Letos se na Staroměstské náměstí v Praze vrací tvoje hudba ke Krkonošským pohádkám k vánočního stromu, který se rozsvítí v sobotu 30. listopadu. Proč si myslíš, že si tuhle hudbu lidi oblíbili?
V první řadě bych chtěl poděkovat Tereze Reitschlägerové z pořádající agentury TAIKO, pražskému magistrátu a samozřejmě i všem návštěvníkům, kterým se hudba líbila před dvěma roky. Bez toho by se Krkonošské pohádky na Staroměstské náměstí nevrátily.
Znamenají Krkonošské pohádky pro tebe něco víc, nebo je to jen jedna z muzik, kterou jsi napsal a povedla se ti?
Pro mě tahle hudba k televiznímu seriálu znamená především nesmírnou solidaritu a odvahu televizního štábu, a především paní režisérky Věry Jordánové, že mi tu zakázku dala. Psal se rok 1973, vyhodili mě z nynější Konzervatoře Jaroslava Ježka, kterou jsem založil, nesměl jsem psát pro rozhlas ani pro televizi. Nevydělával jsem žádné peníze, doma jsme měli stroj, na kterém jste lepili pytlíky, abychom měli nějaké peníze na živobytí. Po úspěšných šedesátých letech to pro mě a celou rodinu byl velký zlom.
To je pravda, my jako děti jsme tě do té doby moc nevídali.
Přes týden jsem byl ve škole, přes noc se natáčelo a o víkendech jsem psal muziku. Najednou to byl pro mě šok, nikam jsem nemusel, nikdo po mně nic nechtěl, a do šuplíku jsem psát neuměl.
Fotogalerie: - Věnce a svíčky po třiceti letech
Možná proto je z hudby ke Krkonošským pohádkám cítit tolik emocí, které na člověka zapůsobí. Ty jsi v běžném životě moc na city nebyl, kdybych měl říct slovo, přes které jsme tě jako děti vnímaly, byla by to povinnost.
Nikdo není ani černý, ani bílý, pravda je, že jsem asi byl v hudbě otevřenější. Naše generace žila ve schizofrenním prostředí. Něco se říkalo doma a něco jiného venku. Daleko více jsme se kontrolovali.
Ruský prezident Vladimir Putin ti udělil nejvyšší státní ocenění Ruské federace, Řád přátelství. Cena od Putina budí rozporuplné reakce. Jaká byla ta tvoje, když ses to dozvěděl?
Jsem si vědom, že mnoho lidí s tím může mít problém, ale já osobně jsem se setkal jen s pozitivními reakcemi a blahopřály mi desítky lidí. Ocenění si velmi vážím a chápu ho jako poctu a uznání mé celoživotní skladatelské tvorby.
Můžeš to trochu rozvést?
Jako český skladatel jsem hrdý na to, že mé skladby hrají ve světě, tedy i v Rusku, jsou oblíbené a přinášejí posluchačům radost. Naplnil se mi můj celoživotní sen. Umění má sloužit všem lidem bez ohledu na to, kde žijí, jací jsou a jaké mají politické názory. Co se týče Ruska, naše rodina pochází z rodu Repninů-Repninských, jehož příslušníci museli po revoluci Rusko nedobrovolně opustit. Pro mě toto ocenění znamená smíření staré ruské generace s novým Ruskem. Nesouhlasím s tím, aby se staré křivdy přenášely do dalších generací.
Vloni byl Putinem oceněn i Jaromír Nohavica a pak se strhla vlna kritiky. Nebojíš se, že podobné kritice budeš čelit i ty?
Slovensko, Polsko, Maďarsko, Ukrajina, ale i Rakousko včetně Německa jsou k nám nejblíže a historií jsme putovali společně. Vzhledem k poloze naší země to tak bude i do budoucna. Nevidím důvod přiklánět se teď k Západu, nedělal jsem to ani dřív, když jsme byli nuceni se přiklánět k východu. Jsem Čech s ruskými kořeny, rodina mé matky je původem ze Sudet. Nikdy jsem nepřebíral orientace podle toho, na jakou stranu se naše republika politicky přikláněla. A nehodlám to na stará kolena měnit.
V minulém roce jsi dostal ocenění Za zásluhy od prezidenta Miloše Zemana. Jak prezidenta Zemana vnímáš?
Letos v květnu jsem se dožil 87 let a během té doby jsem poznal názory všech prezidentů naší republiky. Každý z nich měl své klady i zápory. I TGM dokázal být velmi tvrdý. Prezidenta Zemana velice oceňuji jako vzdělaného politika a věřím mu, že jeho rozhodnutí jsou vedena dobrým úmyslem ve prospěch našeho národa. Sklízí hodně kritiky, ale jeho význam, chyby anebo správná rozhodnutí nejlépe posoudí čas.
Máš pocit, že ve společnosti panuje „blbá nálada“, jak řekl svého času prezident Václav Havel?
