše končí ve sběrných surovinách. I v domech ulamují zábradlí, litinové výplně, berou vše možné, co se dá a hned s tím do sběru a peníze okamžitě promění za alkohol. To se mně samozřejmě nelíbí. A pak se mi nelíbí, že jestliže v obchodě někde zloděj ukradne například jízdní kolo a je nafilmovaný na kameru, tak je zákaz zveřejnit ten záznam toho zloděje. Kde to jsme, když zloděj se nesmí zveřejnit, že je zlodějem? To je poněkud špatná situace, nemyslíte?

Nejsou jen flašinety, ale vzpomeňme na seriál Chalupáři a na tamní orchestrion…

Do mechanické hudby patří hrací skříně, hrací strojky, orchestriony, všechno, co hraje samo, co samo vydává zvuky. Hrací strojky to jsou rovněž velmi zajímavé věci, protože v Praze byla rodina Hřebíčků, kteří vyráběli hrací strojky, které jsou dodnes ve sloupkových hodinách nebo v hracích skříňkách, v hracích obrazech. Ta rodina Hřebíčků žila v domě na rohu Betlémského náměstí a Liliové ulice, v nádvorním traktu měli dílnu. V době největšího rozkvětu měli až padesát zaměstnanců. To je všechno předminulé století. Vyrobili přes 50 000 hracích strojků! Opravdu špičkové kvality, které jsou po celé Evropě i ve světě a do dneška hrají.

Tu rodinu mapuji a zjišťuji informace, protože bych chtěl napsat o historii této rodiny, aby to bylo zachováno pro další generace. Chtěl jsem třeba najít jejich hrob, protože mně bylo jasné, že to byla vážená měšťanská rodina, měli činžák, takže určitě neměli v té době jenom hrob. Byl veliký problém zjistit, kde hrobka je. Praha je velké město, je tam hodně hřbitovů, a i když valná část z nich je zpracována na počítači a dá se podle jména a data narození hodně vyhledat, tak toto se mi najít nepodařilo. Až jsem objevil smuteční oznámení jednoho člena rodiny, kde bylo napsáno, že zádušní mše se koná u dominikánů v Jilské ulici a že po té zádušní mši bude tělo uloženo do rodinné hrobky na Olšanských hřbitovech. Ale tam to byl také problém najít. Pomohla mi k tomu jedna paní, která v té době uspořádávala archiv fotografií, a když jsem jí o tom vyprávěl, ona říkala – já jsem určitě měla fotografii té hrobky rodiny Hřebíčků, já si to pamatuji. A opravdu našla fotku hrobky s pískovcovým andělem. Takže jsem ve spolupráci s ní hrobku našel, ale problém byl, že rodina byla po druhé světové válce odstěhována a mohli si s sebou vzít jenom zařízení jedné místnosti. Odešli do Rakouska, žili ve Vídni a o hrobku se nikdo nestaral od druhé světové války. Je u zdi, popisy jsou zazděny do obvodové zdi, porostlé lišejníky, břečťany a náletovými křovinami, jsou hodně zarostlé. Bylo to velmi těžko rozeznatelné, protože v té historické části Olšanských hřbitovů je to docela smutné prostředí, že se tam vykrádají hrobky a je tam dost špatná situace.

Takže jsem to tam vykácel, vyčistil desky a nafotil jsem to a požádal jsem kolegu z Technického muzea v Praze, pod který spadá mechanická hudba, aby to profesionálně nafotil, aby snímky zůstaly zachované pro další generace. Snažím se tu hrobku udržovat, protože je mně to líto. Taková významná rodina, co dokázala technicky, je obdivuhodné! Takovéto hrací skříňky se dnes už vyrábějí jen ve Švýcarsku, to není jednoduché vyrobit.

