„Zdá se mi, že už tu nemám co dělat, byl bych tu směšnou figurkou, můj svět umřel, věřil jsem totiž v jakési závazky, v takzvanou čest ve smlouvě a podobné věci. Myslím, že bych se v téhle tlačenici nevyznal...“ Tohle napsal Karel Čapek po uzavření mnichovské dohody a následné kapitulaci. Necelé tři měsíce poté v ovzduší rostoucí nenávisti vůči vlastenecké inteligenci jeden z nejznámějších českých spisovatelů zemřel.

Smrt intelektuála

Na Nobelovu cenu za literaturu byl Karel Čapek nominován celkem sedmkrát, naposledy v roce své smrti. V prosinci 1938 si při náročných opravách domu a zahrady ve Staré Huti, které byly poškozeny povodní, přivodil lehkou chřipku. Nejdřív to sice vypadalo nadějně, ale pak se k chřipce přidaly zánět ledvin i zápal plic, a bylo zle. Přesně před osmdesáti lety zemřel Čapek na plicní edém. Zesnul ani ne čtvrt roku před německou okupací Čech a Moravy. Unikl tím zatčení, které plánovalo gestapo.

„Myslel si, že má chřipku, kterou nebude těžké překonat. Mýlil se. Měl na konci roku 1938, který byl pro Československo tak tragický, oboustranný zápal plic. Poměry tenkrát zahušťovaly nenávist a podezřívavost. Když je doba přátelská šmejdům, tak jejich schopnosti a řady narostou do nadoblačné velikosti a normální lidé to mají hodně těžké,“ říká historický publicista Zdeněk Čech, který píše o době, kdy bylo Hitlerovo jméno skloňováno ve všech pádech, ve své knize Potlučený lev.