Bojíte se teroristického útoku na území České republiky?Anketa
Jak jsme si podle vás zvykli uvažovat o svátku 17. listopadu? A myslíte, že v mysli lidí ještě zůstalo něco z minulého režimu?
Řekl bych, že letos bude vnímání 17. listopadu jiné než dřív. Loni to byl ještě běžný svátek a většina lidí jej nebrala jako nějakou mimořádnou příležitost. Prostě se nešlo do práce a byla příležitost nakoupit nějaké ty vánoční dárky. Letos je ale atmosféra jiná. Ve vzduchu se vznáší migrační krize i krize eura, cítíme, že se blíží nějaký zlom, a nevíme, co bude po něm. To je situace, která lidem připomíná jejich kořeny. Kdybych měl hádat, tipoval bych, že letos bude v ulicích daleko více lidí a daleko více českých vlajek než v roce 2014.
Myslím si, že z minulého režimu si každý člověk, který v něm žil, musí něco nést natrvalo. Není to vždy špatně. Patří k tomu např. schopnost „číst mezi řádky“ v médiích a značná porce skepticismu vůči různým samozvaným spasitelům lidstva. Té není nikdy dost.
Před rokem byl na Albertově zasypán prezident Miloš Zeman sprškou vajíček od svých odpůrců, kteří mu na protest proti jeho počínání ve funkci hlavy státu ukázali červené karty. Za uplynulý rok se prý zhoršil, a tak chtějí ještě přitvrdit. Je dobře, že žijeme v době, kdy každý může takto svobodně vyjádřit svůj nesouhlas, i když to někdy vypadá jako zhrzenost příznivců poraženého Karla Schwarzenberga?
Byl jsem vždycky zastáncem toho, ať každý slovně projeví své názory dle libosti. To je svoboda projevu. V přímé volbě je vždycky někdo poražený a zhrzený, to je normální.
Řekl bych, že česká pouličně-politická kultura je zatím velmi umírněná a zdvořilá. Ve spoustě jiných zemí Evropy se demonstrace zvrhávají v násilnosti, kdy létají dlažební kostky a zápalné lahve a musejí zasahovat policejní těžkooděnci. Dokud se u nás spokojíme s kartami různých barev, to vůbec není špatné. Ale dál by se zacházet nemělo, ani ta vajíčka už nejsou v pořádku.
Letos bude každopádně situace zajímavá, sejdou se příznivci i odpůrci, poměry se proměnily. Jsem zvědav, jak to dopadne.
Ing. Miloš Zeman
Je pro demokracii v Česku nebezpečím místopředseda vlády a ministr financí Andrej Babiš, jak o něm tvrdí lidé z okolí novináře Pavla Šafra i pravicová opozice? Jeho návrhy včetně tolik diskutované elektronické evidence tržeb považují za buzeraci, jeho styl za autoritativní a obviňují ho z toho, že chce okrádat stát. Co z toho je podle vás pravda?
Mám za to, že velcí byznysmeni by raději neměli vstupovat do politiky, a také, že byrokracie ze strany státu už máme dost. Spíš by bylo na místě nějakou proškrtat.
Považuji za nepravděpodobné, že by stav státního rozpočtu nějak zásadně vylepšila evidence tržeb. V těch několika zemích, kde je zavedena, se také žádné zázraky nestaly. My ale jako stát nemáme problém s příjmovou stránkou rozpočtu. Daní se tady vybere docela dost, vždyť průměrný zaměstnaný Čech pracuje téměř půl roku na daně a pojištění, něco mu taky musí v té kapse zůstat, aby měl z čeho žít… My máme problém s výdajovou stránkou rozpočtu – náš stát prostě utrácí nad svoje poměry. To je dnes problém celé Evropy s výjimkou Švýcarska, kde jsou občané bdělejší a mají možnost si finanční disciplínu politiků uhlídat skrze přímou demokracii.
Zrovna ta finanční disciplína, respektive její nedostatek, je dlouhodobě daleko vážnější ohrožení stability země než jednotliví konkrétní politici. Politici se u vesla střídají co pár let, ale dluhy narůstají průběžně. Bohužel se v současné EU stalo žití na dluh normou, za což ještě jednoho dne tvrdě zaplatíme.
Psali jsme:
17. listopadem 1989 se Češi otevřeli světu. Jak si ale v té souvislosti vysvětlit, že výrazná většina obyvatelstva je proti přijímání migrantů, což okomentoval Karel Schwarzenberg jako zamindrákovanost, malost a zaprdlost Čechů. Jsme opravdu takoví a proč nám ani čtvrtstoletí nestačilo k tomu, abychom se změnili a aby se za nás světoobčan Karel Schwarzenberg nemusel stydět?
Naše země nebyla ani před 17. listopadem 1989 úplně uzavřená světu. Československo vyváželo svoje produkty do světa, naši technici byli na montážích, sem přijížděli studenti z exotických zemí a tak dále. Zase tak prudký předěl to nebyl, aspoň ne pro obyvatele větších měst. Samozřejmě se cestovní možnosti zlepšily, ale není to tak, že bychom byli předtím v úplném izolovaném skleníku, jako byla třeba Albánie nebo Severní Korea.