„Nevystopoval“ jste pak tu rodinu třeba ještě v Rakousku? Jestli tam není nějaký potomek…

Poslední přímý potomek té rodiny... po revoluci to byla paní, jejíž věk se blížil devadesátce a ona vlastnila jeden pokoj s obrazy, mobiliářem, nábytkem. Když se po revoluci změnily u nás podmínky, tak prý by bývala byla ráda, aby se to vrátilo zase do Čech. Oslovila Technické muzeum v Praze a to, bohužel, nemělo zájem. Oslovila Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze. Také o to neměli zájem. Takže se obávám, že vybavení, dokumenty, vše se rozprodalo starožitníkům a je to nenávratně pryč. Přece by bylo úžasné to tu mít! My si nevážíme dědictví předků! Ona už nepotřebovala peníze, takže by to bylo jistě za přístupných podmínek. To člověka opravdu mrzí, že k tomu nedošlo. Stačila by jedna místnost, jedna kóje v tom nebo onom muzeu, která by připomněla významnou rodinu, co dokázala takové věci. A to člověka opravdu mrzí.

Kdybych se k této informaci dostal dříve, vyvinuli bychom třeba nějakou aktivitu a někdo by se našel. Když jsme dávali tu naši organizaci dohromady, tak jsme oslovili Technické muzeum, ale neměli zájem. Nu a oslovili jsme Technické muzeum v Brně a ti byli nadšeni, že tu mají klub přátel větrných mlýnů a automobilů a čeho všeho dalšího. Opravdu vycházejí vstříc a pomáhají. Ono prostě stačí někoho zaujmout. Věřím tomu, že by se mně to podařilo někam dát. Ale to je tím, že tím žiji. Ředitel Technického muzea je kupříkladu chemik a zajímají jej všechny věci, které se týkají chemie a věci kolem toho upřednostňuje. Ředitelka Uměleckoprůmyslového muzea, která má znalosti, ale třeba jí zajímá sklo nebo kožichy. Věřím tomu, že kdybych je býval osobně navštívil a pohovořil s nimi o historii jmenované rodiny, třeba bych je přesvědčil, že je dobré, aby se to sem vrátilo.

To jsou taková dilemata doby. V depozitářích jsou mraky krásných věcí, které člověk za svůj život nikdy neuvidí…

Když se dělají příležitostné výstavy, tak se něco z těch depozitářů vystaví, ale to je všude ve světě. Depozitáře mají největší fond a jenom část se ukazuje. Je to náročné na prostory, na provozní režii…

Vraťme se ještě k flašinetům. Hovořil jste o tom, že jsme byli v jejich výrobě úplná velmoc…

Ano, výrobci; bylo jich tady přes 30. Dnes je tu nevyrábí nikdo. Každý by chtěl koupit flašinet, kdyby to stálo pět set nebo tisíc korun, ale když jde o 60 nebo 80 000, tak to je jiná. A když vyrábíte jednu věc, protože každý kus je originál, tak to máte hodně drahé.

Po sametové revoluci spousta věcí – a samozřejmě se to netýká jen flašinetů, ale třeba historických kočárů nebo autoveteránů – se prodalo za zlomek ceny do zahraničí, protože lidé byli rádi za těch pár marek.

To nebylo jen po revoluci. Už před tím „odešla“ větší část flašinetů, protože lidé je měli vyhozeny na půdě a překupníci to vykupovali a prodávali hlavně do Německa a Švýcarska. Tam jsou privátní sbírky, které jsou plné flašinetů. Ve Švýcarsku je sběratel, který má jistě 150 českých flašinetů a má to perfektně zmapované. Většina těch věcí je ve vynikajícím stavu, zrestaurované. Tak je za to člověk i rád, protože kdyby je odsud nekoupil, tak by třeba byly nenávratně zničeny. On má dokonce mapu naší republiky a má tam napíchané špendlíky se jménem výrobce, odkud ten flašinet je. A to člověka potěší, že se ta věc zachrání, protože někdo řekne – ono se to vyvezlo ven. Ale jde o to, že je to zachráněno. Tady u nás to spalovali, vyhazovali, prostě likvidovali.

Je tendence udělat nějaké muzeum u nás?

To není tak jednoduché. Musíte mít prostory, hygienu, požárníky, pojištění, peníze na platy lidí, na hlídání. To není ziskové vůbec, máte tam prostě velkou režii, co musíte měsíčně zaplatit, abyste to mohl provozovat. A to je velký problém. Takže my žádné muzeum mechanické hudby nemáme. V Praze to zkoušel jeden pán a potvrdilo se, že to je tak úzké zaměření, že chodilo jen pár lidí.