Jste coby scenárista autorem dokumentárního cyklu Soumrak bossů, který pojednává o nejhorších případech slovenského organizovaného zločinu. Jde o nájemné vraždy, brutální vydírání, pašeráctví, násilnou kriminalitu, a to vše kvůli špinavému byznysu. Lze říci, že fenomén organizovaného zločinu v 90. letech na Slovensku výraznější než v České republice?
Je tomu skutečně tak. Na Slovensku byly pokusy vykládat původ organizovaného zločinu 90. let minulého století rozsáhlou amnestií, kterou vyhlásil po svém zvolení prezident Václav Havel. Tehdy začátkem roku 1990 vyšli z věznic nejen političtí vězni, nýbrž i klasičtí kriminálníci, včetně násilných zločinců. A mnozí se brzy vrátili do vězení zpátky. Jenže kdyby tomu bylo skutečně tak, že příčinou mohutného rozmachu organizovaných zločineckých skupin byla Havlova amnestie, měl přece stejný model vzniknout v české části federace. Leč nevznikl. Proč?
Zaslouží si Věra Jourová pokračovat v Evropské komisi jako zástupkyně České republiky?Anketa
Při natáčení první série s názvem Mafiáni jsem nebyl autorem scénářů, požádal mne až režisér Tibor Szilvási, původem z jižního Slovenska, abych mu s tím pomohl, neboť se scénáristou nebyl schopen pro neustálé konflikty pracovat. Tibor prakticky od studií na FAMU žije v Praze a reálie 90. let v slovenském kontextu vnímal jen z dálky. Potřeboval někoho, kdo se v problematice orientoval. Po jistém váhání jsem Tiborovi kývnul, řekl jsem si, že je užitečné zaznamenat 90. léta, popsat tehdejší poměry pro naši paměť i pro mladší generace. V těch původních scénářích se opakoval refrén, že gangsterské skupiny vytvořil Havel s jeho amnestií. Já tvrdil, že je to nesmysl, sice některé známé postavy zločinu vyšly ven na amnestii, leč drtivá většina zbojníků byli obyčejní mladí kluci, chodili do stejných fitness center jako já, potkávali jsme se, pomáhali při cvičení, komunikovali, tudíž jsem viděl, co jsou zač. Všichni chtěli rychlý úspěch, zbohatnout, mít krásná auta, spoustu hezkých holek, okázale platit za všechny, aby každý viděl, že na to má, no a to si žádalo neustálý, a hlavně výživný zdroj peněz. Nikdo jiný jim v tom čase první poloviny 90. let nemohl poskytnout víc než organizovaný zločin. Tak se mnozí přidali. A těch byla ve skupinách absolutní většina. Tibor dal vypracovat, aby měl jistotu, studii na jedné vysoké škole s otázkou, kolik propuštěných vězňů po Havlově amnestii přešlo na Slovensku do organizovaného zločinu. Odpověď zněla: čtyři procenta. Všechno ostatní byli ti mladí muži, jak jsem je znal, často se rekrutující z prostředí posiloven, silových sportů, zápasníci, kulturisté, boxeři, karatisté a podobně. Někteří si již před revolucí přivydělávali na diskotékách jako vyhazovači. Později přišli na to, že ty diskotéky si mohou koupit. Levně až zadarmo. Stačilo přitlačit na majitele. V posledních letech československé federace se nestihl zločin rozvinout do organizovaných struktur, i když nehluboké kořeny při různých příležitostech zapustil. Dalo by se to ilustrovat mnoha historkami a příběhy, obecně lze ale říct, že čím kalnější byly porevoluční vody, tím lepší podmínky byly pro zločin. Až po rozdělení federace a vzniku samostatného Slovenska nastaly ideální parametry pro rozkvět hierarchicky organizovaných gangsterských skupin s jasnou dělbou práce, terorizujících zejména podnikatele na všech úrovních. Prakticky všichni museli platit tzv.výpalné, tu ochranu před požárem, který založili gangsteři u těch, co se vzpříčili. Prvním základním kamenem organizovaného zločinu odlišujícím Slovensko od Česka – a nemluvme zde o modelu mafie italského původu, ten je založen na tribalistickém základu příbuzenských vazeb, širší rodině, až klanu – tedy základním kamenem slovenských skupin byly politické poměry, charakter vlád premiéra Vladimíra Mečiara. Jeho politický styl sám vykazoval znaky venkovského despoty, nerespektujícího zákony a vytvářejícího si vlastní ad hoc normy podle aktuálních potřeb. Pamětníci z let 1990–1992 budou hned vědět, na co narážím, jak vydíral politiky, porušoval ústavu...
Takový politický rámec ovšem v České republice neexistoval. To je klíčový moment, co se týče rozdílů mezi oběma nástupnickými státy. Od toho se odvíjely všechny možnosti a příležitosti. Jednou z nich byla malá a později částečně i velká privatizace. V malé privatizaci se objevovali i bývalí zelináři, pumpaři, veksláci, a když chtěli získat podnik do vlastnictví nebo pronájmu, samozřejmě levně, používali nevybíravé metody. Zastrašování, bití, shořelé auto, i vražda, když už nepomohla „lidská“ domluva. Zažil jsem na vlastní oči manipulace a vydírání, chodil jsem se na to dívat do bratislavského kina Charlie´s, kde okresní dražby probíhaly. Další příležitosti nabídly tzv. fakturační podvody pomocí „bílých koní“. Což byli asociálové, vyšinutí jedinci, první várka bezdomovců... Skupina založila eseročku, oficiálně byl majitelem i jednatelem bílý kůň, nakoupilo se zboží za miliony, rychle se prodalo, leč prodejci, natož berňák, peníze nikdy neviděli. Bílý kůň zmizel ze scény, aby nastoupil další. A tak dále. Na jaře 1994 jsme s kolegyní z deníku ÚJ SZÓ pátrali po zmizelých bílých koních v okresu Dunajská Streda, kde v té době již pohřešovali 17 jednatelů takových eseroček. Jednoho, co zázrakem přežil, jsme objevili až v Prievidzi. Vyprávěl nám bizarní příběh, jak se dal přemluvit, aby pro své bývalé spolužáky z dunajskostredského gymnázia založil eseročku v Prievidzi. Jelikož vyplatili jeho dluhy, tak vděčně souhlasil, založil firmu, vydal jim hlavičkový papír, razítko i podpisový vzor. Po čase jej vyzval berňák, aby zaplatil několik milionů na DPH, poté se ohlásila i policie a vznesla mu obvinění. Když opakovaně žádal spolužáky, aby něco podnikli, jinak bude muset policii říct, jak se věci mají, bylo mu řečeno, že peníze pro berňák jsou připraveny, jen není kurýr, který by mu je přivezl. Tak zajel za nimi do Dunajské Stredy, kolem poledne jej odvezli do garáží na okraji města a jeho spolužák, s nímž dřel stejnou lavici celé čtyři roky, mu přiložil pistoli ke spánku a řekl: „Ištváne, není v tom nic osobního, jenže já mám za to od X. Y. padesát tisíc.“ Poté Ištvána svázali, zacpali mu ústa, hodili do kufru auta a ještě před ním probírali, že musí počkat do sedmi hodin večer, až na hraničním přechodu Medveďov do Maďarska bude mít službu jejich člověk, kurýr převeze Ištvána na druhou stranu, tam jej převezme další kurýr a za stejných podmínek jej dopraví na území Jugoslávie, kde se mrtvola bez dokladů bude považovat za další neznámou oběť občanské války. Naštěstí pro Ištvána přišel odpoledne do vedlejší garáže majitel, a když Ištván slyšel zvuky, bouchal hlavou do víka kufru tak intenzivně, až se majitel garáže vyděsil a šel pro policii. To byl na tehdejší poměry zázrak, že přežil. Mluvili jsme poté s jeho spolužákem, s tím, co měl dostat padesát tisíc za podíl na likvidaci Ištvána. Samozřejmě všechno popřel a vzkázal, ať jej Ištván nepomlouvá, že to může skončit žalobou. Většina bílých koní takové štěstí neměla. Ani rozhovor s tamějším okresním ředitelem policie nic neposunul, přitom zločinecké skupiny mu řádily veřejně téměř přímo pod okny policejní budovy, a on nic. Později se stal policejním prezidentem. Slovenská realita...
