Masaryk na tajňačku u slečen, Kennedy na návštěvě protektorátu. Co jste nevěděli o světových prezidentech...

Koncem tohoto měsíce vyjde vaše nová kniha. Představte ji ve stručnosti našim čtenářům...

Kniha, která vychází právě nyní, se nazývá Soukromí prezidentů s podtitulem Křížem krážem světem: Čím se také zabývají, když neprezidentují. Zahrnují celkem 21 prezidentů ze čtyř kontinentů – francouzských, amerických, ruských, ale také finského Niistö, Makaria z Kypru, Modibo Keitu z Mali, Fidela a Raula Castrovy z Kuby, vietnamského Ho Či Mina a rovněž sedm československých. V podstatě všechny, s nimiž jsem měl možnost se při své novinářské činnosti za více než šedesát let osobně seznámit. S dvěma výjimkami: osobně jsem se bohužel nesetkal s T. G. Masarykem, byť jsem také cvičil na všesokolském sletu a Masaryk zahajoval všechny, přijížděl na ně na svém oblíbeném koni Hektorovi. Jenže má účast se týkala toho desátého, v roce 1938, ve skladbě matek s dětmi, a to už byl Masaryk rok po smrti.

Ale zařadil jsem ho do své knihy jednak proto, že byl zakladatelem naší republiky a také pro jeho záliby ve volném čase – vlastnil na 170 000 knih a po smrti Charlotty měl celkem šest přítelkyň, s nimiž se scházel tajně, jeho dcera Alice byla proti tomu. Druhým prezidentem, o němž píšu, aniž jsem se s ním mohl seznámit, byl J. F. Kennedy. A to proto, že jako student Harvardské univerzity psal diplomovou práci o mnichovském appeasementu a v září 1939 nás navštívil, už za protektorátu. Jeho dojmy jsem čerpal z jeho deníku, který byl digitalizován a nakonec prodán v dražbě za 200 000 dolarů.

Jak vás známe, určitě v ní bude řada pikantností a dosud nepublikovaných věcí. Podělte se prosím s námi o nějakou...

O jedné málo známé události jsem se už zmínil. Byl to Kennedyův pobyt u nás jako studenta a jeho příznivé hodnocení Mnichova v tom smyslu, že pomohl oddálit válku, kterou připravoval Hitler, aby se pozdější Spojenci mohli na ni lépe připravit, což se však bohužel nestalo. Jiný americký prezident, Richard Nixon, také navštívil naši republiku, když ještě neúřadoval v Bílém domě. Dokonce dvakrát – v březnu 1967, když se v Lobkovickém paláci setkal s ředitelem Ústavu pro mezinárodní politiku a ekonomiku Antonínem Šnejdárkem, kterého poté, v roce 1969, dokonce dvakrát pozval do Bílého domu.

Podruhé byl Nixon v Praze v říjnu 1989. Kromě prohlídky Starého Města a recepce v rezidenci americké velvyslankyně hovořil s Evženem Erbanem, bývalým sociálním demokratem, po sloučení této strany s KSČ komunistickým poslancem. Je pozoruhodné, že toto setkání nezaznamenala ani StB, ač jinak zahraniční návštěvníky sledovala. O jeho pobytu u nás se dozvěděla až ze dvou telefonátů do zahraničí disidenta Václava Havla, jehož hovory pečlivě monitorovala. Havla o tomto setkání osobně informoval sám Erban a Havel to sděloval Vilému Prečanovi v Německu a Vladimíru Škutinovi ve Švýcarsku. Erban mě několikrát navštívil v redakci.

Jinou méně známou skutečností, o níž se zmiňuji, je Mitterrandovo další nemanželské dítě se švédskou novinářkou – tou první byla Mazarine, kterou měl se svou bývalou sekretářkou Annou Pingeotovou, ale s níž se netajil – vždyť obě jeho rodiny žily v komplexu Elysejského paláce, byť v protilehlých budovách a jeho žena Daniella o tom věděla.

Také není příliš známo, že už po období studené války, v roce 1995, byl dokonce aktivován Jelcinův jaderný kufřík, který se stále nacházel po boku amerického a ruského prezidenta, aby jeho prostřednictvím mohl dát povel k jadernému úderu. S prezidentem Makariem jsem se seznámil při naší rodinné dovolené na Kypru, když jsem se vetřel na svatbu, kterou celebroval, a poté mě oficiálně pozval. U Modibo Keity jsem byl jako tlumočník členem delegace, která se jela tomuto africkému prezidentovi omluvit za to, že v pražské tramvaji zmlátili maliské studenty jen proto, že byli černí. Toto setkání bylo pro mne trapné i proto, že jsem k němu vzhlížel jako do nebes – měřil dva metry a já 165 centimetrů. Nakonec, u kávy, jsme se docela příjemně bavili.