Současná doba je informačně přesycená. Někdy mi připadá, že žádná objektivní veřejná diskuse není. Většina médií je jednostranná a autoritativní. Například loni na podzim se konal v Praze festival ruských filmů a bez jakékoliv propagace. Viděl jsem výborné dva filmy o Vladimíru Vysockém a druhý, podle skutečné události, o havárii ruského raketoplánu, kde bylo ukázáno přátelství Rusů a Američanů. Jen pro zajímavost, při poslední návštěvě amerického astronauta Andrewa J. Feustela a jeho manželky jsme měli příležitost se pobavit. Velmi chválil naši zemi. On Američan a já Čech jsme spolu přitom mluvili rusky.
Od první republiky, ve které ses narodil, jsi prožil všechny režimy, kdy se svět obracel vzhůru nohama. Jak vnímáš současnou dobu?
Žijeme v mimořádné době. Nikdy jsme se neměli ekonomicky tak dobře jako nyní. Přesto, životní štěstí se měří osobním pocitem a každý si prožije svou dávku štěstí i utrpení. Své chvíle radosti i smutku. V tom, myslím, je život spravedlivý ke každému z nás. Vynikající vlastností Čechů je životní optimismus, vždy umějí najít východisko z krize, a tak překlenout špatnou dobu. Nikdy u nás nebyla větší svoboda a lidé se neměli lépe než dnes.
Slavíme třicet let od listopadu 1989. Jak ho hodnotíš ty?
I když ne všechno z dob socialismu bylo špatné, listopad 1989 byl pro mne i celou naši rodinu velkou nadějí, že je konec diktatury a špatných časů. Zároveň jsem se obával toho, aby sametová revoluce nebyla zneužita lidmi, kterým šlo jen o vlastní prospěch, což se bohužel v mnoha případech stalo.
Kam se země za uplynulých 30 let posunula? Dohnali jsme Západ materiálně i morálně?
Za posledních 30 let jsme mnohé získali. Ale také mnohé promarnili. Kapitalistický způsob myšlení a chování zcela určitě materiálně a ekonomicky povznesl celou společnost, ale chybí mi uvědomování si naší národní minulosti, odkazů předků, našeho kulturního dědictví. Jako kdybychom národní identitu zahodili jako bezcennou přítěž nové doby. Přizpůsobujeme se mentalitě dominantních států, přicházíme o jedinečnost, podřizujeme se globalismu. Přehrabujeme se ve starých vinách, což nás zdržuje a společnost zbytečně neurotizuje, nešvary současnosti se řeší pomalu a ve směrování naší republiky do budoucna nemáme jasno.
Fotogalerie: - Národní atrakce
Jsi úspěšný hudební skladatel, pro mě, jako tvého syna, nebylo jednoduché žít ve stínu významného otce, jméno Vadim Petrov je značka.
Kořeny našeho rodu sahají hluboko do minulosti, mnoho staletí do historie. Mezi našimi předky byla řada významných osobností, vždycky jsem považoval za důležité zanechat po sobě něco, co může lidem prospět. Je povinnost každé nadcházející generace navazovat na dobré činy předchůdců. Je to závazek. Každý člověk má v sobě uloženy geny, které nezávisle na něm ovlivňují jeho myšlení a životní cestu. U mne zřejmě došlo ke sloučení ruských a českých genů v jeden slovanský celek, který má blízko k národnímu cítění obou zemí. Je mi blízká hudba Čajkovského, Dvořáka i dalších skladatelů, a to nejen pro svou formu a program, ale i pro svou melodiku včetně zpracování. Pokud někdo zapomene, odkud je, a snaží se navázat na jiné kořeny, málokdy se prosadí. Umělci, kteří ve světě něco dokázali, právě vycházeli z toho, kým jsou. Nepřebírali cizí vzory. Bohuslav Martinů, Antonín Dvořák i Bedřich Smetana jsou přijímáni ve světě právě proto, že v sobě nesou něco, o čem už je skoro v současné době nekorektní mluvit – národní identitu. O Leoši Janáčkovi nemluvě.
Co bys z toho, co jsi všechno napsal, považoval za jedinečné, nebo co bys chtěl na závěr zmínit?
Celkem jsem napsal více než 1 400 titulů. Měl jsem štěstí, že jsem měl invenci, že přišel ten hudební nápad, který nelze vymyslet. Ten se buď dostaví, nebo ne. To je dar. V současné době mám pocit, že autoři hodně kalkulují, aby jejich skladby byly originální a jejich skladby úspěšné. Já jsem to takhle nikdy neměl, prostě jsem muziku psal. Ceny, které dostávám, jsou pěkné, ale největší ocenění pro mě je v tom, že se moje muzika lidem líbí a že ji rádi poslouchají. Někdo se svým uměleckým dílem snaží něco řešit, tyhle ambice jsem nikdy neměl. Chtěl jsem jen, aby bylo lidem při poslechu mojí hudby dobře. Ale chci na závěr zdůraznit jednu důležitou věc. Byla doba, kdy jsem byl tak ponořený do své práce, že jsem všechny praktické starosti přenášel na tvoji maminku a moji manželku, se kterou jsem 65 let. Bez jejího zázemí a podpory bych nikdy tolik muziky napsat nedokázal.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: .
