V jakém stavu jsou podle vás nyní vztahy mezi Evropou a Ruskem? Šlo v případě Ukrajiny o malé nedorozumění nebo o začátek ruské agresivity vůči Evropě? Anebo, a to tom se také hovoří, šlo o promyšlený krok Západu k oslabení Ruska?
Vztahy mezi Evropou a Ruskem bych popsal v současné době jako „zamrzlé“. Evropa, které je jasné, že bez hospodářské spolupráce s Ruskem to půjde jen velmi těžko, si nesmí navenek dovolit říci, dost bylo sankcí, dost bylo nenávisti a nepřátelství, pojďme spolupracovat v oblasti ekonomiky, průmyslu, ale i bezpečnosti Evropy jako takové....
Tváříme se tedy nadále jako nepřátelé, ale ve skrytu duše si už skoro všichni přejeme, aby ta „přihlouplá tragikomedie strýčka Sama“ konečně skončila....
Ukrajina však rozhodně nebyla, není a hlavně neměla být „jen malým nedorozuměním“. Dvojí pokus o ovládnutí Ukrajiny ze strany Washingtonu ani napodruhé nevyšel. Stejně jako nevyšel „gruzínský pokus“ o ovládnutí Jižní Osetie. Stálo to však spoustu životů a obrovské utrpení civilního obyvatelstva. Již mnohokrát jsem uváděl v různých pramenech, že právě Ukrajina a vznik tamního konfliktu, podobný jako vejce vejci tomu kosovskému, byl pro mne impulsem k tomu, abych nahlas řekl, co si myslím o politice Spojených států a jejich zločineckého nástroje NATO. Promyšlená, cílená a dobře naplánovaná destabilizace Ukrajiny měla posloužit především Spojeným státům k vytvoření nástupiště na Rusko a měl to být počátek celého sledu dalších událostí, vedoucích k destabilizaci Evropy. Agresivita Ruska vůči Evropě byl prázdný mediální pojem, který v dané době neměl žádné logické opodstatnění...
Jakkoliv si myslím, že samotné téma války s Ruskem není zdaleka u konce, že Spojené státy především a jim zaprodaná západní Evropa s nimi stále hladově pokukují po ruském trhu a obrovském nerostném bohatství země, je válka s Ruskem jako hlavní mediální téma už ta tam... Téma odeznělo stejně jako mnohá jiná předtím (hrozba zaplavení republiky „cikány“, vyhlazení Severokorejci, prasečí chřipka, pád meteoritu, globální oteplování...), teď máme uprchlíky...
Než se k nim dostaneme, přesto je skutečností, že Rusko modernizuje své zbraňové systémy, posiluje svou přítomnost blízko svých hranic. Jak toto může dopadnout? Jsou zde úvahy, že Rusko napadne některé evropské země, přátelé Ruska naopak tvrdí, že válku chystají USA...
Rusko je „znovuvzkříšená“ rodící se velmoc, už to samotné je trestným činem z pohledu Washingtonu, protože stav za prezidenta Jelcina byl samozřejmě přijímán vstřícněji. Aby ne, když země byla v troskách, poslušná a vazalství směrem k Západu bylo zcela jasné. Navíc tato velmoc nastoupila cestu národní suverenity, nezávislosti, zachování kulturních, náboženských a společenských tradic, zachování tradičního modelu rodiny, vztahů mezi mužem a ženou, mezi rodiči a dětmi. A to je na odcházejícího hegemona zpoza velké louže už opravdu moc... Tady je nutné zakročit a učinit tomu přítrž. Proto Ukrajina, sankce, přípravy na válku, postupné obkličování Ruska zbraněmi a zbraňovými systémy, vytváření domnělé snahy Ruska o napadení a opětovné podrobení okolních zemí... Za této situace je logické, že takové „politice“ se dá čelit jedině silou a ta spočívá mimo jiné v modernizaci zbraňových systémů a posílení ochrany a obrany státních hranic. Jak už jsem jednou uvedl, potuluje-li se vám denně lupič nebo celá skupina lupičů kolem domu, budete ostražití, posílíte své bezpečnostní prvky a zalarmujete policii, nic nového a nelogického...