Co se otázky týče. Pokoušel jsem se několikrát vžít do myšlení pana Schwarzenberga, ale nezdařilo se mi to. Nakonec jsem těch pokusů zanechal. Za něj vám tedy nemohu odpovědět. Mimochodem – světoobčan – je-li někdo doma všude, není vlastně doma nikde – možná to leccos vysvětluje.
Můžu říci něco k tomu stydění. To není jen český jev. Prakticky všude ve světě máte skupinky intelektuálů a politiků z dost úzké části politického spektra, kteří se rádi scházejí v médiích, a tam se hlasitě a demonstrativně stydí za svoje spoluobčany: Čechy, Slováky, Maďary, Nizozemce, Američany, Dány. A vždycky padají ta samá slova, zamindrákovanost, malost a tak dále, ve všech jazycích.
Je to legrační póza, protože člověk, který opravdu prožívá stud, obvykle zaleze někam do koutku a nesnaží se na sebe připoutávat pozornost. Někdy si říkám, jestli to není intelektuální ekvivalent nějaké soutěže. Třeba se ti stydlivci scházejí jednou za rok tajně někde za polárním kruhem a tam se účastní udělování Nobelovy ceny za stydění nebo Řádu Zlatého stydlína.
Vážněji: je to jev, který se projevuje už po staletí. Ve středověku chodili po městech takzvaní flagelanti, kteří se mrskali bičem nebo důtkami a křičeli „Moje vina, moje největší vina“.
Dnes píšou články plné rituální stydlivosti. Migrační krize je jen záminka. Kdyby nebyla, styděli by se za něco jiného.
Škoda, že už nežije Sigmund Freud. Docela by mě zajímal jeho názor na tohle sebemrskačství; on byl totiž neurotickými projevy moderní společnosti fascinován a dokázal je velmi přesně analyzovat.
Mohou teroristické útoky v Paříži něco změnit na přístupu EU i některých českých politiků „otevřené náruče“ k migrační vlně a co říkáte reakcím na ten hrůzný čin?
Díval jsem se na bezprostřední reakce některých „otevřených náručí“ na jejich veřejných stránkách. Nevypadá to, že by u nich došlo k nějaké změně názorů. Ono už se v téhle záležitosti stalo dost věcí na to, aby vrcholní politici nemohli být neznalí a naivní. Pokud některý z nich drží otevřenou náruč ještě teď, v listopadu 2015, není to z neznalosti poměrů, ale z pevného ideologického přesvědčení. S tím neotřese vůbec nic, ani v Paříži, ani v Praze; tenhle druh ortodoxie jde takzvaně přes mrtvoly.
Reakci Francie pokládám za adekvátní. Reakce špiček EU – zvláště pana Junckera a Merkelové – je klasicky bezzubá, skoro parodie. V České republice jsme na tom vcelku přijatelně. Poláci jsou evidentně odvážnější, ale to už je tradice.
Mnohokrát jsem během víkendu slyšel ve slovech politiků o tom, že jsme ve válce. Mám pocit, že si ještě neuvědomují, jak moc mají pravdu, a že to je asymetrická válka, na kterou nejsme připraveni ani fyzicky, ani právně, ani morálně. Naše civilizace je fixovaná na představu války jako z románu „Na západní frontě klid“, tedy že nějací politici ji oficiálně vyhlásí, pak se na nějaké čáře bojuje, pár kilometrů za ní začíná zázemí, v zázemí je mír, nemocnice... Nakonec se uzavře mírová smlouva, přestane se střílet a zase je klid na práci. Jenže asymetrická válka je jiná. Potenciální bojiště je na každém náměstí, v každé stanici metra. Nemá začátek ani konec, nemá konkrétní velitele, rozdíl mezi civilistou a bojovníkem je neostrý. Na toto nejsme dosud zvyklí. Největší zkušenosti s tímto druhem nepřítele mají Izraelci, možná by nám k tomu něco řekli, zeptáme-li se jich.
Česká republika patří mezi bohatší část světa, přesto ani v ní nechybí samoživitelky, bezdomovci a další sociálně slabí. Jak se tedy v naší zemi nyní žije a v čem a vůči komu má polistopadová společnost největší dluhy?
Největší dluh máme vůči mladým pracujícím rodinám. Náš sociální systém je nastaven spíš na přidávání těm, kteří si z dávek udělali životní kariéru. To je veliká chyba. Pak máme problémy s celkovou mírou porodnosti a vymíráme.
Když se dělají průzkumy, většina žen říká, že by měla ráda o jedno dítě více, než mají. To by bohatě stačilo na stabilizaci, a dokonce mírný růst populace, ale reálné poměry to neumožňují.
Pokud se máme jako národ vzpamatovat, musíme nutně snížit finanční zátěž mladých pracujících rodin. Dnešní sleva na dani z příjmů na jedno dítě je kolem tisícovky měsíčně – vždyť je to směšné! Troufnu si říci, že kdyby se zvýšila tak na tři tisíce a zároveň by se snížily i odvody za sociální pojištění, tak by se to na demografické struktuře státu hodně rychle příznivě projevilo.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
