Spolek Milion chvilek už představil své nové plány. Na konci února začne další vlna událostí nazvaná Štafeta pro demokracii. Ve 13 krajských městech se postupně každý týden uskuteční protestně-diskusní akce, poslední bude v Praze. Předseda spolku Mikuláš Minář chce takto nejen zesílit tlak na demisi premiéra, ale také dát „prostor pro vlastní iniciativu a kreativitu lidem v regionech“. Na krajská města se soustředí kvůli nadcházejícím volbám. Jak ho asi přivítají v Ostravě?
Jak ho přivítají v Ostravě? Asi se ho zeptají, co může udělat pro to, aby se navrátilo přes 40 000 bytů ukradených Bakalou a jeho kumpány, aby se vyšetřilo, kdo umožnil vytunelovat OKD, aby se zjistilo, co vlastně míní nový majitel Mittal provést se zbytkem fabrik, které ještě někoho zaměstnávají. Možná se ho zeptají, co dělat s ovzduším, které patří k nejvíce znečištěným v celé Evropě s katastrofálními následky na lidské zdraví. Na to jim asi pan Minář prozradí, že mají být kreativnější. Jenom se mne, prosím vás, neptejte, kam ho pošlou potom. Máme na to tady u nás v kraji hned několik destinací.
Nezůstane jen u krajských měst. Do června 2021 chce spolek projet celé Česko a docílit toho, aby v parlamentních volbách zvítězily demokratické strany. „Každý z nás se stane médiem. Díky společnému úsilí se o Babišových problémech dozví každý.“ Jak se díváte na tento plán?
Milion chvilek si to možná neuvědomuje, ale tento jeho projekt zbavuje politické strany jakéhokoliv smyslu. Politické strany jsou zde přece od toho, aby přicházely s programy, které jsou schopny oslovit voliče, a aby přicházely s lídry, kteří získají důvěru těchto voličů. K čemu jsou strany, které se vychloubají svou demokratičností, ale přitom nejsou schopny v demokratické soutěži získat větší počet hlasů? A k čemu jsou strany, které potřebují komando nedostudovaných studentů k tomu, aby se udržely v Parlamentu? Kdyby na tom byl Andrej Babiš tak mizerně jako ty takzvaně demokratické strany, musel by si najmout na vysoké škole zemědělské skupinu studentů, kteří mají problém s dokončením studia, a rozeslat je po celé zemi, aby agitovali mezi lidmi, že je třeba volit ANO. Byl by někdo schopen brát takovou stranu ještě vážně?
Britský deník The Times zařadil hlavního organizátora spolku Milion chvilek Mikuláše Mináře mezi dvacet vycházejících hvězd, které je dobré v roce 2020 sledovat. Je skutečně Minář osobností evropského významu?
Mikuláš Minář je osobností, na kterou by se musela zaměřit organizace Transparency International, pokud by ovšem chtěla skutečně seriózně vykonávat svoji činnost. Všimněte si, že na transparentním účtu Milionu chvilek není žádná kolonka, ze které by se dalo vyčíst, kolik a z čeho jsou funkcionáři tohoto spolku placeni. Jsou placeni z jiného účtu, který ovšem transparentní není. Pokud bychom tento druhý účet byli schopni učinit transparentním, dozvěděli bychom se o zázemí a skutečných cílech Milionu chvilek asi hodně zajímavého.
Ve spolku zaujala média i patnáctiletá studentka Eliška Loumová, která vede libereckou pobočku. Politicky se prý angažuje už od třinácti. Lze vítat politickou aktivitu takto mladých lidí, ať už ve spolku Milion chvilek, nebo třeba pro ekologické hnutí Extinction Rebellion? Je dobře, že se mladí lidé tolik zajímají o věci veřejné?
Pokud by byla naše média k čemu, udělala by s Eliškou krátký rozhovor. Stačilo by jí položit dvě nebo tři otázky. Zeptat se jí, jak by definovala demokracii, jaká doporučuje opatření ke snížení rizika oligarchizace systému a zda deficit demokracie nějak souvisí s konstrukcí Evropské unie. Až po jejích odpovědích bych byl schopen tuto dívku někam zařadit. Škoda, že to naše média z nějakého důvodu nikdy neudělají.
Média zaplavují zprávy o obrovském problému s požáry v Austrálii. Lidé se na internetu skládají v dobročinných sbírkách, hoří prý území o rozloze Slovenska. Jde o naléhavý globální problém?