A jsme u poslední sudičky, jež stála u kolébky organizovaných skupin na Slovensku, a tou byla nepřipravenost policejních struktur na prudkou změnu. Najednou již nebyly tou extra obávanou a dobře placenou elitou jako za totáče, navíc do té doby se potýkaly jen s klasickou galerkou. Tu dobře znaly, jenže teď měly před sebou organizované a agresivní skupiny. Korupce v policii proto byla běžná. Rovněž tak se vyskytovala až zavilá odvaha některých policistů, i když tento typ byl zřídkavější. Někteří tohoto druhého typu vystupují v našich seriálech. Jeden to dotáhl na současného policejního prezidenta, další je policejním přidělencem v Praze. Oba mají lví zásluhu na doživotí pro slovenského arcigangstera Mikuláše Černáka. Kdo tehdy z policistů odmítl kooperovat se zločinem, měl problém. S tím ruku v ruce šla nedostatečná legislativa, nebyly nástroje na ochranu svědků, programy, dohoda o vině a trestu a tak dále. No a pátým, řekněme, takovým závěrovým klenákem jako v gotické katedrále byl ochranný deštník tajné služby nad zločineckými skupinami, který využívaly od poloviny 90. let po změně jejího vedení. Tato symbióza přinášela službě možnosti netušené, mohla zadávat některé úkoly do podsvětí a současně své pomocníky chránila. To vždy podle účelu. Propojení státní moci s organizovaným zločinem, to je ten další zásadní rozdíl mezi poměry v České republice a na Slovensku po rozdělení.
Soumrak bossů ukazuje zákulisní vládce Slovenska za dob premiérů Mečiara, Dzurindy, Radičové i Fica. Čím se to zločinné napojení na vrcholné politiky vyznačovalo? Nakolik vládnoucí třída mafii pomáhala a nakolik je spíš nechávala existovat?
Musíme oddělit zrno od plev. Do nástupu široké vládní koalice premiéra Mikuláše Dzurindy na podzim roku 1998 vládly mečiarovské poměry, metody, pravidla, jak jsem teď o nich mluvil. To jsou ty plevy. S první Dzurindovou vládou přišlo zrno v podobě silné politické vůle vymýtit organizovaný zločin. Následovaly nevyhnutné legislativní změny, jež postupně vytvořily účinný právní rámec pro likvidaci skupin. Možnost nabídnout členovi skupiny usvědčovat své kumpány výměnou za novou identitu v cizině, což je program na ochranu svědků, byl jedním z mnoha nástrojů, jenž pomohl usvědčit Mikuláše Černáka a poslat ho na doživotí do vězení. Postupně docházelo k personálním změnám v policii a prokuratuře, což sice s různými zádrhely, leč přece jen směřovalo ke lepším poměrům. To platí i pro vládu Ivety Radičové a také pro Roberta Fica. Jemu se dnes předhazuje, že novinář Ján Kuciak a jeho přítelkyně byli zavražděni za Ficovy vlády a z objednávky je obviněn člověk, jenž udržoval kontakty s Ficovým politickým prostředím a měl vliv, jenž mu umožňoval páchat trestnou činnost. Jenže Marián Kočner neměl kontakty jen ve Ficově straně, měl je napříč politickým spektrem, včetně opozice, a někdy i velmi důvěrné, například s předsedou strany Sloboda a Solidarita Richardem Sulíkem. Což znamená, že Ficova strana je nevytvořila. Právě za nynější vlády, v níž dominuje Ficova strana Smer-SD, byli odhaleni a obviněni aktéři vraždy novináře. Stát se to v době Mečiara, nic by se ve vyšetřování nedělo, stejně jako tomu bylo po zavlečení prezidentova syna do Rakouska.
Dva roky od října 1996 do nástupu Dzurindovy vlády na podzim 1998 jsme společně s jedním kamarádem radioamatérem odposlouchávali radiokomunikaci příslušníků sledovacího útvaru Slovenské informační služby. Věděli jsme proto on-line, koho právě má služba v pácu, z toho se dalo odhadnout, s čím to souvisí, k čemu se schyluje a podobně. V drtivé většině šlo o sledování politiků, novinářů, diplomatů... Mohli jsme občas někoho opatrně varovat, ovšem jen v kritických případech, aby druhá strana nezjistila, že je posloucháme. Udělali by opatření a my bychom přišli o důležité informace. Zaznamenali jsme různé akce a většina z nich měla politické pozadí. Dá se říct, že o co víc se SIS věnovala rozpracovávání politické opozice a novinářů, o to méně péče věnovala organizovanému zločinu. No ona ji věnovala, leč jinak, než měla, šlo o kooperaci, ne o potírání. Tehdy byli zločinci na straně státu i na straně zločinu.
