Marek Benda: Mohl jsem být bohatší a oblíbenější, nebýt v politice. Je tragédie, že tu nemáme americký radar

12.11.2014 9:21

25 LET OD LISTOPADU ´89. Ze studentského stávkového vůdce se plynule stal politikem, který v dolní komoře parlamentu zasedá téměř nepřetržitě od roku 1990. Syn známého disidenta a dlouholetý poslanec Marek Benda nesouhlasí s názory, že se totalitní režim zhroutil sám a předal moc dobrovolně. „Jestli se někdo tváří, že to byla taková selanka, ať si přečte rozhovor s Jakešem, který otevřeně říká: Měli jsme je postřílet, měli jsme na ně poslat tanky. Minimálně první týden jsme si zdaleka nebyli jisti, že to vyhrajeme. A kdo tvrdí, že ano, tak si ex post vymýšlí,“ říká v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz při vzpomínce na své zadržení na policii dva dny po masakru na Národní třídě.

Marek Benda: Mohl jsem být bohatší a oblíbenější, nebýt v politice. Je tragédie, že tu nemáme americký radar
Foto: Hans Štembera
Popisek: Marek Benda
reklama

Jak vzpomínáte na 17. listopad a dění bezprostředně po něm?

To byly nejdůležitější dny v mém životě, minimálně ve veřejném životě, které člověk zažil. Ještě 17. listopadu jsme neměli úplně tušení, do čeho jdeme a co se bude dít. Když jsme stáli ve čtyři hodiny odpoledne na Albertově a přemýšleli, jestli přijde tři sta nebo tři tisíce lidí a jak to dopadne, jestli to nebude ostuda, vůbec jsme si neuvědomovali, co z toho všechno může vzniknout, kolik lidí přijde a jak velká akce se podaří. Následující dny, kromě 19. listopadu, který jsme strávili ještě celý v cele předběžného zadržení, jsme se intenzivně věnovali vyhlašování stávky, koordinaci a dalším pracím, to byly opravdu hektické dva měsíce. A překvapivě jsem třeba z demonstrací já nic moc neměl, byl jsem tak na dvou, zbytek jsem organizoval, dával dohromady výstupy a tak.

Obsáhlý seriál ParlamentníListů.cz: 25 let od listopadu 1989 bilancují Petr Pithart, Bohumil Doležal, Milan Uhdem Václav Žák, Štěpán Kotrba, Miroslav Ransdorf, Miroslav Polreich, Jan Graubner, Alexandr Vondra, Ivan Langer, Vojtěch Filip, Přemysl Sobotka, Miroslava Němcová, Miroslav Kalousek, Ivan David, Roman Joch, Klára Samková, Tomáš Sokol, Jan Schneider, Lenka Procházková, Vladimír Hučín, Ivan Bartoš, Marta Kubišová, Jiří Paroubek, Milan Zelený, Tomáš Haas, Martin Bursík, Jaroslav Doubrava, Petr Hampl, Václav Malý, Jan Hnízdil, Jan Urban a řada dalších respondentů. Rozhovory s nimi čtěte ZDE

Když jste tyto hektické dva měsíce prožíval, nepřekvapil Vás teď výrok bývalého disidenta, expremiéra a někdejšího předsedy Senátu Petra Pitharta, že společenský převrat v roce 1989 nebyl revolucí, ale vyjednaným předáním mocí, že se tehdejší totalitní režim zhroutil sám? Byla to i podle vás taková selanka?