V létě média informovala, že hoří Sibiř na území velikosti Belgie. Na podzim psala o tom, že v 77 obrovských požárech mizí pralesy Amazonie. Krátce na to informovala, že v subsaharské Africe zuří požáry, které jsou ještě mnohem zhoubnější než ty v Brazílii. Pak už jsme o těchto katastrofách nikdy neslyšeli. Nyní tedy hoří kus Austrálie o rozloze Slovenska. Nechci to nijak bagatelizovat, ale znám novináře z médií hlavního proudu, kteří by byli schopni napsat, že Antarktidu sužují lesní požáry na rozloze celého Slovácka a poloviny Hané. Co tím chci říci? Pokud je to všechno (kromě té Antarktidy) pravda, pak se jedná o katastrofu planetárních rozměrů. Pokud o katastrofě planetárních rozměrů jsou média schopna informovat dva tři dny a poté se opět vrátí k probírání afér britské královské rodiny, pak se nesmíme divit, když z naší civilizace zbude jenom popel.
Psali jsme:
Pane profesore, co říkáte na tzv. zelený úděl, tedy nový plán EK na snižování emisí, zhorší pozici českého průmyslu? Josef Středula se obává vážných sociálních následků.
Je to už čtvrt století, kdy vyšla kniha s názvem Faktor čtyři. Popisovala padesát způsobů, jak v oblasti dopravy, průmyslu, stavebnictví, odpadového hospodaření atd. snížit škodlivé emise o polovinu a zároveň zvýšit blahobyt na dvojnásobek. Autory knihy byli Ulrich von Weiszäcker a manželé Lovinsovi. V knize konstatovali, že všechna a mnohá další opatření na zvýšení efektivity jsou technicky zvládnuta a tržně realizovatelná, aniž by se to dotklo životní úrovně. Přesto se ekonomika tímto směrem nevydala, protože z hlediska zisků výrobců a prodejců je výhodnější prodávat auta se spotřebou pět litrů na sto kilometrů než pouhého jednoho litru. Plány Evropské komise mne začnou zajímat až v okamžiku, kdy prozradí, jak chce bez omezení svobody trhu přimět výrobce, aby se spokojili s nižším ziskem. Dokud toto neosvětlí, jedná se pouze o pohádkově honorovaná slohová cvičení.
Častým argumentem zastánců ekologičtějšího průmyslu je, že pokrok a regulace dají vzniknout zcela novým pracovním pozicím. Jenže, je garantováno, že v rámci evropského společného pracovního trhu vzniknou právě u nás?
Neexistuje vůbec žádný důvod, proč by v „zelené ekonomice“ měly být atraktivní pracovní příležitosti rezervovány právě pro nás, jestliže v ekonomice nezelené na nás zbyly jen pozice podřízené a nejhůře odměňované.
Nové způsoby úspory elektrické energie, boj se suchem nebo přizpůsobení se novým technologiím budou velmi nákladné. Můžeme v této věci očekávat finanční podporu od Evropské unie?
Ano, můžeme, a to za dvou předpokladů. Buď budou finance staženy z ostatních programů, například z programu boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení, anebo budou zvýšeny příspěvky členských zemí do evropských fondů. Lze zkombinovat i obě tyto možnosti.
Co se týče ekologie, o velké překážce, která před Českem stojí, mluvil europoslanec Jan Zahradil. Ten v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz upozornil, že nás čeká střet s Němci a Rakušany ohledně atomové energie. Je namístě obava, že nás zejména Německo v tomto ohledu zatlačí do kouta, například pohrůžkou, že Češi dostanou méně unijních peněz?
Spíše bych očekával, že si Němci a Rakušané nechají v záloze naše atomové elektrárny jako zdroj laciného proudu pro případ potřeby. Umožní jim to vypadat před vlastními voliči jako ztělesnění pokroku, a přitom neriskovat, že se jejich voliči budou muset ve spotřebě energie nějak omezovat.
Jakou cestou by se měla ubírat vláda při tvorbě dlouhodobé strategie rozvoje? Neustále se hovoří o Průmyslu 4.0, je tedy klíčové investovat do vzdělávací soustavy? Co infrastruktura? Lze již dnes předpovídat nějaké trendy budoucnosti?
