Je Vladimir Putin nebezpečím pro Českou republiku?Anketa
Zdá se, že covid pomalu slábne. Jaké jizvy a rozdělení po něm ale zůstanou v české společnosti?
Zdá se, že těch jizev je a bude celá řada. Za nejhorší považuji kolaps zodpovědného a státotvorného přístupu lidí a skupin řídících náš stát. Okamžitému osobnímu a stranickému prospěchu dávají zcela nepokrytě přednost před zodpovědností lidmi jim svěřenou. Nevím, co by se muselo stát, aby se ti noví, kteří k moci přijdou, nechovali, zase a ještě více, jako straničtí a osobní zlatokopové. Ty viditelné a měřitelné škody na státních financích, finanční destabilizace zdravotnictví, zadlužení, obrovské pravděpodobné zpronevěry státních peněz, likvidace celých odvětví služeb a související bankroty pracovitých a podnikavých lidí jen posílí frustraci našeho národa.
Všichni jsme přišli o rok společenského života, ti mladí navíc v tom nejkrásnějším období. Spousta lidí ztratila navždy své rodiče a příbuzné, aniž by se s nimi směli rozloučit. Za jaké prostředky se dá koupit rok života?! Za žádné na světě! A za tyhle škody nemůže virus. Mohou za ně hamižní, nezodpovědní a prospěchářští lidé, kteří náš stát v době pandemie řídili. Bylo a je možné pandemii zvládat úplně jinak. Nevěříte? Podívejte se na Izrael!
Pandemii ekonomicky odnesla především střední třída. Mnoho bohatých lidí naopak své majetky rozšířilo. A pracovníci veřejného sektoru si v některých případech užívají „placenou dovolenou“ na home office a na penězích nijak postiženi nebyli. Nemůže být toto rozevření nůžek tak fatální, že způsobí „třídní“ rozkol ve společnosti?
Ano. Již se to ve velké míře stalo a denně se ten rozkol prohlubuje. Lidé jsou zahnáni do kouta, ztratili a ztrácejí důvěru a víru v elity naší země (právem) a zjišťují, že o budoucnost svých rodin a sebe budou muset bojovat sami. Stát přestává plnit některé ze svých hlavních funkcí a za prostředky, vybrané na daních od těch, kteří vytvářejí hodnoty, si vládnoucí garnitura kupuje vlastní voličskou základnu.
Takto vnímám nadbíhání státním zaměstnancům, vytváření nových úřednických míst a „placené dovolené“ ve formě „home office“ státních úředníků. Jen hlupákům však nedochází, že tyto výhody odpracují a zaplatí zase jen obyčejní pracující lidé.
Lockdown přinesl do společenských i ekonomických vztahů doposud nemyslitelné změny. Mají některé z nich potenciál se uchytit trvale? Někteří experti rovnou říkají, že se ekonomika začíná transformovat z éry fyzické do éry onlinové...
Sledujeme jakousi revoluci. Ne každá revoluce však je dobrá a přináší pozitivní posun kupředu. Ve virtuálním světě nelze žít. Neexistují virtuální potraviny, virtuální zdravotnictví, virtuální bydlení, virtuální strojírenství, virtuální stavebnictví ani virtuální mezilidské vztahy. Neexistuje virtuální láska ani virtuální děti. Takže za mne – ano, virtuální podpůrné systémy, ale ty hodnoty, které každý z nás spotřebovává, musíme vytvářet fyzicky. Prací!
Slovy klasika: Co na to Češi? Ekonom Jan Zahradník nedávno mluvil o Češích jako o velmi konzervativních, doslova popsal „české uvažování“ slovy „na co si mohu sáhnout a kudy je možné nalít beton a asfalt, to existuje. Co je virtuální, o tom mám pochybnosti“. Na druhou stranu v čase pandemie řada lidí prokázala mimořádnou schopnost přizpůsobit se a učit se nové věci. Myslíte si tedy, že Češi udrží krok s těmito změnami?
Domnívám se, že Češi vždy vynikali zdravým selským rozumem. Sice těch, kteří tuto vlastnost mají, asi ubývá (při pohledu na volební preference), ale zdravý rozum používají více než některé jiné národy. Naplňuje mne to tedy nadějí, že Češi udrží krok s těmi změnami, které jsou z pohledu našich dětí a jejich budoucnosti pozitivní, ale budou odmítat změny, které naše budoucí generace ohrožují a znevýhodňují. Takto já osobně chápu konzervatismus.
Před několika týdny zemřel nejúspěšnější český podnikatel Petr Kellner. Reakce na jeho smrt přitom nebyly jednoznačné a promítal se do nich pohled na celopolistopadovou éru tržní ekonomiky. Co Petr Kellner symbolizoval pro vás?