Nechci kritizovat Petra Pitharta, protože jsem jeho výrok osobně neslyšel, takže s tím nechci polemizovat. Na druhou stranu – jestli se někdo tváří, že to byla taková selanka, ať si přečte rozhovor s Jakešem, který otevřeně říká: „Měli jsme je postřílet, měli jsme na ně poslat tanky.“ Minimálně první týden jsme si zdaleka nebyli jisti, že to vyhrajeme. A kdo tvrdí, že ano, tak si ex post vymýšlí. Ještě v úterý (17. listopadu 1989 byl pátek – pozn. red.) jsem se přesouval z organizačního centra zpátky na matematicko-fyzikální fakultu, kde jsem studoval, protože přišly zprávy, že se milicionáři shromažďují na kraji Prahy, a čekalo se, jestli budou nebo nebudou ve školách zasahovat. Ještě ve čtvrtek přišla zpráva, že generální prokuratura vydala zatykače na všechny předáky studentské stávky. Měli jsme vymyšlené, jak budeme prchat po balkónech a po lešení. Dejme tomu v pátek nebo v sobotu už byla vysoká míra potvrzení, že se ke generální stávce opravdu připojí větší část obyvatelstva. A když přišly masové demonstrace na Letné, které měly ještě jiný rozměr než demonstrace na Václavském náměstí, bylo jasněji, že národ stojí natolik na naší straně, že si komunisti nemohou dovolit nic dramatického. Ale trvám na tom, že do té doby to zdaleka jasné nebylo. V okamžiku, když jsme řekli generální stávka, byla uvnitř celého studentského hnutí obava, jestli se to povede, jestli se skutečně ti dělníci ve fabrikách připojí nebo jestli v tom zůstaneme sami. Stejně tak jsme byli v neuvěřitelné informační blokaci, protože všechny noviny, televize a další média byly stále v rukou moci, takže minimálně prvních čtrnáct dní studenti nedělali nic jiného, než psali, rozmnožovali a jezdili po celé republice, a tak trošku vyváželi revoluci z Prahy, kde už bylo jasno, že se něco stalo. Nejprve do větších měst, pak i do menších měst, aby tam byly informace, co se stalo, a nepůsobila tam jen režimní propaganda.

Říkáte, že milicionáři se shromažďovali na okraji Prahy, ale oni dokonce obsadili se zbraněmi všechny státní úřady a instituce. Sama jsem to zažila na ministerstvu zemědělství, kde jsme ráno při příchodu do kanceláře redakce odborného časopisu překračovali na chodbách ještě spící milicionáře se zbraněmi u boku.

Opravdu se nevědělo, kdy zasáhnou. Měli jsme strach, ale pořád jsme jeli a věděli jsme, že musíme jet. Já jsem třeba ještě 19. listopadu měl přes den pocit, že je konec a že se komunisti vydali polskou cestou, protože mě ten den zadrželi před domem, když jsem odcházel do kostela, odvezli mne na předběžné výslechy. A pak, když jsem odcházel z výslechové místnosti, protože mne převáželi do cely předběžného zadržení, procházel jsem vstupním areálem, viděl jsem, že tam byli tam všichni možní známí, od Hanky Šabatové až po mé spolužáky z matfyzu, kteří neměli s disentem nic společného. Řekl jsem si, ano, rozhodli se jít polskou cestou, chtějí nás všechny internovat, střetnutí bude velké a drsné. Když mě v noci pustili, zjistil jsem, že zadrželi každého, kdo se pokusil vstoupit k nám do domu, protože hlídali dům Václava Bendy (disident, otec Marka Bendy – pozn. red.) Proto tam byla taková zvláštní skvadra lidí. Ale opravdu v tu chvíli jsem měl jistý pocit beznaděje, protože jsem si řekl, že jestli zadržují v takovém rozsahu i spolužáky, kteří s tím neměli nic společného, tak se rozhodli, že zakročí nekompromisně.

Jak reagoval na studentskou demonstraci a zásah na Národní třídě Váš otec Václav Benda? Nebo se akce na Albertově přímo účastnil?

Tam existovala dohoda, která byla v rámci jednání studentů s představiteli Socialistického svazu mládeže, že nedojde ke zneužití demonstrace nezávislými strukturami, že to opravdu bude studentská akce. I když tam řada lidí z disentu přišla, nikdo nevystupoval. My jsme průběžně odbíhali z průvodu a protože jsme byli jedním z bytů, odkud se telefonovalo do zahraničí, měli jsme už zpátky telefon, chodili jsme tátovi reportovat, kolik lidí přišlo, co se odehrálo, kam se šlo. Oddělili jsme se na Palackého náměstí, odběhli jsme domů a pak jsme se k demonstraci zase připojili na Národní třídě. A pokud se týká tátova komentáře, tak si dodneška pamatuji, že v noci, když přišla desítka lidí zmlácených na Národní třídě k nám domů a popisovali, co se dělo, táta řekl prorockou větu „Tak je jasné, že to začalo, problém je, že opozice není ještě dostatečně připravena“. A myslím, že měl v tomto směru hlubokou pravdu, protože se velmi rychle ukazovalo, že zejména ti staří komunisté měli vlastně větší představu, jak to spravovat, než měla ta nekomunistická část disentu.

