Miloš Zeman vstoupil do druhé poloviny svého prezidentského mandátu. Jak hodnotíte dva a půl roku, kdy byl v roli hlavy státu?
Úvodem bych chtěl předznamenat, že moji kritiku Miloše nesytí žádná nenávist. Naopak. Znám se s ním celkem dobře od dob sametové revoluce, tykáme si a vždy jsem ho měl rád a taky jsem se mu dost nasmál. Proto se tentokrát chci vyhnout jakýmkoli emocím a soustředit se jen na suchá fakta a argumenty. Nemohu se ovšem vyhnout v případě Zemana ekonomice, a i když nejsem ekonom, přece jen jsem byl jako ministr u schvalování dvou státních rozpočtů, a nezbylo mi tudíž, než se v tom zorientovat. Často brouzdám po internetu a v tisku a hledám, v čem bych mohl s Milošem Zemanem souhlasit, ale z období, kdy zastává úřad prezidenta ČR, jsem toho moc nenašel. Přesto něco: souhlasím s jeho kontinuální podporou Izraele, s jeho názorem, že problém s Islámským státem by se měl řešit přímo na místě, kde vzniká, nově s jeho návrhem na vytvoření mezinárodních antiteroristických sil a také s jeho podporou NATO a EU, i když to poslední některými svými činy zpochybňuje.
Naopak mám problém s některými jeho extempore, přičemž výraz „některá extempore“ je až moc eufemistický. Podle mého názoru Miloš Zeman snižuje důstojnost prezidentského úřadu řadou politických aktů či stanovisek ve svém součtu.
Co tedy považujete za největší faux pas Miloše Zemana v prezidentské funkci? Vulgární slovník, vrávorání nad korunovačními klenoty, kauzu Peroutka, výroky o integraci zdravotně postižených nebo o tom, že 17. listopadu na Národní třídě nešlo o masakr? Nebo jeho výroky při první návštěvě Číny, že nejel do Číny, aby poučoval o lidských právech, ale aby se naopak naučil, jak stabilizovat společnost?
To poslední je opravdu humorné. Ale jinak vše, co jste vyjmenovala, mi vadí velice a dodal bych k tomu ještě pro úplnost: „lánský puč“, pohrdlivý a urážející vztah k novinářům a výpady vůči ČT, bezpečnostní neprověrka pana Mynáře, politické buranství typu „vláda zkurvila služební zákon“... A hlavně podbízení se Lavrovovi zpochybňováním přítomnosti ruských vojáků při krymském konfliktu, kterou nakonec přiznal i sám Putin, kritizováním sankcí a celkovou provokativně proruskou politikou v situaci, kdy se Rusko dopouští bezprecedentních mezinárodních agresí.
Samostatnou kapitolou je jeho pročínská politika, kterou kritizuji pro zanedbávání tradičního důrazu na lidská práva, preferenci byznysu a odklon od podpory Tibetu. Posledním Zemanovým „hitem“ je však odmítání přijímání válečných uprchlíků v situaci, kdy jim jde o holý život, a rozněcování xenofobních pudů části naší veřejnosti.
Tímto vším dává Miloš Zeman světu zprávu o tom, jací Češi vlastně jsou. Ale Češi takoví nejsou. Takový je Miloš Zeman. To už se však ve světě dozví málokdo. Rozpolcuje naši společnost a současně nás vtahuje do nepříznivého světla. Pokud se od našich sousedních států nedočkáme pohrdání, budeme jim přinejmenším pro smích.
V přímé volbě jste podporoval druhého kandidáta – Karla Schwarzenberga. V čem by byl podle vás lepší hlavou státu?
Důvody, proč jsem ho podporoval, jsem mnohokrát sdělil. Karel Schwarzenberg je mi názorově blízký a prokazuje to i v záležitostech, za které kritizuji Zemana.
Miloš Zeman podle mnohých kritiků změnil polistopadovou orientaci zahraniční politiky České republiky směrem na Východ. Jako jediný vysoký představitel členského státu Evropské unie se zúčastnil oslav konce druhé světové války nejprve v Moskvě, nyní dokonce jako jediná hlava západoevropské země byl přítomen i na přehlídce čínské síly na náměstí Nebeského klidu, kde v roce 1989 čínská armáda postřílela stovky demonstrantů proti komunistickému režimu. Je taková orientace české zahraniční politiky správná?