My, pokud jde o obranu země, spoléháme na NATO. Je to dostatečná záruka naší obrany?
Z doby své činné služby v armádě a působení na vysokých armádních postech si pamatuji, že tomu bylo tak, že celé NATO spoléhalo na NATO, že je zachrání... Nezachrání. NATO, to je USA a potom další země, které hrají „trolly“ v tom smyslu, že když USA potřebují někde provést nějaké zvěrstvo charakteru mezinárodního zločinu (často bez mandátu OSN a bez vyhlášení války danému státu), použijí ostatní státy v koalici k tomu, aby odpovědnost za spáchání zločinu proti mezinárodnímu právu byla kolektivní. Postačí zcela, že některá členská země vyšle do operace například čtyři zdravotníky... Vše se samozřejmě děje v přímém rozporu s ustanovením článku 1 Washingtonské smlouvy a bez jakékoliv opodstatněné možnosti užití článku 5 téže smlouvy, který však bývá „zaklínadlem“ pro podobné operace. Vzhledem k tomuto a vzhledem k neochotě členských zemí NATO investovat do své individuální obranyschopnosti lze říci, že NATO není žádnou zárukou naší obrany. Spíše je pravděpodobné, že prostřednictvím NATO budeme zneužiti ke splnění „temných cílů“ jejího lídra.
Co by potřebovala naše armáda? Před čím je schopna nás sama ubránit?
Armáda našeho státu byla kdysi schopna se mnohem lépe postarat o zajištění bezpečnosti našeho státu, stejně jako orná půda naší země nás kdysi dokázala uživit, ale je pravdou, že doslova ubránit naše území nedokázala ani tenkrát, což je vcelku logické. Moje představa o zajištění bezpečnosti naší země není asi nijak revoluční ani neznámá, zato si myslím, že je zcela logická. Měla by to být jakási „kolektivní obrana Evropy“, ale Evropy celé, tedy včetně Ruska, které je také státem Evropy. Jejím cílem by měla být nedotknutelnost evropského teritoria ze strany vnějšího agresora a hájení politicko-hospodářských zájmů Evropy na území Evropy. Obranná strategie by neměla dopustit, aby se z Evropy stalo válčiště kohokoliv proti komukoliv a už vůbec ne, aby posloužila jako tzv. protiraketový štít. A už vůbec, ale vůbec ne, aby sloužila jako nástupiště USA ve válce proti Rusku.
Jen na okraj, působil jsem ve vysoké funkci na Sekci vojenského zdravotnictví GŠ v době, kdy probíhala vcelku smysluplná fáze reorganizace armády prostřednictvím reformního týmu generála Škopka. Do této akce byla zapojena obrovská paleta odborníků, lidí se zkušenostmi a znalostmi, lidí, kteří ve svém oboru něco znamenali a něco věděli. Byli také náležitě motivováni. Generální štáb tehdy „natruc“ ministerstvu vytvořil vlastní variantu reformy a já jsem byl za zdravotnickou službu účasten jednání tohoto týmu GŠ. Naším jediným cílem tehdy bylo, a bylo to dost obtížné docílit, aby se závěry jednání jednoho i druhého týmu příliš nelišily, protože tehdejší pojetí reformy, co do počtů vojáků, struktury, výzbroje, financování, zabezpečení logistiky atd. atd., schopnosti rotací právě v mezinárodních misích a nebo i nasazení naší armády podle článku 5 Washingtonské smlouvy, toto pojetí bylo velmi životaschopné, efektivní a logické. Následně vzalo dění v armádě zcela jiný směr, daný především razantně se snižujícím rozpočtem a dnešní podoba je přinejmenším prapodivná. Připomenu, že hovořím z pohledu záložníka, který „o tom něco ví“, i když je již devátým rokem mimo činnou službu.
Myslíte si, že existují reálná nebezpečí nových forem války? Jsme připraveni z hlediska záchranářských, krizových a nouzových procesů v případě války chránit alespoň část civilního obyvatelstva?