Postmečiarovské vlády znamenaly přetržení těchto vazeb na skupiny a jejich postupnou likvidaci. I když ani zde nelze zcela stoprocentně hovořit o totálním umrtvení. Příklad: před několika lety byl vydírán jistý šéf banky, jelikož jedné cizinecké kompanii zastavil úvěr pro neplnění smluvních podmínek. Byli to lidé z Kavkazu a ti řeší podobné obstrukce drsnými metodami. Bankéř a jeho rodina byli ohroženi. Obrátili se proto na zkušeného vyššího důstojníka policie, aby pomohl. A ten se musel obrátit na šéfa jedné zločinecké skupiny, jelikož policie nemohla poskytovat ochranu několik let v kuse a riziko by i tak přetrvávalo. A onen šéf zločinecké skupiny si „promluvil“ s Kavkazany a bylo po problému. Stáhli se a zmizeli. Sám policejní důstojník nezmohl nic, potřeboval pomoc podsvětí, aby zabránil nejhoršímu. Je to i tím, že do zločineckého prostředí může proniknout jen zločinec, vy nebo já nemáme tu možnost. Můžeme trochu nahlédnout, to je maximum, co nám bude dovoleno. Policista se v takových případech pohybuje po hraně, kontakty s podsvětím využívá jako zdroj informací, a někdy zdroj i ochrání jen proto, aby o něj nepřišel a zdroj pomohl v závažnějších věcech. Tak to bylo vždy a tak tomu bude i zítra. Musí to mít ovšem meze, leč ty lze těžko určit zákonem.
Dnes prakticky žádná z těch zločineckých skupin, jak je uvádíme ve dvou seriálech Mafiáni a Soumrak bossů, neexistuje. Někde se ještě pohybují jednotlivci, leč to jsou zoufalci na útěku v cizině a nemají žádný vliv na domácí poměry. To je důležité konstatování: struktury organizovaných zločineckých skupin z 90. let dnes neexistují.
Fotogalerie: - Pochod Milionu chvilek
Liberální novináři u nás v Čechách často prezentují premiéry Dzurindu a Radičovou jako čisté, jako ty, kteří na rozdíl od Mečiara a Fica mafii nepodlehli. Bylo to skutečně tak? Dzurinda byl v nějaké míře zapleten do dění kolem Devín banky nebo ne?
Jak jsem již řekl, likvidace organizovaných skupin začala za Dzurindy, pokračovala za Radičové a pokračovala i za Fica. Za něj byla fakticky dokončena. A je třeba říct, že za vlády Radičové museli z policie odejít právě ti špičkoví policisté, kteří dostali Černáka za mříže na doživotí. Dva z nich jsem zde již uvedl. To jsou typy, jaké by každá slušná policie i vláda chtěla mít. To ovšem nebyla Radičové vina, že museli odejít, nýbrž jejího ministra vnitra. V médiích někdo dokonce organizoval proti nim několikaletou štvavou kampaň. To považuji za skandální. Politický svět funguje i zde systémem „jsi náš, nebo nejsi“, tudíž se ne vždy přihlíží na kvality, leč zda je to náš slouha, nebo ne. A co se týče Devín banky, Dzurinda s ní nic neměl. Zato jeho koaliční partner, Strana demokratické levice, ano, ta měla své lidi v jejím vedení i mezi akcionáři, a chránila proto její podezřelé aktivity.
Můžete pro neznalé v krátkosti objasnit, o co šlo v kauze Devín banky? Mluví se o krvavých zločinech. O co tam šlo ve vztahu k Rusku?
Když byla na banku uvalena nucená správa za Dzurindovy vlády, soud pověřil dnes již nebohého advokáta, někdejšího předsedu federálního ústavního soudu Ernesta Valka správcovstvím. Okamžitě po něm vystartovala koaliční strana SDL a její ministryně financí zatlačila, aby se té funkce vzdal. Změnila i systém odměn, aby na tom, nedej bůh, nevydělal. Do té chvíle činila odměna deset procent z výšky zachráněného jmění, poté již dostával správce jen směšnou paušální odměnu. Čili zda se bude správce snažit zachraňovat majetek banky, nebo ne, je mu šumafuk, dostane stejnou odměnu, tak co se bude namáhat. Za krátký čas, co Valko byl správcem banky, zjistil, že přes banku bylo do té doby vyvedeno mnoho miliard do různých off-shore destinací a nikdo se nezajímal, proč, jak a kdo. Na další pátrání mu nedali příležitost. Jeho nástupce, kterého vybrala SDL, se stal po krátkém čase obětí těžkého fyzického útoku, a aby toho nebylo dost, nakonec byl i on obviněn z trestného činu porušení pravidel při správě cizího majetku. Bývalý management banky stanul později před soudem, jenž po nekonečných dlouhých letech vynesl osvobozující verdikt, dokonce až poté, co jsme my natočili a odvysílali díl o Devín bance. Nakonec nikdo nebyl trestně zodpovědný za úvěry, které si akcionáři dávali sami sobě a vyvedli je do ciziny. Druhou linií příběhu o Devín bance byla krvavá story. Z banky vyvedli jistí podvodníci, v podstatě malého venkovského kalibru, několik desítek milionů korun pomocí fiktivních smluv přes nastrčené bílé koně. Ty pak brutálním způsobem zavraždili. Jednoho koně pohřbili do již připraveného hrobu tak, že jámu v noci prohloubili, uložili tam tělo koně, navršili zem na původní hloubku a druhý den byl pohřben nebožtík, pro nějž byl hrob připraven. Tím se pachatelé snažili zabránit nalezení těla oběti, neboť kde není tělo, chybí klíčový důkaz o vraždě. Policisté měli naštěstí v terénu informátory, hrob vypátrali, pomocí geologických sond získali důkaz, že jsou tam na sobě skutečně pohřbena dvě těla a dostali povolení k exhumaci. Když to shrnu, malí hloupí a primitivní zloději bez politického krytí byli usvědčeni a odsouzeni, zatímco velcí zloději s politickým backgroundem unikli spravedlnosti.
Poměrně obecně známou věcí i v České republice je únos syna slovenského prezidenta Michala Kováče do Rakouska, což měli provést pracovníci tajné služby. Premiér Mečiar poté, díky dočasným pravomocem prezidenta pro nezvolení nového, udělil pachatelům únosu milost. Jak se vůbec něco takového a další a další zločiny spojené s politikou, mohly v demokratické zemi dít? Co dopomohlo vzniku podhoubí pro takový organizovaný zločin?