Takových okamžiků, pro mnohé čtenáře neznámých, mám v knížce pochopitelně podstatně víc. Abych uvedl alespoň jeden příklad o těch československých, tak bych se mohl zmínit třeba o Ludvíku Svobodovi, za nímž jsem chodil do Vojenského historického ústavu pod Vítkovem především jako ústní pošťák. Přinášel jsem mu vzkazy od Lídy Uvarenkové z Kyjeva, se kterou se sblížil poté, když se seznámili v bojích o Kyjev. Uvarenková se v tamních lesích pohybovala jako partyzánka a první, s kým se setkala při ofenzivě sovětské armády, byl tank Jánošík z našeho armádního sboru, který provedla městem až k Dněpru. Proto Kyjev vlastně osvobodili naši vojáci. Svoboda ji přijal do své jednotky, s níž došla až do Prahy. Sblížili se, v Praze ještě zůstala dva roky, ale protože její další pobyt zde byl vzhledem ke Svobodově funkci ministra neúnosný, vrátila se do svého rodného města. Tam jsem se s ní seznámil v kině, kde pracovala jako uvaděčka a poznala, že jsem cizinec. Zeptala se mě, odkud jsem, a nakonec mě požádala, abych generálovi vyřídil její pozdravy a že nezapomíná. Něco podobného jsem při svých cestách na Ukrajinu předával od něj Lídě.

Ale nechci zde převyprávět celou knížku, to by už pro čtenáře nebyla zajímavá. Gustáva Husáka jsem mj. doprovázel na jeho zahraničních cestách – na helsinskou konferenci v roce 1975 a do Indočíny v roce 1980. Jeho synovi Jánovi jsem několikrát tlumočil při jeho zahraničních pobytech. Václava Havla jsem rovněž připravoval na jeho první návštěvu Francie jako prezidenta. Byl jsem v Zemanově doprovodu při jeho zahraničních cestách, když ještě nebyl prezidentem, a poté jsem za ním jezdil do Nového Veselí. Za Václavem Klausem občas zajedu do jeho institutu.

Stalo se vám, že jste při svých novinářských cestách měl třeba i jiné poslání?

Je pravdou, že jsem při svých zahraničních cestách několikrát řešil i nenovinářské úkoly. Například mi v době mého pobytu v Phnompenhu v pátek Sihanuk oznámil, že sice mám v oficiálním programu tři dny na prohlídku Angor Wattu, ale v pátek pro mne na vojenské letiště přiletí americká cessna a odveze mě do Saigonu. Stalo se a tam mě v sídle vojenského velitelství či CIA, to už nevím, požádali, abych pro Henryho Kissingera v Hanoji vysondoval, zda by jejich odpověď zněla „ano“, kdyby se jich diplomatickou cestou zeptal, zda souhlasí zahájit s ním tajné rozhovory o ukončení války. Miloval tajnou diplomacii a rád k ní používal novináře – diplomatům nedůvěřoval, dokud se sám nestal ministrem zahraničí. Američané věděli, že mám osobní kontakty s nejvyššími vietnamskými činiteli – prezidentem Ho Či Minem, premiérem Pham Van Dongem, ministrem zahraničí Nguyen Van Trinhem. Z Hanoje jsem se vrátil s kladnou odpovědí a předal ji.

V červnu 1983 se v Praze sešlo Světové shromáždění za mír a život, proti jaderné válce. V přípravném výboru byli lidé, kteří si nepřáli, aby se konalo, jako až dosud, zcela pod komunistickou taktovkou, a tudíž pod předsednictvím prosovětského předsedy Světové rady míru Inda Roméše Čandry, ale aby se přiblížilo podobným hnutím v západním světě. Proto chtěli, aby se funkce předsedy shromáždění ujala předsedkyně Mezinárodní ženské ligy za mír a svobodu Edith Ballantyneová. Žila se svým mužem v Ženevě a neměla žádné kontakty s Moskvou. Naopak spolupracovala s OSN zejména v oblasti práva žen, přistěhovalců a barevných. Za to byla také kandidátkou Nobelovy ceny za mír a OSN zaštítila projekt na vydání knihy, webových stránek a videa o činnosti této výjimečné ženy. Byl jsem za ní vyslán, formálně, abych s ní udělal rozhovor a ve skutečnosti ji přemluvil, aby přijela na shromáždění a předsedala mu. To se podařilo a v Praze jsem s ní spolupracoval i během tohoto shromáždění.

Jinou záležitostí byla moje malá role v diplomatické hře kolem budapešťského setkání v roce 1984 o kultuře v rámci následných akcí Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Týkala se toho, aby Československo bylo donuceno zveřejnit, že Jaroslav Seifert dostal Nobelovu cenu za literaturu. Tento básník totiž podepsal Chartu 77, a proto se to tajilo – až do chvíle, kdy po řadě zákulisních jednání byla nejen zveřejněna zpráva o této události, ale bylo nově vydáno Seifertovo básnické dílo. Ale to už vám vyprávím něco, co v této knize není obsaženo, ale je možné najít v jiné – Na ostří pera.