Osobně jsem pana Petra Kellnera neměl možnost nikdy potkat. Pro mne byl v první řadě skvělým stratégem, manažerem a obchodníkem. Zároveň z toho, co o něm vím, jsem jej považoval za skvělého otce rodiny a vlastence. Takových lidí není mnoho a naše země je potřebuje jako sůl. Pro mne symbolizoval výrazně úspěšného a slušného člověka. Pro některé duševní chudáky a novodobé nepracující marxisty byl cílem nenávisti a závisti.
Psali jsme:
Je podle vás polistopadová česká ekonomika úspěšným, nebo neúspěšným příběhem?
Víte, vzpomínám si živě, jak jsme jako studenti osmého semestru vysoké školy poprvé jeli v lednu 1990 na jednodenní zájezd do rakouské Vídně. Ještě s oním zeleným cestovním pasem. Po překročení hranic jsme žasli nad čistotou i upraveností jejich městeček a vesnic, nad nádhernými auty na jejich silnicích, nad zbožím v obchodech a svobodou na ulicích. Mladá slečna, která tam se mnou tehdy byla, se před odjezdem rozplakala a takto to vysvětlila: „…nejen my, ale ani naše děti se nemají šanci dočkat toho, že budou žít tak, jak žijí ti lidé tady…“
No a když jsme před covidem občas přes Rakousko jeli, připomínal jsem tohle nejen jí – mé ženě –, ale i našim dvěma synům. Už po pětadvaceti letech ten rozdíl po překročení hranic byl těžko znatelný a Praha byla přímo srovnatelná s Vídní. Máme se dobře! Máme se snad i lépe, než si zasloužíme, a máme se tak hodně dobře díky pracovitým a činorodým lidem, kteří od roku 1990 pracovali a vytvářeli hodnoty. Máme se tak dobře nejen díky šikovným dělníkům, ale i díky lidem, jako byl Petr Kellner. Díky všem, kteří vytvářejí více, než kolik sami spotřebovávají!
V souvislosti se smrtí Petra Kellnera, ale také s přirozenou generační výměnou, zaznívá názor, že končí celá éra „porevolučního Česka“ poháněného nadšením první generace podnikatelů. Teď nastupuje generace, která je v mnohém jiná. Máte pocit, že se Česko proměňuje, že tu začíná něco nového?
Ano. Poměrně silně vnímám, jako člověk z oné „porevoluční“ generace, že těm, kteří přicházejí po nás, mnohdy chybí motivace, kterou jsme měli my. Motivace, vlastními silami a pílí se postarat, aby měli kde bydlet, motivace vydělat si na první televizi, motivace dohnat ty, které komunismus nezbrzdil. Máme se příliš dobře. To je asi náš největší problém a překážka, která brzdí úsilí, snahu a dravost jít kupředu.
Do té debaty o změnách v minulém roce přispěl poměrně zásadně právě i Petr Kellner, když varoval, že „v Evropě mizí úcta k tradicím, pracovitosti, podnikavosti i ke svobodě jako takové“. Sdílíte tento dojem?
Ano. Sdílím. Z mých postojů a názorů výše je to, doufám, patrné. A i proto jsem poslední dva roky dost smutný a nosím v hlavě obavy o budoucnost naší vlasti, našeho národa a našich dětí.
Naproti tomu obrovskou dynamiku ukazuje Asie, zejména pak Čína. V čem se podle vás Evropa a Asie liší, že zatímco první spíše přešlapuje na místě, druhá dynamicky expanduje?
Já to vnímám tak, že Čína trpěla dlouhá desetiletí podobným traumatem, jaký jsme znali my v roce 1990. Méněcennost, ponížení, status rozvojové země. A lidský mozek, za celá ta tisíciletí vývoje, funguje podle stále stejných algoritmů. Jsme-li v ohrožení a máme-li silnou motivaci, pracujeme a konáme s vynaložením úsilí a jsme výkonní. Máme-li se příliš dobře, polevujeme v úsilí, ztrácíme výkon a začínáme být „rozežraní“, pohodlní a líní.
Psali jsme:
Máme se dynamických asijských zemí, zejména Číny, obávat a bránit se jejich postupu, nebo naopak spolupráci s nimi vidět spíše jako šanci?
Víte, já říkám už mnoho let, že ekonomicky se Číny bát nemusíme. Životní úroveň, spotřeba obyvatelstva a jejich životní standard tam stoupají tak rychle, že dohánějí vyspělé země, a tím klesá a bude klesat jejich pozice „hladového tygra“. Měli bychom být spíše na pozoru před posilováním jejich geopolitického vlivu a zejména před jejich schopností centrálně skupovat světové zásoby surovin.