Obecně lze říci, že aktuální nebezpečí války je v naší zemi podceňováno. Nebo ještě přesněji, o reálné možné formě hrozící války se nemluví, tato je mediálně ignorována. Natož, aby se rozebíraly skutečné příčiny hrozící války. Co je pro mne naprosto nepochopitelné, to je kolaborantský postoj mnohých našich politiků, kteří bez mrknutí oka či uzardění vedou naši zemi vstříc hrozícímu válečnému konfliktu ve prospěch cizích mocenských zájmů. Myslí si snad tito „užiteční idioti“, že nový poválečný světový řád s nimi počítá, když svou placenou kolaborantskou úlohu dovedou do „zdárného konce“? Já si to osobně nemyslím. Z hlediska civilní obrany a ochrany naše země zcela jednoznačně připravena není. Ona není často připravena ani na hromadná neštěstí velkého rozsahu v době míru, natož na podobné záležitosti v rámci válečného stavu.
Půjdeme-li do detailu, k jednotlivému občanu, je nutné něco dělat s absencí vojenských schopností či prosté fyzické zdatnosti? Je dobré v nějaké formě obnovit základní vojenskou službu?
Základní vojenská služba u mladých mužů v akceptovatelné podobě co do délky a náplně chybí. Projeví se to samozřejmě i nedostatečnou fyzickou zdatností, ale zejména absencí vojenských schopností a dovedností v okamžiku, kdy je třeba bránit zemi proti vnějšímu agresorovi. Podmínkou obnovení základní vojenské služby by však musela být adekvátní legislativa umožňující využití vojáka v záloze pouze za účelem účasti na obraně vlasti proti vnějšímu agresorovi na vlastním území a nebo v rámci obrany koaličního partnera. Nelze souhlasit s nasazením vojáků v záloze nebo odvedenců, natož žen, v útočných operacích mimo území státu, často navíc za cizí pochybné zájmy a podobně.
Ruské nebezpečí v současné době přebíjí nebezpečí tzv. Islámského státu, který rozvrací státy zanesené na mapě a místo nich nastoluje státní zřízení založené na brutálních interpretacích islámu. Existuje mapa vysněného rozsahu území, které by IS chtěl: Půl Afriky, západní Asii, jižní Evropu. A někteří učenci mluví o tom, že islám jako takový má povinnost dobýt celý svět v základech. Prezident Zeman přirovnává IS k nacistickému Německu a vyzývá, abychom nezaspali. Hrozí našemu světu vážné nebezpečí ze strany takto expanzivního útvaru?
K tomuto tématu bych využil stanoviska svého levicově orientovaného kolegy, které sdílím. Česká média „šikovně“, jakoby bez podsouvání názoru, informují o evropských kvótách pro uprchlíky, ukazují uprchlíky v různých místech Evropy, nyní nově například v Maďarsku, které je nám již „proklatě blízko.“ Současně jedním dechem se mluví o zvěrstvech Islámského státu, jen tak, skoro jakoby bez vazby na zpravodajství o uprchlících. Psychologické spojení obojího s absencí vysvětlení podstaty vytváří u občanského laika stejné postoje, jako vytvářela Goebelsova propaganda u Němců před osmdesáti lety.
Ve zpravodajství zcela chybí jakékoliv logické vazby, pátrání po původu uprchlíků a co chybí především, je informace o spojitosti válek NATO se stavem zemí produkujících emigraci. Prakticky až fašistické názory, stále silněji zakořeněné ve společnosti, nejsou však pouze vinou novinářů. Občané sami by jednoznačně mohli poznat fakta, kdyby si znovu přečetli rok nebo dva roky staré noviny a porovnali současné lži s těmi starými. Nabízí se například už jen otázka, proč se emigruje ze zemí, do kterých se dříve emigrovalo?