Bože, ne. Převrací tím na hlavu dosavadní směr naší zahraniční politiky, pro kterou jsme byli od dob Václava Havla respektovanou a váženou zemí. Dělá ale ostudu i celé EU, jíž jsme součástí. Zásadami, na kterých evropské demokracie stojí, ať se to někomu líbí či ne, jsou lidská práva v širokém smyslu slova.
Právo národů na sebeurčení, právo na život a zdraví, politická práva obyvatel, náboženská svoboda, právo nebýt diskriminován v souvislosti se svým přesvědčením a etnickým původem, svoboda pohybu a pobytu, svoboda slova, myšlení a svědomí a zejména právo na lidskou důstojnost, které je vyzařujícím jádrem civilizačního a sociálního pokroku, od něhož všechna práva vycházejí – a jímž jsou i poměřována – to všechno jsou premisy, které podmiňují demokratický stát 21. století. Nad rámec těchto práv se ale evropské státy vyznačují i vysokým stupněm vzájemné solidarity a velkorysosti.
O Zemanově proruské politice jsem řekl již dost. Nyní tedy k Číně. Jen pro ujasnění. Proti rozvoji česko-čínských obchodních vztahů v zásadě nic nemám. Snaží se o to celá řada zemí. Jde však o způsob. Obvykle probíhají ekonomická jednání na úrovni vlád a resortních ministrů. Návštěva na nejvyšší úrovni má symbolický charakter a vyjadřuje vyšší míru vzájemného respektu. Pokud se prezidentská návštěva státu, který zjevně porušuje lidská práva, jeví přesto jako nevyhnutelná, s čímž v tomto případě nesouhlasím, existuje model, jak se s ní uvědomělejší země vypořádávají. Návštěva proběhne, ale hlava demokratické země připomene svému protějšku hodnoty, na nichž jeho země stojí, a zpravidla se také setká se zástupci režimem pronásledovaných občanů.
Pokud se budeme do přízně Číny, Ruska či jiných nedemokratických států „vhrbovat“, účelově přehlížet fakt, že lidská práva hrubě porušují, jen přitakat a chválit jejich vedení za partikulární úspěchy, obrátí se tento postup nakonec proti nám samotným. S takovou změnou naší zahraničněpolitické orientace můžeme přijít o důvěru a respekt našich nejbližších partnerů, což může mít i negativní hospodářské konsekvence.
Jaké to může mít negativní hospodářské konsekvence?
Miloš Zeman stále zdůrazňuje obchodní hledisko, tak s ním tedy začnu. Velmi zjednodušeně. Náš dovoz z Číny od roku 2002 (tedy ještě za V. Havla), kdy překročil hranici 50 miliard korun, setrvale roste až za hranici 300 miliard korun. V posledních pěti letech. V roce 2013 představuje 2. místo (10,7 procenta) z celkového dovozu. Obchodní bilance je však z pohledu ČR velmi záporná. Náš vývoz do Číny roste násobně pomaleji a jen pomalu se blíží k hranici 40 miliard korun. Koupit si tedy můžeme od Číny, co chceme, přímo či formou reexportů (přes další země), ale Čína má o naše zboží násobně menší zájem. Přímé čínské investice v ČR byly za posledních pět let také nevýrazné. CzechInvest zprostředkoval jen šest takových investic v hodnotě 1,26 miliardy korun.
Oproti tomu přes celou polovinu našeho vývozu a necelou polovinu dovozu realizuje ČR se sousedními státy v čele s Německem, se kterým máme např. v roce 2013 dokonce kladnou bilanci – 31,3 procenta vývoz (zhruba 994 miliard Kč) a 25,6 procenta dovoz (zhruba 723 miliard Kč). A přímé zahraniční investice ze strany západní Evropy byly podle údajů ČNB od roku 1993 kolem 1,9 bilionu Kč. Jen v roce 2014 u nás tyto země utratily zhruba 125 miliard korun. Německo 81 miliard, Francie 23 miliard, Belgie 12 miliard korun atd. Ale např. i Jižní Korea v tuzemsku investovala částku 25,8 miliardy Kč.
Z toho vyplývá naše jednoznačná obchodní závislost na EU, resp. sousedních státech, resp. Německu a podle toho bychom se také měli chovat a měli bychom vůči nim respektovat i nepsanou loajalitu. Když např. víme, že ani jedna hlava evropských států se z dobrých důvodů neúčastní vojenských přehlídek jak v Moskvě, tak v Pekingu, tak by se tam neměl náš pan prezident ausgerechnet hrnout.