Víte, jak v Knize džunglí od Rudyarda Kiplinga zabil chlapec Mauglí tygra Šér Chána? Nebojoval s ním. Předhodil mu starou krávu. Tygr ji sežral a tak se přejedl a byl tak spokojený, že když pak Mauglí proti němu hnal stádo krav, tygr se raději nechal rozdupat, než aby se pohnul a utekl. Přežraný tygr nikdy nemůže vyhrát!!! Takže s Čínou není potřeba bojovat. Stačí s ní spolupracovat.
Fotogalerie: - Zeman znovu v Číně
Izraelský politolog Alex Selsky v rozhovoru pro český Reflex uvedl, že jeho země je mimořádně ostražitá proti nápadům EU a západoevropských zemí. „Život nám zatím vždy dával za pravdu, zatímco Evropané šli od omylu k omylu,“ zhodnotil různé „bohulibé abstraktní úmysly“ přecházející v moralistické mentorování. Nemáte někdy také pocit, že Evropa pro bohulibé úmysly jde od omylu k omylu?
Miluji Izrael. Miluji jejich zem, miluji jejich lidi a hluboce je obdivuji. Oni mají a udržují si už mnoho desetiletí to, co jsme měli my za první republiky, a to, co jsme měli několik let po roce 1989. Oni jsou hrdi na svůj stát a národ. Jsou připraveni za ně bojovat. A denně pro ně pracují. Tohle mají v hlavách a tohle učí otcové a matky své děti. To považuji za klíč k dobrým rozhodnutím, za motor ženoucí je k úspěchům.
Jednou se moje žena zeptala jedné izraelské matky, manželky vysoce postaveného generála, jestli se nebojí o svého syna, který nastupoval na základní vojenskou službu v IDF. Ta izraelská matka odpověděla: „Samozřejmě se bojím. Ale hlavně jsem na syna hrdá!“ Na další dotaz, zda by její manžel nedokázal synovi zařídit, aby na vojnu nemusel, už neodpověděla. Jen se na moji ženu podívala tak, že jsem se za náš způsob uvažování hluboce zastyděl. Kolik matek v Čechách by takhle odpovědělo?!
U nás, když se rozhodujeme o důležitých a dlouhodobých věcech, jako jsou třeba volby, často je tím hlavním kritériem: „Co mi to přinese?“ Oni se ještě stále většinou rozhodují podle toho, co je dobré pro stát, pro národ a pro budoucnost jejich dětí. V tom vidím ten základní rozdíl. Náš směr přemýšlení a náš „syndrom přežraného tygra“ je také důvodem k našemu rozhodování. A ano, děláme více špatných než dobrých rozhodnutí. EU pro mne osobně představuje jen jakousi skupinu aparátčíků, kteří si na myšlence evropské spolupráce postavili vlastní osobní byznys a výtah k naplňování jejich osobních ambicí a snah ovládat kontinent Evropu.
Psali jsme:
V rámci postcovidové ekonomické obnovy se hovoří o mnoha možných nových nápadech. Diskuse se vede dokonce třeba na téma univerzálního nepodmíněného příjmu. Jaký efekt by na Čechy a jejich morálku mělo, kdyby každý občan dostával jednou měsíčně třeba 10 tisíc korun?
Odpovím vám příkladem. Jsem myslivec. Divoká prasata lovíme tak, že jim předkládáme oblíbenou potravu na předem určená místa. Když se prasata naučí, že nejpohodlnější a bezpracná cesta obživy je chodit se nažrat na ona místa, když je začneme trochu ovládat, začneme je tam střílet. Připadá vám to jako kruté zneužívání pudů zvířat? A nepřipadají vám jako mnohem krutější zneužívání pudů lidí všechny ty bezpracné dotace a nepodmíněné příjmy? Cíl je stejný. Ztráta svobody a schopnost ty obdarované ovládat!
Na Světovém ekonomickém fóru v Davosu se hovořilo o „nutných“ proměnách kapitalismu. Měl by být zodpovědnější, ekologičtější, prostě měl by projít jakýmsi restartem. Souhlasíte s tímto pohledem, je to cesta pro budoucnost? Nebo je kouzlo kapitalismu naopak v tom, že posouvá svět dopředu „tržním“ tlakem na zisk a inovace?
Kapitalismus volného trhu dává možnost vynikat těm kreativnějším a schopnějším. Ti pak dávají práci a obživu těm pracovitým. Jedni bez druhých nemohou existovat, a proto je kapitalismus a volný trh podle mě jedinou dlouhodobě funkční variantou společnosti. Jakékoli umělé „znárodňování“ a přerozdělování je zvěrstvo, které známe z roku 1948. My dříve narození si důsledky pamatujeme, a pro ty, kteří si důsledky nepamatují či jim nevěří, doporučuji zaletět se podívat do Venezuely či na Kubu.
Psali jsme:
autor: Jakub Vosáhlo