Již jsem to naznačil a musíme pro pochopení této události na exkurzi do minulosti. Parametry a metody politické kultury nastavil počátkem devadesátých let Vladimír Mečiar na celou další dekádu. Jeho chování bylo neurvalé, agresivní s banditskými rysy. Zeptejte se pana Ladislava Špačka, jenž byl v roce 1990 zpravodajem Československé televize ve Federálním shromáždění. Mečiar jej fyzicky napadl na chodbě parlamentu za to, jak pan Špaček informoval o Mečiarově vystoupení ve FS, slovy, cituji: „Nakopem ťa do riti, sviniar jeden!“ A hnal se na něj, museli ho držet, jinak by byl malér. Tématem bylo rozdělení kompetencí federálních orgánů mezi republikové. Mečiar vyhrožoval, že neschválí-li federál rozdělení kompetencí tak, jak si to představuje slovenská strana, Slovenská národní rada je připravena vyhlásit svrchovanost republikových zákonů nad federálními. Tehdy se lekl i prezident Václav Havel a dal připravit návrh ústavního zákona, jenž by mu svěřil větší pravomoci pro případy ústavní krize.
Zkušenost tehdejšího českého premiéra Petra Pitharta s Mečiarem byla ze stejného gangsterského soudku. Když Mečiar přiletěl poprvé v létě 1990 jako čerstvě jmenovaný slovenský premiér do Prahy, vítal jej český kolega Pithart na Ruzyni. Během jízdy z letiště do města se Mečiar Pitharta zeptal, „co má na ty své“, čímž myslel, jaké kompromateriály má na lidi v různých funkcích. Premiér Pithart nejprve nechápal, kam tou otázkou Mečiar míří. Ten mu to vysvětlil: „Já mám materiály na církevní hodnostáře, novináře, politiky, takhle je držím v hrsti... A co máš ty?“ Když pan Pithart reagoval slovy, že nic takového nemá, Mečiar jen suše poznamenal: Aha; a dál se s ním již nebavil, jen koukal z auta ven. „Nebyl jsem pro něj partnerem,“ komentoval to Pithart později. Tyto metody Mečiar používal již v první fázi své politické kariéry od chvíle, co se v polovině ledna 1990 stal ministrem vnitra na Slovensku ve vládě národního porozumění. Koncem ledna poslal JUDr. Leoše Čima z ministerské inspekce do Trenčína, aby mu z budovy Okresní správy StB přivezl dokumenty, které najde na sekretariátu v plechové skříni u zdi. Struktura StB podléhala federálnímu ministerstvu, budova byla zapečetěna, příslušníci StB byli již postaveni mimo službu rozkazem ministra Richarda Sachera, tudíž Mečiar jako ministr slovenského vnitra neměl právo tam vniknout a brát materiály patřící federálu ze zapečetěné budovy. A krátce poté někdo začal osoby, na které se odcizené svazky z vily vztahovaly, vydírat. Popsal jsem tento případ v týdeníku Respekt v březnu 1992 jako kauzu Tisova vila. Součástí materiálu byl i rozhovor s JUDr. Čimem. Pozoruhodné bylo pro mě to, že tehdejší zavedená slovenská média nepřinesla o této kauze ani slovo. Jistý taxikář mi později sdělil, že když kauza v Respektu vyšla, rozvážel v Bratislavě několik šéfredaktorů domů z Novinářského klubu a slyšel, jak se domlouvají, že nebudou ten případ monitorovat, že na Slovensku kauza Tisova vila prostě nebude existovat. Nešlo to ale úplně odignorovat, v prostředí některých nových periodik se kauza Tisova vila přece jen objevila.
Průběh odcizení dokumentů z trenčianské okresní správy StB mi detailně popsal v lednu 1992 JUDr. Čimo osobně. Když se dostal k bodu, jak mu Mečiar večer 25. ledna 1990 popsal místnost sekretariátu OS StB, kde a v které skříni se nacházejí svazky StB, jež mu má přivézt do Bratislavy, zeptal jsem se: „Jak to, že Mečiar dokázal popsat detailně sekretariát a co se kde nachází?“ Čimo byl tou otázkou zaskočen a já viděl nelíčený údiv i poznání, že až v té chvíli mu to všechno došlo. Jen vybouchl, že Mečiarovi tehdy bezmezně věřil, čistili policii od starých kádrů, pracovali celé dny i noci, lítali po celém Slovensku... V květnu 1990 již nebyli kamarádi. Mečiar poslal tehdy Čima do Košic, odkud měl přivézt kompromateriály na reaktivovaného důstojníka kpt. Roška, jenž po revoluci stanul ve funkci krajského náčelníka policie v Košicích a protestoval proti ministrově rozkazu vrátit do služby bývalého příslušníka StB kpt. Demikáta, kterého ministr vnitra Mečiar protežoval a v průběhu krátké doby dvakrát mimořádně povýšil. Čimo v Košicích zjistil, že Roško je slušný člověk a Demikát přesný opak, jehož musela i Státní bezpečnost vyhodit pro jeho konfliktní povahu. Demikát byla vůbec zajímavá figura. V prosinci 1989 se uskutečnil mimořádný sjezd Komunistické strany Slovenska v reakci na sametovou revoluci. Mezi delegáty sjezdu z Košic byl i JUDr. Demikát, leč neměl žádný doklad, že jej delegovala košická krajská organizace KSS. Nefiguroval ani na seznamu delegátů. Přesto se delegátem stal. I když o něm nikdo neměl mít tušení, přesto jej kdosi navrhl do revizní komise a na její schůzi během sjezdu byl dokonce zvolen jejím předsedou. Sjezd poté pověřil komisi vyšetřováním činnosti KSS zejména v oblasti ekonomických aktivit. Nikdy žádná správa z komise nevzešla. Nechci zde podsouvat, že šlo o nějaké spiknutí, zabýval jsem se těmito událostmi dlouho a detailně, byl jsem i svědkem některých z nich, proto si myslím, že živelnost událostí v době revoluce, plus neexistence rozvinutých předlistopadových struktur politického odporu, kde by se členové takového podzemí znali a byli připraveni převzít moc, poskytly příležitosti zejména těm nejdravějším. A ti pocházeli hlavně z prostředí někdejších kádrů KSS i StB, vyhozených po roce 1970 v rámci tzv. normalizace, ti se navzájem znali a v revoluci viděli příležitost, jak se vrátit do veřejného života a soudruhům se revanšovat za minulá příkoří. A mnozí z nich neměli žádné skrupule. Účel světil prostředky.
