Letos slavíme 30. let od listopadu 1989. Jak na to období vzpomínáte? Kde jste tehdy byl? Co jste dělal? Zúčastnil jste se demonstrací?

Tehdy jsem byl na Národní třídě na demonstraci. Ovšem nebyl jsem tam proto, že bych byl nadšený revolucionář, ale proto, že jsem byl přechytralý. Předpokládal jsem totiž, že na den výročí zásahu nacistů proti českým studentům za protektorátního období si ani ten nejblbější aparátčík typu Miroslava Štěpána nedovolí poslat bezpečnostní složky proti demonstrantům, jelikož to by jednoznačně znamenalo konec režimu. Jak se zdá, můj předpoklad byl špatný, jelikož zřejmě právě kvůli tomu to někteří udělali. I část komunistů už chtěla, aby ten režim skončil.

Jak to tehdy na Národní třídě vypadalo?

Byl jsem tam ještě i ve chvíli, kdy tam vlétly ty pověstné červené barety (Odbor zvláštního určení správy vojsk ministerstva vnitra OZU, pozn. red.). Disident Konvička, který pracoval u nás v prognosťáku, mě poučil, že když budou bít, tak mám být co nejvíce uprostřed davu, a to se mi osvědčilo. Vrhnul jsem se doprostřed davu lidí, takže se ke mně nedostali. Pak si ještě pamatuju, jak mě vlna lidí odhodila na kapotu automobilu Škody 100, já jsem se posunul na kapotu, po kapotě jsem přelezl a ocitnul jsem se přímo před tím průchodem, ve kterém se nacházela známá obušková ulička. Musím říct, že tou jsem prošel, aniž bych dostal. Asi mě zachránil můj oblek a kravata, že mě neudeřili. Upřímně, kdyby ti policajti počkali ještě dvě hodiny, tak bylo po demonstraci. Byla zima a lidé se začínali rozcházet.