Francie a Německo podepsaly smlouvu o společném partnerství, která výrazně pozmění podobu společné Evropy. Oba státy budou nově vystupovat jako jeden celek v obranné a zahraniční politice a budou koordinovat své postoje v rámci EU a NATO. Jde o krok správným směrem? Je třeba pracovat na dalším sjednocení Evropy? Měli bychom se snažit na tom participovat také?

Političtí představitelé obou států – a není potřeba si nic nalhávat – reálně skutečné vedení EU a jejích orgánů, zejména pak Evropské komise, dlouhodobě vyjadřují obavy z toho, že další státy EU by mohly eventuálně přehodnotit své členství v EU a následovat Velkou Británii, do veřejného prostoru jsou vysílány obavy ze vzrůstajícího nacionalismu, vlivu populistických či extremistických politických sil na obou koncích politického spektra. Současné politické reprezentace jednotlivých evropských států (národů) mají stále více práce s tím, aby udržely pozitivní veřejnou proevropskou vizi ve vnímání vlastních voličů – to za situace, kdy aktuální  EU otevírá zcela nepochopitelně svou nechráněnou suverénní hranici nelegální migraci, účelově přizpůsobuje donedávna platnou a funkční legislativu (šaría?), vyvíjí snahy o omezení základní občanské svobody, jako je například legální držení zbraně, uvažuje o zcela nesmyslném vzniku k NATO duplicitních evropských ozbrojených sil – aniž plní závazky, které plynou z členství v NATO, což zcela oprávněné kritizuje prezident Trump (skutečně není žádný důvod k tomu, aby americký daňový poplatník nesl cca 70 % nákladů kolektivní obrany), EU uvažuje o zavedení jednotné daně (?!), jednotné sociální podpory (?!), jednotném zavedení velmi sporné společné měny (?!)...

A v této velmi složité, výbušné politické situaci se objeví informace, že zcela pokoutně, nejen bez vědomí Evropského parlamentu, bez vědomí ostatních národních politických reprezentací. A dokonce i bez vědomí poslanců jejich vlastních národních parlamentů je připravena a podepsána smlouva mezi Německem (některými „osvícenými“ Němci) a Francií (některými „osvícenými“ Francouzi). Nebudu politicky korektní a nazvu to jako PODRAZ na ostatní členské země, za podtržení nohou všem těm, kteří se zaťatými zuby stále obhajují členství toho či onoho státu v EU. A je to přesně ten typ podrazu, který ještě více prohloubí současnou nejednotnost EU, nedůvěryhodnost politiky jako takové, snižuje význam a autoritu Evropského parlamentu a ještě více sníží úroveň schopností ke kolektivní obraně a globální postavení EU… „Krysy opouštějí potápějící se loď, do jejíhož dna samy vyvrtaly díry“.