Proč dnes bojujeme proti Islámskému státu, když jej všechny země EU aktivně pomáhaly tvořit? Běžný občan České republiky podporoval povstalce v rámci arabského jara a nyní, když tito povstalci vytváří organizované struktury v podobě Islámského státu, tytéž povstalce odsuzujeme. Lidé si až příliš zvykli nenést žádnou odpovědnost za svou povrchnost a nutno říct i hloupost. Byla to právě Evropská unie včetně horlivé ČR, kdo podporoval vznik Islámského státu od prvních dnů, a to například proto, že evropské státy dlužily kupříkladu Libyi značné částky utracené za svou rozmařilost a nenažranost. Vybombardováním Libye a nelegitimním svržením režimu Kaddáfího byl dán prostor ke vzniku struktur budoucího Islámského státu. Ne jinak je tomu v zemích Blízkého a Středního východu. Krásný příklad mého kolegy je: „Co kdyby například nyní Řecko použilo k umoření dluhů stejné taktiky a podpořilo v Německu třeba turecké radikály k vytvoření německého sultanátu?“ Tleskali bychom také? Byl by to naprosto srovnatelný postup.
Když mluvíme o rozdílu mezi Evropou a islámským světem, zmiňuje se, že zatímco my, Evropané, jsme se naučili žít bez Boha a víry, muslimovi zasahuje do života náboženství mnohem drtivějším způsobem, posiluje ho a dává mu i pocit nadřazenosti nad námi, kteří Boha nemáme a místo něj máme alkohol, porno apod. Co si myslíte o této interpretaci?
Svou roli tato skutečnost bezesporu hraje. Sám za sebe, jako za člověka s křesťanským pojetím světa, mohu říci, že život bez víry v Evropě v kontrastu s pojetím víry v islámském světě nás diskriminuje do role posluhovačských konzumentů materiálna a všech dostupných sociálně-patologických jevů, z čehož se radují nadnárodní korporace a mnohdy i podsvětí, které nám servírují plnými doušky maximum všeho toho „humusu“ za tučný peníz a prostřednictvím reklamy a naší povrchnosti a hlouposti nás nutí zkonzumovat desetkrát tolik, kolik bychom potřebovali. Člověk s vyváženou tělesnou, duševní, ale i spirituální stránkou svého života nalézá hodnoty naprosto někde jinde a je mnohem hůře manipulovatelný. Součástí křesťanské víry je pak také tradice, a to je zárukou zachování identity národa, což nám naprosto chybí „a jdeme s každým“, kdo nabídne chléb a hry.
Do jaké míry se nám rozmohl život ve stylu „každý den dobrý“ či „kašlu na politiku, mně je to jedno“? Změní se to, pokud přijde nějaká skutečně vážná krize? Co nás může sjednotit?
Ten uvedený styl „mně je to jedno“ funguje v převážné většině našeho a nejen našeho národa. Lidé si navíc často nepřipouštějí nebezpečí dopadů takového myšlení. A nebo to prostě ani nechápou. O to více pak překvapí náhlý příchod „špatných časů“, ať už v podobě války, kde se historie až neuvěřitelně opakuje, a přesto jsme se jako lidstvo nepoučili, a nebo v podobě hospodářské krize, či ztráty svobod a občanských práv. Myslím, že jako dobrý příklad poslouží to, že jsme si ve valné části naší země pod nosem nechali ukrást vodu, základní životní potřebu a také nám to bylo jedno, když se lámal chleba.
Těžká krize bývá obvykle „poté“ jednotícím prvkem. Moje krédo však je, pokusit se dosáhnout jednoty ještě předtím, než k jakékoliv vážné krizi dojde a prostřednictvím oné dosažené jednoty krizi zabránit. Tomu například osobně věnuji prostřednictvím různých forem a aktivit spoustu svého času, ale i přes nadstranickost, jednoduché principy a úzkou platformu těchto aktivit zatím uspokojivé úrovně komunikace dosaženo nebylo.
Migrace... Zásadní téma současnosti. Například podle profesora Miroslava Bárty k nám nevyhnutelně zamíří miliony dalších běženců, které vyžene z Afriky nikoliv válka, ale sucho. Jak se zatím Evropě vede v boji se současnou, mnohem menší migrační „vlnkou“?