Kořeny a výchozí situace, jež vytvořila podmínky k pozdějšímu únosu prezidentova syna za účasti tajné služby, leží právě v období bezprostředně po revoluci a v následujícím období. Mečiar byl tehdy pro slovenské voliče bůh. Když jsem zveřejnil v březnovém Respektu 1992 kauzu Tisova vila, těšil se Mečiar, v té době již odvolaný z funkce premiéra, důvěře 82 procent obyvatelstva a bylo jasné, že červnové volby suverénně vyhraje. A já byl ta špinavá svině, co kálela do vlastního hnízda a ubližovala mu. Několikrát jsem čelil fyzickým útokům, přesně věděli, kdy se v noci vracím z cest domů, kudy chodím. Jednou mě dvě auta vytlačila v noci na opuštěném úseku u Trenčína ze silnice, takže jsem si myslel, že šlo o pokus o likvidaci. Měl jsem redakčního favorita s velkým nápisem Respekt na bocích vozu, nemohlo jít o omyl. Kamarád policista konstatoval, že mě mohli zabít, nic jim v tom nebránilo, tudíž mám to brát jako varování, abych se Mečiarem dál nezabýval. Na naléhání pár přátel z policie jsem jistou dobu nosil neustále u sebe pistoli, leč po jednom incidentu na jaře roku 1993 jsem ji musel proti třem agresivním útočníkům, kteří si chtěli v noci se mnou povídat o mých článcích o panu Mečiarovi, použít. Jen jsem mířil nad jejich hlavy se slovy, že je v tom tříštivé střelivo a čeká je invalidní vozíček. Utekli. Nemyslím si, že je poslal Mečiar. To mohl být kdokoliv z jeho příznivců. Hned poté jsem se rozhodl, že střílet na lidi nechci, šel jsem na policii a dal pistoli do komise, ať ji prodají. I z pozorování vznikajícího podsvětí se dalo vyčíst, že když má být někdo zlikvidován, žádná pistole mu nepomůže.
Dá se říct, že u kolébky samostatného Slovenska byly mnohé klíčové osoby nepříliš vhodné pro nové politické poměry, nedodržovaly demokratická pravidla, prosazovaly své mocenské představy jakýmikoliv dostupnými prostředky. Po rozpadu federace Mečiar požadoval od prezidenta Michala Kováče, aby mu byl i nadále podřízen jako bývalý místopředseda HZDS. Prezident to odmítl s tím, že je prezidentem všech občanů, nejen voličů HZDS. A odmítl navíc některé Mečiarovy personální návrhy, zejména jmenovat Mečiarovu pravou ruku z té doby, Ivana Lexu, do funkce ministra privatizace. To zavdalo příčinu k dalším konfliktům. Mečiar vládl v letech 1992 až 1994 s tichou podporou SDL, neměl většinu v SNR, a SDL v březnu 94 vypověděla kvůli jeho neakceptovatelným metodám poslušnost a společně s opozicí mu vyjádřila nedůvěru. V září 94 Mečiar opět vyhrál volby a společně se Slovenskou národní stranou a Združením robotníkov Slovenska vytvořil většinovou koalici. A neponechal nic náhodě. V listopadu 94 parlament pod jeho taktovkou vyměnil v zemi personálně všechny funkce, na které měl parlament dosah. Na jaře žádal Mečiar prezidenta Kováče, aby jmenoval Ivana Lexu šéfem tajné služby. Prezident opět odmítl. Na Mečiarův pokyn proto parlament změnil zákon, šéfa SIS na premiérův návrh poté jmenovala vláda, do funkce v květnu 1995 nastoupil Ivan Lexa a dostal od Mečiara úkol: Zbav mě prezidenta. Zde je klíč k zavlečení prezidentova syna do Rakouska. V Mnichově byl koncem roku 1994 vydán na prezidentova syna zatykač pro podvod vůči bratislavské firmě Technopol. Prezidentův syn přitom o ničem netušil, nikdo jej nekontaktoval, aby se dostavil k výslechu. Později jsme společně s několika kolegy novináři zjistili, že prezidentův syn neměl s podvodem nic společného, jen jistý emigrant jej účelově, patrně někým instruován, v dodatečné výpovědi namočil. Od zavlečení si tajná služba slibovala, jak to později v roce 1999 popsal nový ředitel SIS Vladimír Mitro, že Rakušané pošlou okamžitě prezidentova syna do Mnichova a prezident pod mediálním tlakem neustojí situaci a abdikuje. Jenže rakouský soud věděl, že zavlečení provedla slovenská tajná služba. Náměstek SIS Jaroslav Svěchota, bývalý příslušník StB a Mečiarův důvěrník, kontaktoval jistý čas před zavlečením rakouského kolegu z útvaru pro boj s terorismem Ericha Zwettlera se žádostí o součinnost na 30. a 31. srpna 1995 s tím, že slovenská služba bude nacvičovat modelovou situaci pro boj s terorismem a potřebovala by pro svá vozidla volný nerušený průjezd třemi hraničními přechody s Rakouskem. Zwettler souhlasil, vyžádal si seznam vozidel a jejich SPZ. Když 31. srpna se z policejní stanice v Hainburgu dozvěděl, že tam byl ve vozidle nalezen omámený syn prezidenta Kováča i s kopií zatykače, Zwettler porovnal SPZ vozidla s dodaným seznamem a pochopil, že byl podveden. Kováčovo auto se nacházelo na seznamu. Hned na druhý den vyvolal schůzku se Svěchotou v hainburgském hotelu Zur Goldenen krone a vyčetl mu, že Slováci zatáhli Rakousko do aktu státního terorismu. Klidný Svěchota mu poděkoval a řekl, vždyť jsem vám tehdy vysvětlil, co chceme udělat, a vy jste souhlasil, dostal jste seznam vozidel i s Kováčovým, proto mohl projet bez komplikací... Zděšení rakouští funkcionáři vnitra si uvědomili, do jaké pekelné šlamastyky se nechali zatáhnout. Podíleli se na zavlečení syna slovenského prezidenta. Zveřejnění této informace by mělo za následek padání mnoha hlav a Rakousko by mělo pekelnou ostudu před celým světem, že se nechalo podvést bývalými příslušníky StB. Zwettler v utajené výpovědi popsal tento případ před rakouským soudem, který rozhodoval o vydání nebo nevydání prezidentova syna do Mnichova. Zejména na základě Zwettlerovy neveřejné výpovědi soud poté rozhodl, že Kováče mladšího nevydá, a v odůvodnění rozsudku explicitně uvedl, „protože se na zavlečení podílely slovenské státní orgány“. Už rozumíte, jací lidé a jaké poměry vládli na Slovensku v 90. letech? A mnozí z těch aktérů, včetně Mečiara, stále žijí, a on dokonce ohlásil návrat do politiky s novou stranou. A někde na konci této vývojové linie vnitřních poměrů je vražda novináře.