To je hodně otázek a každá z nich by vyžadovala odpověď v rozsahu jedné knížky. Takže jenom k té slavné „Revoluci 4.0“. Zúčastnil jsem se v Bruselu řady jednání na toto téma a nikdo z řečníků neprozradil nikdy vůbec nic. Všichni říkali různými slovy totéž: Bude to obrovská změna, kdo se přizpůsobí nejdříve, vydělá na ní nejvíce, ale nakonec stejně vydělají všichni, snad jen s výjimkou těch, kdo prodělají. Jako sociolog vám mohu jenom říci, že to přesně odpovídá diskurzu modernity. V něm se totiž automaticky předpokládá, že každá změna je vždy změnou k lepšímu, a dále se předpokládá, že změny přicházejí s přírodní nutností a úkolem člověka je snažit se jim co nejrychleji přizpůsobovat, jinak na to doplatí. Je to takový Charles Darwin stříknutý naivním progresivismem nové levice. Pokud si tento slovník osvojíte, budete politicky neobyčejně úspěšní bez ohledu na to, máte-li třeba jen elementární vědomosti o tom, o čem se zrovna mluví.
Bude podle vás s nástupem umělé inteligence a všeobecné robotizace docházet k rozevírání příjmových nůžek mezi jednotlivými skupinami obyvatel?
To my zatím nevíme. Ale víme, jak na to. Úplně postačí, když sestrojíme umělou inteligenci, a ona nám pak na to odpoví s přesností na tři desetinná místa. Pak už se s tím samozřejmě nebude dát nic dělat, ale na to se dneska nikdo neptá.
Je dobře, že premiér Babiš během jednání s dalšími unijními lídry trvá na zachování jaderné energetiky?
Babiš má v této věci jen dvě možnosti. Buď zajistit energetickou bezpečnost naší země trváním na jaderné energetice, anebo přimět Německo, aby své jaderné elektrárny nerušilo a v případě potřeby nám z nich dodávalo lacině proud. Zřejmě si vyhodnotil, že první cesta bude schůdnější. Celá věc má i širší aspekty. Byli jsme přeměněni v montovnu, která dodává bohatším zemím produkty, jejichž výroba je energeticky náročná. Tím jsme zároveň těmto zemím v principu umožnili snížit energetickou náročnost jejich vlastního hospodářství. Chtít po nás, abychom se v této situaci ještě energeticky ukázňovali, to už by byl výsměch zdravému rozumu.
Jak se díváte na Národní investiční plán Andreje Babiše? Podle ekonomky Hany Lipovské se jedná pouze o ledabylý soupis údržbářských prací. Má smysl vytvářet takové teoretické plány s dlouhým přesahem do budoucnosti, když se reálně vláda mění každých několik let?
To je obecnější problém. Když nemáte žádnou vizi, vytknou vám to jako absenci politické představivosti a jako neschopnost uvažovat do budoucna. Když se nějakou vizi pokoušíte vytvořit, zesměšní vás a vytknou vám, že chcete někomu budoucnost diktovat. Já se pořád ještě Andreji Babišovi divím, že dělá vize místo toho, aby dělal jenom velké prachy. Pak by si na něho žádný ekonom ani žádný bůhví odkud placený aktivista nedovoloval.
Americký prezident Donald Trump nechal zabít elitního íránského generála Kásima Sulejmáního. Podle Trumpa stál Sulejmání v minulosti za zabitím či zmrzačením stovek, ba možná tisíců Američanů. Zároveň byl prý obávanou a zároveň nenáviděnou figurou i v samotném Íránu – obstojí tato argumentace?
To je výborná argumentace hodná Trumpova génia. Nevím o žádném Američanovi, kterého by nechal Sulejmání zabít či zmrzačit mimo území, na kterém neměli co dělat. A navíc všichni vědí, že Trump je pro zhruba polovinu Američanů obávanou a nenáviděnou figurou. Kdepak asi čeká v jeho případě ten dron?
Je podle vás ozbrojený konflikt mezi USA a Íránem eventualitou, na kterou se musíme připravit?
Nemáme se na to jak připravit. Jak prozradil Karel Schwarzenberg, nemáme to ani kritizovat, protože Češi můžou akorát tak držet hubu. Takže můžeme svobodně a demokraticky držet hubu a tiše doufat, že nezdraží benzín, nedojde k odvetným akcím na našem území a nevypukne konflikt velkého rozsahu. Ve všem ostatním musíme být iniciativní a kreativní, jak nám vysvětlí Milion chvilek.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Daniela Černá