Jedna věc je ekonomika, ale zmínil jste, že Evropa stojí na zásadách, jako jsou lidská práva, právo na lidskou důstojnost, svoboda slova, myšlení a svědomí, což nejsou v Číně zrovna preferované pojmy. Měli bychom to brát v úvahu v česko-čínských vztazích?
Zaprvé bychom měli zůstat konsekventní s naší zahraniční politikou prosazovanou po roce 1989, která podporovala a symbolicky brala v ochranu utlačované občany totalitních států na základě vlastních otřesných zkušeností s hitlerovskou a sovětskou porobou. Prezident Havel několikrát pozval do ČR dalajlamu, otevřeně podporoval tibetský boj za nezávislost a kritizoval drsné zacházení Číny se svými občany. Tomu všemu učinil Zeman ráznou přítrž a pole mého názoru nás tak vytlačuje z rodiny předvídatelných a hlavně slušných evropských států.
Také si všímám, že se Čína postupně vymaňuje ze své minulosti a situace se v mnoha ohledech zlepšuje. Upřímně si přeji, aby to dokázala co nejdříve, protože její odvěká kultura a schopnosti jsou v mnohých ohledech výjimečné. Nicméně u moci je stále komunistická strana, která je dědičkou všech těch obludností minulosti a stále ještě nedokázala ukončit éru pronásledování vlastních občanů.
Vždyť podle odhadů zahynulo v komunistické ČLR (od roku 1949) 40 milionů–65 milionů lidí násilnou smrtí prostřednictvím hladu, nucených prací a poprav.
V letech 1958–1960, v průběhu Maova „Velkého skoku vpřed“, kterým chtěl dohnat nejvyspělejší světové velmoci, se rozpoutal hladomor, kterému padlo za oběť podle odhadů přes 30 milionů lidí. Za „Velké proletářské kulturní revoluce“ (1966–1969) vedené Ťiang Čching, čtvrtou manželkou Mao Ce-tunga, zemřelo podle čínských vládních zdrojů téměř osm milionů lidí. V březnu 1989 brutálně zasáhla čínská vláda proti nepokojům ve Lhase s fatálními následky na životech Tibeťanů. V témže roce o měsíc později během „pekingského masakru“ na náměstí Nebeského klidu bylo krvavě potlačeno lidové demokratizační povstání v čele se studenty. Čínští studenti uvádějí počet mrtvých mezi dvěma tisíci a třemi tisíci. To je tedy minulost a Čína se s ní vypořádává. Ale...
Ale i dnes se v Číně porušují lidská práva, nejen v okupovaném Tibetu.
No právě. Od července 1999, kdy vláda ČLR ve své zemi pro údajnou ilegální činnost zakázala cvičební metodu (duchovní disciplínu) Falun Gong (neboli Fa-lun-kung), je toto hnutí tvrdě potlačováno formou ilegálního zatýkání, brutálního mučení, věznění v pracovních táborech, odebírání orgánů a genocidy. Ve funkci ministra pro lidská práva jsem přijal jednoho čínského občana praktikujícího Falun Gong, který mi ukazoval jizvy po celém těle a vyprávěl o nelidském mučení, kterým v čínských vězeních prošel. S pláčem vyprávěl např. o tom, jak byl nucen celé dny stát venku ve čtyřicetistupňových výhních až do úplného spálení těla a o dalších mučeních, která se zde zdráhám vylíčit. Přiznám se, že jsem tomu skoro ani nemohl uvěřit. Následně jsem si obstaral oficiální materiály, ty ale potvrzovaly jeho slova.
Podle otevřených zdrojů zahájil na podzim 2009 španělský soudce Moreno soud na základě žaloby za mučení a genocidu. Obvinil bývalého předsedu komunistické strany Číny Ťiang Ce-mina, bývalého ředitele Úřadu 610 (pro sledování a likvidaci hnutí Falun Gong) Luo Kana a tři další. Soud konstatoval, že z právního hlediska odpovídá tažení proti Falun Gongu definici genocidy. A dále... V prosinci 2009 vynesl argentinský soudce federálního soudu Aráoz de Lamadrid rozsudek. Součástí rozsudku je i nařízení k zadržení obou zmíněných funkcionářů. Rozhodnutí soudu představuje historický precedent. To vše nestojí našemu prezidentovi ani za zmínku? A když už ne přímo v Číně, tak alespoň doma?