Ať už se v minulých dekádách na Slovensku dělo ve spojení mezi černým byznysem a politikou cokoliv, nikdy to nedošlo tak daleko, aby byl zavražděn novinář. To se stalo až loni v únoru, kdy byl zabit Ján Kuciak i se svou partnerkou. Případ je sice pomalu rozplétán, nicméně dozvíme se podle vás někdy veškeré podrobnosti, co k tomu vedlo, kdo všechno v tom byl zapleten atd.?
Současný stav objasňování směřuje k obžalobě, i když některé okolnosti nejsou ještě zcela jasné a doložené jednoznačnými důkazy. Na toto se soustřeďuje i obhajoba, která tvrdí, že o podílu Mariána Kočnera na vraždě nejsou žádné důkazy. Tato kauza má dvě roviny, kriminální a politickou. A její politický rozměr ovládl veřejný prostor absolutně, padl kvůli ní policejní prezident, premiér Robert Fico a s ním celá vláda. Proto se klidně může stát, že vzhledem k mohutnému tlaku veřejnosti, demonstracím po celém Slovensku, soudy tomuto tlaku podlehnou a nebudou na žádné námitky obhajoby, byť i oprávněné, přihlížet. Nebylo by to nakonec na Slovensku poprvé, co by se tak dělo. Bez ohledu na to, co všechno vyšetřování ještě přinese, průběžně jsou vytahovány do médií různé detaily z vyšetřovacího spisu a nikdo se neohlíží na to, zda je to pravda, nebo jen Kočnerovo vychloubání. Tato manipulace žije svým životem a bez ohledu na verdikt soudu budou mít lidé různé verze a vysvětlení, co, jak a proč se stalo tak, a ne tak. Konspirativní vidění proniklo s touto kauzou všude. Příklad: v lednu 2018 jsem měl schůzku v kavárně jednoho hotelu nedaleko mého bydliště na okraji Bratislavy s člověkem, s nimž jsem měl probrat možnosti pokračování našich seriálů. Když jsem přišel, onen člověk mě upozornil, že v restaurační části sedí Marián Kočner s jistou ženou a její dcerou, o něž prý Kočner dlouhodobě finančně pečuje. Hned po mém příchodu však odešli. Od jednoho návštěvníka restaurace jsme se dozvěděli, že když mne Kočner uviděl, dal zabalit jídlo, zaplatil a spěšně šli pryč. Mým hobby je street fotografie, všude nosím s sebou fotoaparát. Sáhl jsem instinktivně do brašny, vyndal foťák a přes žaluzie okna jsem udělal pár snímků Kočnera s onou ženou a její dcerou, jak stáli při svých autech na parkovišti. Měsíc poté byl zavražděn Ján Kuciak a jeho přítelkyně. Až když policie zadržela na podzim vražedné komando i s onou Alenou Zsuzsovou a objevily se informace, kdo to je, manželka mě upozornila, že to může být stejná osoba, jaká byla s Kočnerem v lednu v té restauraci. Našel jsem fotky v archivu… A byla to ona. Fotky jsem dal manželce, která působila v týdeníku Plus Sedm dní. Když pak fotka vyšla na titulní straně, spustily se spekulace, jak jsem je mohl náhodou odfotit, že to jsem plnil určitě úkol tajné služby a podobné nesmysly. V žádném případě to prý nemohla být náhoda. A teď otázka: jak lze vymýtit falešné mýty, když lidé nejsou schopni nebo ochotni přijmout pravdu? A na Slovensku žije mnoho falešných mýtů. A mnoho jejich producentů.
Nedávno byl zveřejněn přepis dešifrovaných zpráv Mariána Kočnera, který dost neurvalým způsobem mluvil o Kuciakovi i jeho partnerce. Psal, že může být patronem novinářů, když v sobě má patronu apod. Jde o značně primitivní způsob projevu člověka. Co je to za lidi, kteří takto uvažují a mluví?
Marián Kočner je postava z let devadesátých, řekl bych, že jakýsi druh dinosaura, jenž zázrakem unikl všem sítím při každém lovu na škodnou. Léta byl veden v interních policejních databázích mezi osobami napojenými na organizovaný zločin. Jeho, řečeno zpravodajským žargonem, styková báze byla neuvěřitelně široká, jak nyní vychází najevo z jeho dešifrovaného telefonu, daleko širší, než si kdo mohl myslet. Komunikoval s mnoha politiky napříč spektrem, vyměňoval si s nimi informace, některé pak poskytoval novinářům, aby je nasměřoval určitým směrem, měl vazby na některé policejní operativce, vyšetřovatele, prokurátory i soudce. A jsem přesvědčen, že i do tajných služeb. Nyní probíhá rekonstrukce a hloubka těchto vazeb, tudíž se ještě můžeme dočkat dalších senzací, schopných zamávat vnitropolitickými poměry. Kočner se dlouho dokázal pohybovat, nepochybně i díky zmíněným kontaktům, v bezpečí, i když po něm některá média delší dobu urputně šla, včetně Jána Kuciaka. Jen by mne ani ve snu nenapadlo, že by byl schopen překročit tu striktní hranici a dokázal dát zlikvidovat člověka.
V našem seriálu Súmrak bossov měl být poslední, dvanáctý, díl věnovaný Kočnerovi jako fenoménu 90. let, jenž přežil až do nového milénia. Poslal jsem mu v létě 2017 dotaz, zda by přistoupil na natáčení, reagoval hned, že ano a že až se vrátí z Chorvatska domů, ozve se. V té době měl zájem vstoupit do politiky, proto myslím, dal rychlý souhlas. Chápal to patrně jako PR. Na schůzce jsem mu poté vysvětlil, o co by šlo, a dříve, než jsem stihl říct název seriálu, reagoval, že nemusím vysvětlovat, přece ví, na čem dělám, znal formu, jakou jsme používali u první série a kývl, že do toho jde. My jsme se v našich seriálech snažili dostat před kameru co nejvíc respondentů, aby byl každý příběh osvětlen z mnoha úhlů. Dostat před kameru konkrétního aktéra nebo přímého svědka událostí je mimořádně silný moment. V první sérii se nám to povedlo snad jen v jednom případě, leč stálo to za to. Autentické svědectví je tisíckrát silnější než zprostředkované informace od někoho, kdo o událostech jen slyšel. Jednou ráno, pár týdnů po schůzce s Kočnerem, měli jsme poradu štábu a dramaturgů, když mi přišla od Kočnera SMS s otázkou: „A já jsme ti jakej boss, ku...va?!“ Odepsal jsem, že nerozumím, až do okamžiku, kdy poslal link na webovou stránku portálu Strategie, kde byl vyvěšen náš interní, ještě jen pracovní seznam dílů, které přicházely v úvahu. A nad tím název seriálu „Súmrak bossov“. To Kočnera naštvalo, jakej je on boss... Jako kdyby mu předtím nedošlo, že první série nesla název Mafiáni...