Hned záhy po 17. listopadu se začaly objevovat různé konspirační teorie, že Státní bezpečnost měla podíl na listopadových událostech, protože chtěla smést tehdejší směšnou komunistickou garnituru, nebo že komunisté se dobrovolně vzdali moci po dohodě s opozicí, nebo že sovětská okupační vojska pohrozila tehdejším představitelům režimu, že pokud použijí násilí, Sověti zasáhnou ve prospěch stávkujících. Je na něčem z toho podle vás nějaké zrnko pravdy?

Já samozřejmě nejsem příznivcem konspiračních teorií, už proto, že v realitě nefungují. Spousta věcí se dá naplánovat, ale život je pak rychlejší. Nevylučuji, že možná existovala část Státní bezpečnosti, která měla dostatek informací a měla pocit, že tu bandu bláznů v tehdejším ústředním výboru by bylo dobré vyměnit a že možná v tom směru chtěla pomoci nějakou eskalací konfliktu. Na to ukazuje i agent Zifčák a věci, které se kolem něj odehrály. Ale představa, že to bylo celé někým řízeno? Na to to byl příliš spontánní proces, do kterého zasahovalo příliš mnoho lidí, kteří se objevili odnikud, a tak se dostal pro případné iniciátory zcela mimo jejich kontrolu. Pamatujeme si vládu patnáct: Pět, kterou komunisté představili po deseti dnech, a měli pocit, že to něco řeší (15 členů vlády komunistů, pět nestraníků – pozn.red.), když tam vezmou pár nestraníků? A zcela spontánně, aniž by to bylo rozhodnutí jakýchkoli center, se proti tomu zvedl takový odpor, že museli couvnout.

Možná příslušníci Státní bezpečnosti měli skutečně v té době nějaký záměr, který jim nevyšel.

Možná existoval nějaký záměr udělat nějaké dílčí kosmetické změny a pokračovat dál, ale tento záměr se jim zjevně nevyvedl. Šlo to zcela mimo jejich kontrolu a najednou to bylo v úplně jiné režii.

Jakou roli tehdy hrála sovětská okupační vojska? Báli jste se, že se do toho zapojí ve prospěch komunistické moci, nebo jste věřili, že tehdejší sovětský prezident Michail Gorbačov by to nepodpořil? Nebo považujete za pravděpodobné, že šéfové okupační armády pohrozili českým představitelům, že pokud použijí násilí proti svým občanům, obrátí se sovětská vojska proti nim, jak někdo dnes tvrdí?

To pokládám za nepravděpodobné. Samozřejmě, že jsme se sovětských vojsk báli, bylo tady sto tisíc vojáků z východního bloku, ještě dramatičtěji než vlastních představitelů. To je pravda. Pamatuji si, že když Martin Klíma odjel na ruskou ambasádu s první peticí a výzvou všem vládám, aby nás nechaly na pokoji a mohli jsme si tady rozhodovat sami, tehdejší ruský velvyslanec mu řekl: Eto vaše dělo (to je vaše věc – pozn. red.), považovali jsme to za obrovsky pozitivní signál, že pravděpodobně nezasáhnou. Možná trochu z neznalosti ruské mentality, ale takhle jsme to brali. To, že by naopak v jakékoli chvíli řekli, že by se postavili proti komunistickému režimu, pokládám za nějaký falzifikát dějin.

Co vidíte na té společenské změně jako naprosto nejdůležitější?

Já vždycky říkám, že u nás 17. listopad, na rozdíl od některých jiných zemí východního bloku, kde se opravdu žilo za minulého režimu špatně, kde obchody byly opravdu prázdné, byl v převážné většině o svobodě. Ty ekonomické věci tady hrály mnohem méně podstatnou roli. A také všechny požadavky, které jsme měli, byly na svobodná média, osvobození politických vězňů, svobodné volby, vznik politických stran atd. V tomto směru byl listopad úplným vítězstvím, protože jsme se dostali do svobodné společnosti. To, že se o svobodu kolikrát sami připravujeme, že s ní mnozí z nás neumějí zacházet a bojí se jí, je pravda. Ale to, že jsme se osvobodili od režimu, který chce ovládat stále všechno a všechny, se nám tehdy podařilo.