Prezident tvrdí, že rozvíjí česko-čínské ekonomické vztahy a že pádným důkazem je vstup čínské investiční společnosti CEFC, která v Česku investuje do leteckého dopravce Travel Service, mediální skupiny Médea Group a fotbalové Slavie, nebo příchod čínské banky do Česka. V rámci první investiční vlny by mohla čínská společnost investovat až deset miliard korun. Není pro Českou republiku výhodné, že si bohatá hongkongská společnost vybrala Prahu jako svou základnu v Evropě a českou firmu J&T za hlavního evropského partnera?
Plánovaný investiční vstup CEFC ve výši deseti miliard Kč je na jednu investiční skupinu sice značný, ale ve srovnání s investicemi ostatních zemí nepříliš významný.
Teprve se uvidí, zda není příliš nízkou cenou za poklonkování čínským komunistům a eventuální oslabení důvěry našich evropských partnerů, se kterými jsme ekonomicky zásadně provázáni, a jestli to naopak nepřinese bezpečnostní rizika. Nemohu nevzpomenout na debaty o rodinném stříbře, když sleduji, jak CEFC u nás skupuje prestižní nemovitosti, jako jsou budovy Martinického paláce na Hradčanském náměstí či bývalé Živnobanky a podniky, které jste vyjmenovala. Takové investice jsou dobře viditelné a nelze nerozeznat jejich politický podtext. CEFC je obří čínskou společností, která je obestřena mnoha tajemstvími a podezřeními z napojení na čínské vládní, vlivové a armádní kruhy. Internet se tím jen hemží a každý si to může přečíst, ale vlastnická struktura CEFC je zatím velká neznámá. Nelze se divit, že to vše zajímá BIS, která ve výroční zprávě za rok 2014 zdůrazňuje v případě Číny „vlivovou infiltraci do českých politických a státních struktur a sběru politického zpravodajství; a to vše za aktivní pomoci některých českých občanů včetně politiků a státních úředníků“.
Co říkáte tomu, že poradcem prezidenta je už od dubna Jie Ťien-ming, předseda představenstva této čínské skupiny – CEFC?
Zahraniční badatelé odhadují, že 38letý Jie Ťien-ming je vnukem bývalého čínského prezidenta Jie Ťien-jinga (pozn. red.: Zmíněný maršál Jie Ťien-jing byl v letech 1978–1983 ceremoniální hlavou ČLR, nikoliv však z titulu funkce prezidenta). Jediné, co víme my, je, že v dubnu byl v Šanghaji jmenován neoficiálním ekonomickým poradcem prezidenta Miloše Zemana za přítomnosti dalšího prezidentova poradce, Martina Nejedlého, jednatele ruské ropné společnosti Lukoil. Jen těžko mohou oba tito muži ze svého postavení netěžit výrazné podnikatelské výhody. Tomu říkám konflikt zájmů jako řemen. V ještě nedávné minulosti by bylo něco takového nepředstavitelné.
Miloš Zeman je v řadě věcí na jiné koleji než Evropská unie. Nejde jen o jeho podporu autoritativních režimů v Rusku a Číně, ale i o jeho postoj k migraci, který je odlišný od postoje západoevropských politiků. Díky tomu však v české veřejnosti získává opět na popularitě. Měli bychom se takto stavět v Evropské unii proti hlavnímu proudu? Jaké máme podle vás kvůli tomu postavení v EU?
Myslím, že naše postavení v EU den ze dne ztrácíme, a je to pro mě důvod k velkému znepokojení. Příklon k Číně, Rusku v kombinaci s projevující se neochotou našeho prezidenta pomáhat lidem, kteří prchají před nejhrubším násilím, jež svět po druhé světové válce zažívá, je z hlediska polistopadového vývoje téměř nepochopitelný. Odmítáním solidárnosti s ostatními státy Evropy při řešení tohoto problému ohrožujeme nejvíce sami sebe. Kromě izolace, do níž se pomalu dostáváme a která může mít negativní politické, hospodářské a bezpečnostní konsekvence, riskujeme i rozpad naší mravní integrity. Jestliže se v této době zapíšeme jako jedna z mála zemí, která není ochotna výraznou měrou pomoci katastrofálně ohroženým lidem, nikdo nám už tento cejch neodpáře. Kladu důraz na slova „výraznou měrou“, protože nabídka přijetí 1 500 uprchlíků v průběhu dvou let je v kontextu s obrovskými čísly tohoto „exodu“ přímo směšná. Pan prezident, ale v tomto případě i vláda brnkají na velmi nebezpečnou strunu. Nechtěl bych se dožít toho, že hranice uvnitř schengenského prostoru, které se již začínají uzavírat, se uzavřou natrvalo. To by mohlo ukončit evropský projekt a započít období politické a bezpečnostní nestability. Kdo by si pospíšil s nabídkou pomocné ruky, snad ani nemusím připomínat.