Kdosi ze slovenské televize poskytl kamarádům ze Strategie náš pracovní seznam, z něhož se některé části nakonec ani nerealizovaly kvůli nedostatečnému počtu respondentů ochotných posadit se před kameru. Rozčilený Kočner poté dohodu zrušil a já musel rychle vymyslet náhradu pro dvanáctý díl. Jistý mediální portál z toho udělal konspiraci, že to nám televize zakázala točit o Kočnerovi, neboť on má blízko k Ficově vládní straně Smer-SD a ta zasáhla v televizi... Marně jsem vysvětloval, že je to nesmysl, nechtěli tomu věřit. Jo, téma spiknutí má přitažlivý outfit, to má větší rajc než strohá neatraktivní pravda. Takže, když to shrnu, Kočner neměl zábrany využívat podsvětí v minulosti, když potřeboval pomoct, například při obsazení televize Markíza v srpnu 1998 se zločineckou skupinou Sýkorky, s níž se pak dělil o zisk z vydírání společnosti CME. Nikdo z prostředí prokuratury se tím vážně nezabýval, patrně proto, že měl na vysokých místech kamarády. A když má někdo takové krytí, když vidí, jak může využívat všechny možné kontakty v obrovské šíři, sebevědomí naroste do nebetyčných výšin. Já tomu obrazně říkám, že člověk vylítne strašně vysoko, kde je hodně řídký vzduch, nedokrvuje se mu mozek, a tím pádem roste opojný pocit neohroženosti, nadřazenosti a všemocnosti. A jaké metody, taková mluva. Jednou v bratislavské židovské restauraci Chez David, kde jsme byli s dvěma kamarády na obědě, si k nám Kočner přisedl, byl mírně přiopit a na číšníka houkl, zda nemá na jídelním lístku nějakého pečeného Žida, že má hrozný hlad. Řekl jsem mu velmi hlasitě a důrazně, ať se okamžitě omluví, jinak odcházím. Až na druhou výzvu poslechl a omluvil se číšníkovi. To dávám pro ilustraci.
Podobně primitivní zločinci snad v České republice jsou již minulostí, éra lidí, jako byl Mrázek nebo Krejčíř, skončila. Tady se ekonomická kriminalita nejčastěji soustředí na věci kolem dotací a podobných možností. Je to skutečně tak, že brutální a primitivní mafiáni už v Česku nejsou, nebo jsou pouze tak obratní, že se o nich neví?
Řekl bych, že primitivní metody zločinu se z Česka vytratily po skončení lukrativního byznysu s lehkými topnými oleji, kde byl ovšem přítomný mezinárodní prvek. A také s Krejčířem. Ve srovnání se Slovenskem nebylo takových postav v Česku tolik a nebyly to organizované skupiny na slovenský způsob. Na Slovensku byl mezinárodní prvek slabý. Dominovaly slovenské skupiny, cizojazyčný organizovaný zločin byl jen na okraji. Případ Krejčíře nějak souvisí i s Kočnerem. Na jaře 2003 se vrátili naši policisté z Prahy z úspěšného lovu na Mikuláše Černáka, který se tam skrýval. Dozvěděl jsem se od nich, že jejich český kolega jim vyprávěl o domovní prohlídce u jistého Krejčíře, kde našli videokazety, na nichž byly natočeny různé vraždy. Nešlo o domovní prohlídku, ze které Krejčíř utekl, šlo o dřívější, která se v médiích neobjevila. Jméno Krejčíř mi nic neříkalo, tak jsem poslal kolegovi Jardovi Spurnému dotaz, co dělá nyní Krejčíř. Přišla odpověď, že kdo to má být. Stejný dotaz jsem poslal Sabině Slonkové, přišla stejná odpověď. Když dva profiloví novináři, specialisté na oblast bezpečnosti, nevědí, kdo je to Radovan Krejčíř, musel své aktivity buď šikovně skrývat, nebo byli policisté při jeho rozpracování natolik opatrní, že se informace nedostaly ven. Později jsem se dozvěděl, že nikdo o těch kazetách s vraždami najednou nic neví. Zmizely. Krejčíř měl podle mých informací vazby i na Mariána Kočnera. Když Krejčíř utekl během domovní prohlídky jeho vily, útěk měl pomáhat kamuflovat Kočner směrem do Chorvatska, kde má u moře letní sídlo. Ve skutečnosti prý Krejčíř prchal přes Polsko a chorvatská stopa měla odvést pozornost. Najdou se i další postavy, jež mají mnoho společného se slovenským organizovaným zločinem a českým prostředím. Lidé, kteří například pomáhali vyvézt peníze slovenských gangsterů do zahraničí, hledat a zabezpečit jim vhodné úkryty pro případ útěku atd. Tito lidé mají zkušenosti s mezinárodním prostředím zločinu, tajných služeb i s moderními technologiemi. Kvalitní hacker je pro tyto skupiny zlatou investicí. Malý stát má problém zaplatit kvalitní ítéčkaře, platové tabulky jsou omezujícím faktorem, bohaté podsvětí si může koupit ty nejlepší.
Fotogalerie: - Hamáček zůstává
Co se týče případu Kuciak, smetlo to z premiérského křesla Roberta Fica, byť to jeho SMER ustál a stále vládne. Do jaké míry k tomu všemu Fico přišel nešťastně a do jaké míry si ten konec za spojování s mafií, osobní vazby na Kočnera a mediální vystupování zasloužil?
Veřejnost je z většinové části přesvědčena, že právě Ficova politika, jeho mentalita i různé vazby na takzvané oligarchické podnikatelské kruhy vytvořily podmínky, aby mohl být zavražděn novinář. Nikdo nechce slyšet, že ten rámec byl zde dávno, vleče se jako rudá nit slovenskými reáliemi bez ohledu na to, jaká vláda je u kormidla, a že právě za Ficovy vlády šel Kočner do vazby a byl obviněn z falšování směnek, za což mu hrozí dvanáct let natvrdo. A to šel do vazby v době, kdy se ještě nevědělo, že objednavatelem vraždy Jána Kuciaka by měl být on. Robert Fico není žádný mafián, je jen představitelem populistické linie jdoucí vstříc elektorátu, který zdědil po Vladimíru Mečiarovi. Venkovské obyvatelstvo, obce a menší města, nižší vzdělání, sociálně slabší a víc závislé na roli státu. Ficův hulvátský styl uráží vzdělanější a městské obyvatelstvo. Kdysi rozdával trestní oznámení a civilní žaloby na novináře, čímž si je znepřátelil, a oni mu to nyní tvrdě vracejí. A novináři již kladou Ficovi otázku, zda si s Kočnerem tyká, čímž naznačují, že už se o takové komunikaci ví a že je jen otázkou času, kdy se její přepisy objeví v médiích. Pro Fica bude taková konfrontace velmi nepříjemná a bude zajímavé sledovat, jaký dopad to bude mít na preference jeho strany. Zatím si dlouhodobě udržuje podporu mírně nad 20 procenty voličů a nad ostatními subjekty má stále navrch. Opozice by toho ráda využila, jenže i v jejích řadách jsou lídři, s nimiž se Kočner stýkal a komunikoval, za všechny kromě šéfa strany Sloboda a Solidarita Richarda Sulíka i předseda OĽANO Igora Matoviča a další. Dá se říct, že kam se dnes člověk na Slovensku v politické aréně pohne, všude narazí na samý hnůj. Kontakty s Kočnerem, drogové excesy, podvody v podnikání... Vizírově čistý není nikdo a koncem února budou parlamentní volby.