Vraťme ze zpátky ke knize. V dnešní těžké době bude dost těžké ji sehnat…

Samozřejmě je to složitější, když všechna knihkupectví jsou dočasně zavřena. Ale výhradním distributorem je společnost Euromedia a u ní je možné si knížku objednat přes internet. Stejně tak v nakladatelství Česká citadela, které knížku vydává.

Kolikátá v pořadí je to vaše publikace? Představte nám ještě vaše starší díla...

Pokud správně počítám, je svým způsobem jubilejní – třicátá. Vůbec moje první kniha Rozpůlený banán vyšla v roce 1973 a týkala se Vietnamu – jeho geografická poloha mi připomínala banán, který byl tehdy rozpůlený 17. rovnoběžkou jako hranicí mezi dvěma vietnamskými státy. Byl jsem v této zemi několikrát a zažil jsem tam několik válek – americké nálety na Ho Či Minovu stezku, kterou jsem prošel a projel, válku v Kambodži, kde jsem byl jak hostem prince Sihanuka, tak jsem tam přijel s prvními vietnamskými vojáky, kteří z Phnompenhu vyháněli polpotovce. Či v první linii na vietnamsko-čínské hranici, když v únoru 1979 Čína chtěla vojensky potrestat Vietnam za tuto kambodžskou operaci. Byl jsem možná jedním z posledních, ne-li posledním zahraničním návštěvníkem prezidenta Ho Či Mina v jeho domku v zahradě prezidentského paláce – byl příliš skromný na to, aby obýval palác. Stejně tak ostatní knihy se týkají především mých osobních prožitků z mých cest po světě a setkávání s významnými osobnostmi.

Například dvě knihy o Kissingerovi, s nímž jsem hovořil nejméně pětkrát při různých příležitostech i v kanceláři v Bílém domě, stejně tak kniha o De Gaullovi a dvě o Mitterrandovi a dalších osobnostech a událostech – od helsinské konference po summity Gorbačov – Reagan. Také o nebezpečí, které nám hrozí z jaderných zbraní, ať už to bylo z mezinárodních jednání či ze summitů, kde se diskutovalo o možné eliminaci této hrozby, či o úložišti jaderných hlavic u nás v brdských lesích. Bývalo nejutajovanějším objektem na našem území, ale dnes je přístupno veřejnosti jako ATOMMUZEUM, které zřídila a spravuje Nadace Železná Opona. Možná bych měl připomenout i knížky o Michailu Gorbačovovi, s nímž dosud udržuji spojení, byť nyní velice obtížně, protože je vážně nemocen. Stejně tak jsem byl ve spojení se Sergejem Chruščovem, synem Nikity Sergejeviče, byť jen po Skypu, protože žil v USA už jako americký občan a externě přednášel na newyorské univerzitě, ale letos zemřel. Tak bych mohl pokračovat ve výčtu titulů mých knížek, ale to vše lze dohledat i na internetu.

Jak dlouho kniha vznikala? Určitě jste spolupracoval s nějakými archivy a osobnostmi...

Protože jsou v ní mé zážitky počínaje rokem 1950, kdy jsem nastoupil do Mladé fronty jako redaktor, tak se dá říci, že sedmdesát let. Neboť jeden z příběhů se vztahuje právě k tomuto období – moje setkání s Antonínem Zápotockým. Šest let nato jsem byl rok na stáži v Komsomolské pravdě, když v ní byl šéfredaktorem Adžubej, Chruščovovův zeť. Jako jediný cizinec jsem měl řadu privilegií, zejména možnost se seznámit blíže s touto rodinou. A s legitimací těchto tehdy nejpopulárnějších novin jsem se snáze dostával nejen všude na sovětském území, ale zejména do uzavřených archivů, v nichž jsem studoval především osudy mnoha Čechů a Slováků, kteří se tam v různých dobách vystěhovali, ale poté byly jejich osudy velmi rozličné a většinou tristní.

Ostatně toto putování mě přivedlo i k přátelství s Alexandrem Dubčekem, který tam tak prožil třináct let – od svých čtyř, kdy odjel do Kirgizie s komunou Interhelpo, kterou zakládal jeho otec Štefan. Ale to už jsem odbočil od témat mé poslední knížky, Dubček se nikdy nestal naším prezidentem, byť byl též kandidátem na tuto funkci, ale souhlasil, aby přednost dostal Václav Havel. V knize chybějí jen poslední dva naši prezidenti – Václav Klaus a Miloš Zeman. Ačkoliv máme přátelské vztahy, zdálo se mi neetické psát o jejich soukromí v době, kdy ještě žijí.