Jaké řešení byste tedy navrhoval vy?
Předně chci ujistit vaše čtenáře, že ani já nemám žádnou radost z této imigrační vlny a že při svých úvahách vycházím pouze z faktu, že s tím zatím nikdo nic nedokáže udělat. Jsme v situaci, v jaké jsme, a z ní musíme hledat východiska.
Pokusím se o příklad. Jestliže na vaši horskou chalupu doputuje rodina s malými dětmi s tím, že jsou vyčerpaní zimou a že již nemohou dál, nebudete si je nejspíš zošklivovat jen proto, že se dostali do nesnází, ale přátelsky je přivítáte, nabídnete jim stravu a přístřeší, umístíte je do volného pokoje a upozorníte je, že v chalupě jsou spící děti. Pokud to rodina vděčně přijme, pravděpodobně se s nimi spřátelíte a oni vám na oplátku s něčím pomohou. Pokud budou však vaši hosté nespokojeni a budou vyžadovat ubytování přímo v obýváku, aby si mohli pouštět televizi či trochu popít a zazpívat při kytaře, protože jsou tak na to zvyklí, odmítnete to a asi se s nimi brzy rozloučíte. Vezmete auto a odvezete je do nejbližšího města.
Podobně s uprchlíky. Neměli bychom zbytečně podléhat strachu, protože dobře víme, jaké útrapy je k nám přivádějí. Ani obava z importu radikálního islámu není úplně relevantní, protože právě před ním utíkají. (Židé na útěku byli v letech 1937–1938 také některými státy odmítáni, ale nikdy ne s odůvodněním, že by do země mohli zavléct nacismus.) Měli bychom uprchlíky přijmout pozitivně – kooperativně, ukázat jim přednosti naší civilizace a dát jim možnost se plně začlenit. Pak mohou být pro Evropu přínosem. Kromě jiného nám mohou v budoucnu prokázat neocenitelné služby právě v boji s radikálním islámem.
Tento náš vstřícný přístup má však svá ale... Uprchlíci nejsou v situaci, aby si sami určovali, která země jim poskytne azyl. Uprchlíci by měli jednoznačně respektovat právní řád, náboženství a obyčeje hostitelské země, naučit se místní jazyk a zapojit se do pracovního procesu. Pokud by to nerespektovali, musejí počítat s institutem vyhoštění. Sdílím i obavu, že s uprchlíky mohou přicházet i radikálové, ale islámští radikálové mají přístup k finančním prostředkům a mohou pravděpodobně najít rychlejší a pohodlnější cesty do Evropy. Toto riziko však nelze úplně vyloučit, a proto je třeba stále zpřesňovat i zpřísňovat imigrační procedury.
Máte na mysli jen uprchlíky, kteří prchají před válečnými konflikty, nebo i ekonomické migranty?
Co se týká ekonomických migrantů, kteří nejsou pod ochranou „Ženevských konvencí“, jejich přijímání je dobrovolnou volbou každé země. V případě naší republiky bych v současné situaci drtivou většinu kapacit vyčlenil pro válečné uprchlíky.
A jaký názor máte v této souvislosti na povinné kvóty, do nichž nás nutí Evropská komise a které česká vláda odmítá?