Vám listopad změnil úplně život. Na rozdíl od většiny studentských vůdců jste zůstal v politice, nedokončil jste kvůli tomu matematicko-fyzikální fakultu, ani později filozofickou fakultu, nakonec jste vystudoval práva. S výjimkou dvou let, kdy jste nebyl poslancem, jste celá léta v České národní radě, která se později stala Poslaneckou sněmovnou parlamentu. Nelitujete toho, že jste strávil pětadvacet let svého života v přece jen poněkud uzavřeném skleníkovém prostředí?

Nelituji, člověk nemá litovat věcí, pro které se rozhodl a udělal je. Já v tomto směru hledím spíš do budoucna. Ano, mohl jsem být někde jinde, mohl jsem být možná oblíbenější, téměř jistě bohatší, kdybych se věnoval něčemu jinému, ale určitě nelituji toho, že jsem se tak rozhodl. Bylo to vědomé rozhodnutí, i když jsem si v listopadu 1989 nemyslel, že se vydávám na celoživotní politickou dráhu, to byla spíš shoda náhod, když jsem chtěl u budování svobody být. Ale za těch pětadvacet let jsem se oženil, mám čtyři dorůstající děti, nemohu si na nic stěžovat.

Když ale vidíte dnešní politickou situaci, kdy je nejdůvěryhodnějším a nejpopulárnějším politikem nomenklaturní komunistický kádr z někdejšího podniku zahraničního obchodu, slovenským Úřadem paměti národa označovaný jako spolupracovník StB, miliardář Andrej Babiš, jím vlastněné strana ANO stále rostou preference, nemáte z toho trpký pocit?

Ano, teď mám trošku smutné pocity z politiky. Ale ty jsem v průběhu těch minulých pětadvaceti let také občas míval. Politika jde nahoru a dolů. Mám pocit, že tady převládla taková všeobecná hysterie napůl protikorupční, napůl strašné nespokojenosti. Všichni jsme se vším nespokojeni, přitom se v naší zemi žije opravdu mimořádně dobře, vždycky každému, kdo říká, že je tu blbě, radím a doporučuji, ať si vyjede do jakékoli z východních zemí bývalého sovětského bloku a tam se přesvědčí, jak se tu máme dobře. Pravda, nemůžeme se srovnávat s Německem nebo se Švýcarskem, i kdybychom se rádi měli jako oni, rádi bychom je doháněli, ale srovnávejme se s těmi, kteří byli na podobné startovní čáře jako my. Že jsem dnes hluboce nespokojen, protože tu došlo k řadě procesů, a bohužel na některých jsme se podíleli i my, to říkám na rovinu. Kromě toho, že se někteří zapletli do mnoha kauz a korupčních jednání, jsme připustili přímou volbu prezidenta, máme to, co z ní vzešlo, až po to, že jsme zcela uvolnili ruce státnímu zastupitelství, které si to vysvětlilo tak, že si může dělat úplně, co chce. A pak tady máme zásah na Úřadu vlády, který rozbije politiku v této zemi, smete vládu, která má většinu ve sněmovně a po roce a půl se neodehraje vůbec nic a nikdo za to nenese odpovědnost. Ano, v tomhle směru je mi teď trochu smutno, ale říkám si, že všechno v politice je do času, myslím si, že ti, kteří mají chuť si spravovat život sami a nenechat si ho řídit nějakými oligarchy, se zase probudí. Bude to možná víc na té mladší generaci než na té naší.

Jak se tedy díváte na to, že dneska spousta lidí vzpomíná s nostalgií na totalitní režim?

Já nevím. Je to asi kombinace ztráty paměti a také trochu toho pocitu, že když jsme byli mladší, bylo na světě lépe. Každý by se rád vrátil do časů, kdy mu bylo dvacet, kdy ho nic nebolelo, mohl spát tři hodiny denně a všechno zvládal. Já bych to nepřeceňoval. Je tady část lidí, kteří by byli ochotni vzdát se části své svobody za to, že budou mít pocit, že se o ně někdo postará. To je mi líto, ale tak to je. Ale nemám pocit, že by se někdo chtěl vracet do časů před listopadem, to nechtějí už ani ti komunisti.

Co se mohlo v uplynulých pětadvaceti letech podle Vás udělat lépe?

Myslím, že obecné směřování je správné. Ale pokládám za jednu z největších tragédií české politiky skutečnost, že v roce 2007 vyrazila sociální demokracie pod Paroubkem do dramatické bitvy proti umístění amerického radaru v Česku. Tato základní neshoda na zahraničně politické orientaci nás strašlivě poškodila. Kdybychom umístění radarové základny dotáhli do konce, tak jsme usínali o něco klidněji a spokojeněji. Neštěstí na tom bylo, že to bylo jen osobní uražeností. Ale těch chyb, které se bohužel mnohdy na politické scéně staly, kdy se lidé nedohodli jenom proto, že se spolu nemuseli, bychom napočítali stovky.