Během dlouho trvajících masových demonstrací na Slovensku byl naopak veškerého hněvu nespokojených občanů uchráněn tehdejší prezident Kiska. Ten byl vnímán spíše (aspoň na základě pohledu z Prahy) jako symbol čistoty a morálky, který zemi ochrání. Bylo to tak skutečně?
To vnímání je skutečně jen vnímání, jak tomu u zbožných přání bývá. Někdo chce vidět obraz čistoty a mravnosti, protože potřebuje věřit, že existuje někde dobro, a to dobro byl pro tyto zoufalce v dané chvíli Kiska, proto jeho příznivci odmítali dívat se na něj střízlivým pohledem. Navíc byl brán jako náhrada za populární expremiérku Ivetu Radičovou, která nechtěla kandidovat na hlavu státu. Víra lidí v existenci zázraku je i ve vzdělaných kruzích silnější než obyčejná nepřibarvená pravda. Dnes, kdyby dostali otázku, jak hodnotí Kisku, jeho úřadování, i fakt, že má děsně nízkou podporu u voličů, nebude jim lehké po pravdě odpovědět. Značná část veřejnosti nechtěla Roberta Fica vidět ve funkci hlavy státu, navíc Kiska nabízel novou neokoukanou tvář i atraktivní příběh podnikatele, jenž začal po revoluci z nuly a vypracoval se. Nikdo nechtěl vidět, že má nadstandardní vztahy se scientology, že jeho mluva je plná frází bez originálních myšlenek a vizí, že nemá žádné zkušenosti se světem politiky. V duchu hesla lepší neznámý Kiska než známý Fico, kterému by měl už konečně někdo vrazit do zubů, vyhrál Kiska. Navíc Kiska měl veřejnou podporu populární expremiérky Ivety Radičové. Po pěti letech v úřadu dostal Kiska kruté vysvědčení. Bývalý prezident zakládá stranu, které průzkumy přisuzují bídných 5 procent podpory voličů, což je hranice volitelnosti. Na bývalého prezidenta je to katastrofálně málo. Je to špatná vizitka jeho úřadování jako hlavy státu. Kdyby byl úspěšným oblíbeným prezidentem, měl by dominovat nad ostatními subjekty a ty slabé pohltit, vytvořit silnou stranu s novým atraktivním programem. Nic z toho Kiska nenabízí. Jeho strana nese název Za ľudí, na billboardech září slogan „Vraťme Slovensko lidem“. K tomu se chce sarkasticky dodat, že nejprve musí vrátit pozemky zubařům. Je to narážka na jistého zubaře od Vysokých Tater, jenž kdysi koupil rozsáhlý pozemek pod Tatrami, dal ho do pronájmu a po mnoha letech jen náhodou zjistil, že pozemek vlastní Andrej Kiska.
Podvody s pozemky jsou na Slovensku poměrně rozšířeným zločinem, k čemuž musí být vytvořena organizovaná skupina, a Kiska se dostal k cizímu pozemku právě takovým nestandardním způsobem. Soud již pravomocně rozhodl o vrácení půdy původnímu majiteli. Kromě tohoto případu je zde i další: Kiska financoval prezidentskou kampaň penězi vlastní firmy a snižoval si těmito náklady daňový základ. V této věci je již obviněn jeden z jednatelů společnosti, druhým jednatelem je Kiska, tudíž nelze vyloučit, že i on bude obviněn. Bez ohledu na to bývalý prezident ztratil punc mravní čistoty a musí počítat i s tím, že se do parlamentu nedostane. Když byli zavražděni Ján Kuciak a jeho přítelkyně, prezident Kiska lyžoval v Alpách. Nereagoval na žádnou výzvu, a to mu premiér Fico telefonoval prakticky denně, aby se urychleně vrátil, ale on lyžoval klidně dál. A až když se vrátil, postavil se do čela rozhořčené veřejnosti a s demonstranty na ulicích za zády dotlačil Fica k rezignaci a pádu vlády. Vraždu využil k vyřízení si osobních sporů s Ficem, o nic jiného mu nešlo. Vnímám to jako projev cynismu a absence empatie.
Podobně jako Kiska je vnímána i jeho nástupkyně Zuzana Čaputová. Panuje naděje, že Slovensko zachrání a zatočí s organizovaným zločinem. Může se jí to povést? I ve spolupráci s Kiskou, který chce uspět v parlamentních volbách?
Buďme realisté. Hlava státu nemá žádný dosah na boj s organizovaným zločinem. Její postavení je podobně jako v České republice víc protokolární a nemá rozsáhlé pravomoci, jako je tomu například ve Francii nebo ve Spojených státech. Samozřejmě prezidentka Čaputová je náhradou i náplastí za nepovedeného Kisku pro ty jeho nešťastné voliče, kteří uvěřili kdysi v reinkarnaci dobra a věří v ní opět. To, že výkon úřadu nemá co dělat s nějakým dobrem z pohádek, že to není rezidentura třetího sektoru, nýbrž profesionální článek exekutivy, zastupující zemi navenek, je pro ně nepodstatné. Tyto voliče je ovšem třeba i trochu chápat. Mají velké trauma, uráží je styl hulvátské politiky, jak ji reprezentuje Robert Fico, a rádi by viděli sympatickou tvář ve vrcholové politice. A Čaputová sympatická bez diskuse je. Proto mnozí věří, že politika se dá dělat slušně, kultivovaně, bez podrazů. Na druhé straně si titíž voliči nepřipustí, že právě příběh Kisky jim nedává za pravdu. Bude zajímavé pozorovat, jak s tímto dědictvím naloží čerstvá prezidentka.
Psali jsme:
autor: Radim Panenka