Vláda by měla přehodnotit svůj nesolidární přístup a deklarovat ochotu podílet se na proporčním rozdělení uprchlíků mezi členské státy EU i v situaci, že odpovědnost za současný stav má každý stát jinou. Pokud naše vláda přístup ke kvótám nepřehodnotí, měli bychom tedy nabídnout umístění pro počet lidí, který na nás připadá. Dnes jde přibližně o čtyři tisíce osob s výhledem, že při zhoršení situace se v budoucnu o např. deset tisíc uprchlíků dokážeme postarat. Patříme do klubu nejbohatších států Evropy, a měli bychom tedy sdílet jak bohatství, tak i odpovědnost. ČR je ale dlouhodobě k národnostním menšinám i cizincům přívětivá a možná by bylo dobré připomenout pár čísel, kterými jsem se ve funkci ministra zabýval. I když dnešní počty už jsou jiné, z posledního sčítání lidu v roce 2011 vyplynulo (zdroj: ČSÚ), že z celkových 10 436 560 obyvatel ČR se k národnosti české, moravské a slezské hlásilo 7 630 246 osob. Všichni ostatní (2 806 000 osob) byli jiné národnosti nebo se hlásili ke dvěma národnostem. Kromě 147 tisíc Slováků u nás žilo i 53 tisíc Ukrajinců, 39 tisíc Poláků, skoro 30 tisíc Vietnamců, 18 tisíc Němců, skoro 18 tisíc Rusů atd. K témuž roku je u nás vedeno 434 tisíc cizinců s povolením k trvalému či dlouhodobému pobytu. Zajímavý vývoj se týká žadatelů o azyl a nelegální migrace. V roce 2000 u nás zažádalo o azyl 8 787 osob. V témže roce prošlo naší zemí 53 116 nelegálních migrantů a tento počet se postupně snižoval až na 7 549 v roce 2007. V roce 2013 jich bylo 4 153. Tato čísla mluví sama za sebe. Určitě to nebylo jednoduché, ale vypořádali jsme se s 53 tisíci nelegálních migrantů. Proč bychom si nyní měli kazit dlouho budovanou dobrou pověst kvůli čtyřem tisícům uprchlíků v takto naléhavé situaci?
Uznávám námitku, že v budoucnu jich může být daleko více a že procentní rozdělení se může ukázat jako ošidné. Ano, ale pokud množství uprchlíků přesáhne únosnou míru, dá se předpokládat, že potom by se proti povinným kvótám postavily i další evropské země a muselo by se hledat jiné řešení. Všechny evropské země s tím mají velmi obdobný problém. Nakonec i Německo, což se právě ukazuje.
Vláda však neustále zdůrazňuje, že tito uprchlíci po přijímacích procedurách stejně nakonec zmizí do Německa či Skandinávie. Jak bychom je tady mohli udržet, když míří do bohatších západoevropských zemí?
Současný bruselský návrh kvót chápu také jako výzvu k rozdělení odpovědnosti za přijímací procedury. Nepochybně to bude velká zátěž pro naše soudy a pro Odbor migrační a azylové politiky MV, kterému bych tento dotaz směřoval. Podle mého názoru, pokud by se uprchlíci rozhodli opustit zemi, ve které získali azyl, přišli by o mezinárodní ochranu, která vyplývá z „Ženevských konvencí“. Bylo by potom na dané zemi, zda je přijme, a pokud ne, o jejich dalším osudu rozhodnou soudy.
Ale je tu jiné ale... Již vidíme, že násobně větší příval uprchlíků, přesahující absorpční kapacity jednotlivých evropských států, vede k postupnému přivírání hranic evropských zemí. Vážné narušení integrity EU by však bylo totálním vítězstvím politiky Islámského státu. Námořní blokádu u zemí, jako je Řecko, si lze představit těžko, ale třeba by se to dalo zvládnout, nevím. Na rozbití sítě převaděčů panuje obecná shoda a mělo by se k tomu přistoupit urychleně. Nicméně nic z toho neřeší osudy milionů lidí bez domova, tedy humanitární katastrofu nebývalých rozměrů. Veškeré síly demokratického světa by se měly tedy soustředit na řešení krize přímo v místech, kde vzniká. Masivní finanční pomoc uprchlickým táborům na Blízkém východě a usilovná diplomatická jednání jsou nezbytná, ale myslím, že by se do konfliktu měly razantně vložit arabské země. Pokud nebude učiněna přítrž řádění Islámského státu a nebude stabilizována Sýrie, problém nepomine. To je však na mocných tohoto světa.
Objevují se úvahy, že Miloš Zeman, pokud mu to zdraví dovolí, bude v roce 2018 znovu kandidovat do funkce prezidenta. Má podle vás šanci uspět, když vidíte, jakou podporu má na českém venkově?
Šanci má. A má také ještě šanci řadu svých názorů přehodnotit. Nakonec to ale budou voliči, kteří rozhodnou o dalším směřování naší země.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Libuše Frantová