Sucho jako zdroj obrovské migrační vlny do budoucna jsem již zmiňoval v jednom ze svých předchozích článků a s tímto názorem souhlasím. Ležérně jsem nazval současnou situaci jako „trénink“ před skutečným bojem na život a na smrt, kterým bude boj o vodní zdroje. A jak si Evropa vede? Diletantsky, dle mého názoru. Předně, je to Evropa, která vyhladověla svým kolonialismem lidi v různých částech světa. NATO v čele s USA dalo aktivně vzniknout Islámskému státu, když podpořilo teroristy proti původním legitimním vládám afrických a blízkovýchodních zemí. Byla to i Česká republika, která požadovala bombardování Sýrie, když nechtěla povstalcům umožnit převzetí moci.
Na Blízkém Východě se organizuje Islámský stát, tvořený desetitisíci fanatiků. Evropský kolorit zase tvoří stamiliony „nacistů“, připravených udělat cokoliv, co jim nařídí hranatá plazmová bedna s plochou obrazovkou. Srovnejme středověkou Evropu, produkující jednu křížovou výpravu za druhou s dnešní Evropou a taženími na Irák, Libyi, Afghánistán. Nepoučili jsme se. Neřešíme příčiny a podstatu, řešíme důsledky.
Liberálně orientovaní lidé nadávají veřejnosti, že uprchlíky i migranty nechce přijímat, obviňuje ji z necitlivosti, či dokonce extremismu. Výrazná část veřejnosti naopak dává najevo, že se nechce dělit o své zbylé zdroje, že se bojí kulturně odlišných migrantů a islámského radikalismu a že nechce „tahat“ do Evropy další chudinu. Kdo je v právu?
Tak trochu obě skupiny najednou. V rámci výše uvedeného. Já chci znovu i na tomto místě zdůraznit, že základem je, uvědomit si, co je příčinou masové migrace, kdo jsou viníci a jak identifikovat, zajistit a potrestat právě tyto viníky. Když vám hoří stodola, nemá smysl se zlobit na plameny. Je potřeba najít a potrestat žháře. Někdo může oponovat: „Ano, ale nejdřív musím uhasit stodolu.“ To je pravda a za jistých okolností se může stát, že hašení musí dostat prioritu chtě nechtě, pokud situace neúměrně vygraduje. My si však přiznejme, že mnohdy už běháme kolem uprchlíků s hasičákem, ale „TEN se sirkami“ zatím míří ke stodole a my máme čas jej zastavit, ale neděláme to. Vybíjíme si vztek na uprchlících a pachatelé se smějí a mnou si ruce, jak jim plán funguje.
Známí psychiatři již od dob krize potvrzují nárůst depresivních pacientů. K trudnomyslnosti prý přispívají i neustálé informace o pohromách, válkách a katastrofách. Jak se máme přiučit z minulých dob, kdy lidé museli zvládat nejen špatné zprávy, ale i mnohem krutější realitu než my?
Depresivní pacienti jsou realitou a není se moc čemu divit. I dnešní prostá realita je pro mnoho lidí silné kafe. Natož prostředí uměle vyvolaného strachu „z čehokoliv“, ale kontinuálně z něčeho. Toto je trend doby a záměr vládnoucích elit. Lidi musejí být zaměstnáni sami sebou a nebudou mít čas odporovat, organizovat se, prostě zlobit. Na to je výborná teorie: lidi se musejí bát a platit. Vytvořme strašáka, třeba pořád nějakého jiného, ale kontinuálně nějakého a naložme lidem na bedra finanční zátěž v podobě stále se zvyšujících daní, půjček, hypoték a podobně. Ve snaze splácet v atmosféře kontinuálního strachu je „úspěch taktiky“ zaručen, ale taky zaděláno na deprese. Možná, že v minulosti byli lidé díky krutější realitě lépe připraveni na špatné zprávy, dnes však máme naprosto dokonalou mediokracii, schopnou všeho, před kterou neutečeme.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Daniela Černá