Hodně se v souvislosti s 25. výročím listopadu mluví o tom, zda jsme se dostatečně vyrovnali s komunistickou minulostí. Co si o tom myslíte?

My jsme věděli od otců a dědů, co se dělo po druhé světové válce, že mnohdy největší revolucionáři byli největší kolaboranti nebo konfidenti, proto jsme nechtěli nějakou obdobu lidových soudů, kde by si lidi vyřizovali převážně osobní účty. Ale myslím si, že se pro vyrovnání s minulostí udělalo hrozně moc. Od odškodnění obětí přes restituce, které jsem považoval za nejdůležitější, a také ve výsledku za nejúspěšnější privatizační proces, který v zemi proběhl. Věděli jsme, že nejdřív musí proběhnout náprava křivd, pak teprve případné trestání lidí. Táta vždycky říkal, že lidi jsou trestáni ne proto, abychom si na nich zchladili žáhu, ale abychom dali najevo dalším generacím, že moc neznamená, že jsem beztrestný, že nemám odpovědnost před zákony této země. Táta usiloval o to, aby bylo jasné, že to neděláme pro vyrovnání s minulostí, ale kvůli budoucnosti, aby si noví vládcové uvědomili, že mohou být jednou postiženi. Tohle se tedy nepodařilo. Na rozdíl od toho pozitivního vyrovnání s minulostí se potrestání nepodařilo, podařilo se nám jen některé odstavit od rozhodovacích pravomocí, proto se nám dnes vrací jako šéfové velkých firem. Myslím, že je škoda, že se to nepodařilo, ale některé věci se v životě podaří, některé nepodaří. Bylo k tomu příliš málo vůle a příliš mnoho nechuti.

Kterých osobností v polistopadovém vývoji si nejvíc vážíte?

Já jsem tu polistopadovou generaci velmi silně vnímal, to byli lidé, od kterých jsem se učil. Počínaje Václavem Havlem, samozřejmě jsem si vážil táty, vedle něj třeba Pavla Bratinky jako představitele tehdejší ODA, nepochybně Václava Klause, Jana Kalvody, prostě zajímavých lidí jsem tehdy potkával nepřeberné množství.

Dnes je česká společnost na určité křižovatce. Voliči odcházejí od tradičních stran a dávají hlas různým populistickým hnutím. Myslíte si, že je to jen protest proti chování dosavadních politiků a politických stran, nebo to je trend, který bude pokračovat?

Jsem optimista. Táta vedl tento spor v části disentu kolem Václava Havla v dobách hluboké totality, kdy říkal, musíme se pokorně vrátit k systému politických stran, nemohou nás zachránit hnutí ad hoc, vyráběná k řešení jednotlivých problémů. Dostali jsme se do jisté krize politických stran, přesto věřím, že osvědčené demokratické principy fungují a fungovat budou a že tohle je jen přechodná fáze pobláznění a nadšení tu z oligarchů, tu z recesistů, tu z čehokoli jiného, která postupem času zase vyšumí.

Marek Benda

Syn známého disidenta Václava Bendy se na konci 80. let jako student Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy aktivně zapojil do disidentského a protestního hnutí proti komunistickému režimu. Dne 21. listopadu 1989 byl jmenován do Koordinačního stávkového výboru studentů. V roce 1990 byl kooptován do České národní rady, poslancem je s výjimkou dvou let od té doby nepřetržitě, nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu, jejímž byl spoluzakladatelem a kterou vedl jeho otec, po sloučení KDS s ODS v roce 1996 za Občanskou demokratickou stranu. Je ženatý a má čtyři děti.


 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Libuše Frantová
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Zkušenost z řádění v USA: Kde mají slušní občané zbraně, tam se nerabuje, říká elitní policejní instruktor Černý před senátní bitvou s Dienstbierem

19:45 Zkušenost z řádění v USA: Kde mají slušní občané zbraně, tam se nerabuje, říká elitní policejní instruktor Černý před senátní bitvou s Dienstbierem

ROZHOVOR „To není protest, to je kriminální jednání, hodné jen a pouze odsouzení,“ říká elitní polic…