5. října by se první polistopadový český prezident dožil 80 let. Jak osobně vzpomínáte na Václava Havla?
Jako na symbol přeorientování Československa, později České republiky z východního bloku na západ. Myslím si, že tohle je jeho hlavní charakteristika. On je celosvětový symbol přeorientování tak zvaného východního bloku směrem na Západ.
Jaký je podle vás jeho odkaz?
Přeorientace se podařila. Dneska už to leckomu připadá samozřejmé, zejména těm mladším, ale pro mě to bylo před listopadem nejen přáni, ale nepředstavitelné přání. S údivem zjišťuji, jak vše lidé považují za jasnou věc. Řekl bych, že tak od roku 1968 do roku 1989 to byl nejen sen, ale vnitřně považovaný za nereálný. Za něco, co se do mé smrti nepodaří. Jde o mimořádný zlom v historii našeho státu a osoba, která je s tím spjatá má samozřejmě mimořádně symbolickou roli. Já bych dokonce řekl, že dnes už existují dva Václavové Havlové. Jeden z nich je symbol a pak ten reálný. Když si někdy čtu různé články, tak s lítostí pozoruji, že tohle někteří komentátoři zaměňují. Nechápou, že jedna věc je symbol Václav Havel a symboly jsou něco jako svatí a pak ten reálný. Myslím si, že se to nemá zaměňovat, protože každý národ potřebuje symboly zejména takovýchto mimořádných změn.
Čím si myslíte, že to je, že jsme zapomněli, v čem se tady žilo před listopadem? Prostě jen přišla nová generace a nebo jsme tak nevděční?
Míra zapomnění je neuvěřitelně velká. Dnes je vše považováno za samozřejmost. Já nevím, jen se odvažuji prohlásit, že ještě v listopadu 1989 mi připadalo nepředstavitelné, že se rozpadá sovětský blok, zaniká RVHP, končí socialismus, železná opona a že všechno bude jinak. Kdyby se mě tehdy někdo zeptal, tak bych řekl: „To není možné, to nedopustí, aby vojenský blok zanikl a všechno se změnilo.“ On je symbolem této změny, stejně jako symbolem ekonomické transformace je Václav Klaus. To jsou symboly zásadních změn a měly by se připomínat, jinak lidé nebudou vědět, proč a jak se vlastně dostali do dnešního světa.
Myšlenky Václava Havla jsou sice dnes stále udržovány, ovšem otázkou je, jak velkou část veřejnosti ještě dokáží oslovit. Do jaké míry je potřeba se vracet k myšlenkám Václava Havla a neobáváte se toho, že i v tomto případě dojde při oslavě jeho nedožitých 80. narozenin buď na přehnanou glorifikaci, nebo k tomu, že se budou projevovat hlasitě jeho odpůrci?
Já bych to považoval za zcela normální. Jedni budou přehánět jedním směrem, další část lidí druhým směrem. Rozumní lidi by si měli vzít to podstatné, že je nepochybné, že Václav Havel je symbolem změny, kterou si celé generace dlouho přály. Musím říct, že velice lituji, že se roku 1989 nedožil ani jeden můj dědeček ani babička, protože celé své mládí jsem od nich poslouchal, že o něčem podobném, třeba jen o trošce větší otevřenosti směrem na Západ jenom snili, a nedožili se toho. Souhlasím s tím, že se výročí nedožitých osmdesátin Václava Havla připomíná.
Velká část české veřejnosti oceňuje jeho neoddiskutovatelné zásluhy o změnu režimu u nás, na druhé straně některé české osobnosti mu mají i za zlé jeho politické názory a jmenujme například prohlášení ohledně války v bývalé Jugoslávii. Okřídleným rčením se stalo humanitární bombardování Bělehradu. Jak hodnotíte jeho kontroverzní postoje? Je potřeba o nich mluvit?
Při vzpomínání osmdesátých nedožitých narozenin Václava Havla to nepovažuji za vhodné. Nicméně chápu, že někdo protestuje proti vytváření mýtu a nechce se s tím smířit. Do závorky ale říkám: „Má to marné.“ Mýtus bude sílit a Václav Havel bude nepochybně v naší historii osobou podobnou prezidentovi Masarykovi. Možná je dobré, že to říkám. Také by si někdo mohl přečíst díla o Masarykovi z masa a kostí a taky by zjistil, že to nebyl svatý, a přečetl by si možná leccos podobného, jako se teď bude psát o Václavu Havlovi. Ale je to zbytečné. Na oslavu nedožitých 80. narozenin se to nehodí. Jak jsem se pokoušel vysvětlit, že symboly národ potřebuje. Jsou od vlastností lidí z masa a kostí očištěny. To je standardní v dějinách každé společnosti. Některé komentáře, které se objevují, považuji za nevhodné a jdoucí za hranice vkusu, ale je to na lidech. Každý nechť činí, co uzná za vhodné.
S tím souvisí, když to velmi zjednoduším, že už je některým lidem k smíchu teze o tom, že zvítězí pravda a láska nad lží a nenávistí. Proč?
Přání o dobrém lidstvu je přeci spousta a nevadí v jiných případech. Tak proč by vadila v tomto? Že jsou většinou nereálná, je přeci také pravda. Já bych se odvážil i prohlásit, že jsou tak slavná a populární právě proto, že jsou tak krásně snová. Napadlo mě, že bych ještě měl říct jednu věc, která by pomohla charakterizovat mé povídání.
Když pan prezident Havel končil ve funkci prezidenta České republiky, přišel se rozloučit do Poslanecké sněmovny projevem na rozloučenou. Po projevu nastalo něco, co se obávám, že nastává i teď, to znamená až nevkusná diskuse, která se zvrhla v připomínání všech skutečných i domnělých chyb, kterých se Václav Havel během svého prezidentování dopustil. Tehdy jsem jako předseda poslaneckého klubu ODS udělal věc, kterou poté média překvapivě komentovala. Vztah mezi ODS po roce 1996 a prezidentem Václavem Havlem nebyl idylický, fungovala tam politická řevnivost, prostě prezident Havel měl jiné priority než ODS a dost jí to dával pocítit.
Tehdy jsem vystoupil v už zmiňované diskusi s jednoduchou větou, která zněla, že považuji za nezbytné a správné odcházejícímu prezidentovi za vše pozitivní, co pro Českou republiku udělal, poděkovat. Tehdy to bylo komentováno jako něco velmi překvapivého, čekalo se, že ODS přileje do rybníčku kritiky ještě nějakou hořlavinu. My jsme to neudělali a já bych se pokusil zachovat podobný duch a tón i dnes. Václav Havel je symbol přeměny naší společnosti z východní na západní a za to mu patří dík. A šťourat se v osobních záležitostech symbolu přeměny považuji za nevhodné.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Daniela Černá
