Náš národ poklonkuje mocným, to nás ohrožuje. A migrace. Poselství profesora Maxe Kašparů, člena Rady ČT

30. 10. 2018 13:10

STO LET REPUBLIKY Pokud nás něco ohrožuje, není to ze strany východního souseda či z důvodu nacionalismu nebo trochu rozdílné mentality. Může nás ohrozit neřízená, divoká migrace, ale především servilita a poklonkování před mocnými tohoto světa, tak typické zvlášť pro český národ. Je o tom přesvědčen profesor Jaroslav Maxmilián Kašparů, řeckokatolický kněz, psychiatr, pedagog, spisovatel a člen Rady ČT. Připomíná také, že dějiny soužití se sousedy má řada zemí poznamenané bolestí a že mírová koexistence je možná, pokud budou mocné země respektovat práva slabých sousedů. Pokud bychom měli hovořit o strachu ve vztahu k Německu, tak v případě, že by se vůči naší zemi uplatňovalo ono „dobro národa proti jeho vůli“.

Náš národ poklonkuje mocným, to nás ohrožuje. A migrace. Poselství profesora Maxe Kašparů, člena Rady ČT
Foto: Wikipedie.cz, Marek Blahuš
Popisek: Doc. PaedDr. ThDr. MUDr. et MUDr. Jaroslav Maxmilián Kašparů, Ph.D., dr. h. c., řeckokatolický kněz, psychiatr, pedagog a spisovatel

Ke stému výročí vzniku Československa byly občas slyšet hlasy, že není co slavit, když tehdy založená republika už stejně neexistuje, a ta zbylá je – dle hlasu lidu – rozkradená a rozprodaná. Byly oprávněné?

Pokusím se to pojmout celé vážně, ale i s trochou nadsázky. Vždy je co oslavovat. Jak narozeniny, tak úmrtí. Česká republika existuje, a protože nespadla z nebe, je na místě zavzpomínat na minulost, na kořeny, ze kterých vyrostla. Oslavujeme přece i výročí mrtvých lidí, kteří sice už neexistují, ale stopa po nich zůstala.

Anketa

Udělil Miloš Zeman letos státní vyznamenání správným osobnostem?

92%
8%
hlasovalo: 8527 lidí

Skeptické pohledy na stav naší země už byly zmíněny v první otázce. Ale je i dost těch, co tvrdí, že se máme nejlépe v historii, ale nevážíme si toho. Dá se to vůbec porovnávat?

To je jako se školními dětmi, které jsou schopné našprtat se v dějepise jména politiků i data událostí, ale když se jich učitel zeptá: „A proč k těm událostem došlo?“, neumí odpovědět. Porovnávání i hodnocení je pouhou polovinou reality. Vždy je namístě ptát se také, proč je tomu tak. Máme dnes mnoho dobrého, ale nevážíme si toho. Je to typická lidská vlastnost, protože na pohody a výhody si rychle zvykneme a připadají nám jako samozřejmé. Zvláštní postavení v hodnocení má rozum. Pokud si někdy stěžujeme, že nám to či ono chybí, tak rozum je jediná komodita, které máme všichni nadbytek.

Na co z naší současnosti by mohli být naši předkové hrdí a za co z našeho dneška by se styděli?

Často mám dojem, že se řada tradičních a staletími ověřených hodnot otočila vzhůru nohama. Stydíme se za to, čím bychom se měli chlubit, a chlubíme se tím, za co bychom se měli stydět. Myslím si, že naši předkové by tomu dnešnímu „chození po hlavě“ těžko rozuměli. A jejich hlava by je z toho pořádně rozbolela.

Mají Češi za sto let republiky dost svých hrdinů? A bývají tito hrdinové doceňováni? Kdo to byli? Legionáři? Atentátníci na Heydricha? Letci RAF, kteří skončili v komunistických kriminálech? Jistá část společnosti ctí bratry Mašíny, jiná zase komunistické pohraničníky. Dá se i o nich mluvit jako o hrdinech?

Hrdinů máme více, než známe jejich jmen. Osobně dělím hrdiny naší země na opravdové a formální. Všechny opravdové jste vyjmenoval v položené otázce a já bych k tomu dodal, že je to jen špička ledovce. Ti skromní bývají tiší a pod hladinou. Stali se hrdiny z vlastní vůle. Na rozdíl od těch, kteří byli za hrdiny prohlášeni z vůle vládnoucích režimů a politické moci. Zda byli hrdiny bratři Mašínové, kteří stáli se zbraní v ruce čelem k hranicím, nebo péesáci, kteří se samopalem stáli zády ke drátům, to bude stále posuzováno individuálně podle sympatií či antipatií k době komunismu, nebo morálně etickému naladění člověka.

Režim z let 1948 až 1989 začal svobodnými volbami, ve kterých zvítězila KSČ. Po sametové revoluci si komunisté udrželi pozice v Parlamentu a nedošlo k výrazným čistkám a odplatám. Proč? Je to odraz toho, že na posledních dvacet let vlády KSČ část národa nevzpomíná ve zlém? A že by dnes sice nechtěli komunisty zpět, ale necítí ve své většině vůči tehdejším poměrům silnou zášť? Ostatně proto jim nevadí Andrej Babiš?

Takzvaná sametová revoluce byla sametová i v tom, že na jedné straně pouštěla zločince z kriminálů – značná část se jich tam brzy zase vrátila – a na druhé straně tam neposílala viníky, kteří by tam patřili. Zda to byla politická dohoda, nebo naivita tehdejších polistopadových vůdců země, to zůstává otázkou. Osobně jsem proti mstě v jakékoli podobě, ale jsem zastáncem hledání spravedlnosti. Dnes se nám příslušníci StB a policejní mlátičky z té doby smějí do očí. Včera krutý estébák, dneska demokrat. Zmizely sice z očí jedovaté houby, ale rozrůstá se jejich jedovaté podhoubí. Ač nejsem paranoidní, vidím, že jejich výtrusy prorůstají do všech sfér společnosti. Pokud jde o Andreje Babiše, vidím ho jako dítě doby minulé a dorostence doby současné. Kdyby ve vládě se střídající strany ODS nebo ČSSD dělaly slušnou, poctivou a průhlednou politiku, dnes bychom Andreje Babiše neznali. Je to plod jejich politiky.

V případě Andreje Babiše jako ústřední postavy dneška se ukazuje, že přesně ta část společnosti, která si přeje sociální jistoty, vysokou účast státu při řízení ekonomiky a která deleguje svá přání na své politiky, volí Andreje Babiše. Obstojí u ní? A hlavně, jak moc Češi rádi věří, že „to někdo zařídí“? Komunisté po válce, Havel po revoluci, Klaus v 90. letech, Babiš teď?

Co je Andrej Babiš schopný udělat pro národ, to nelze prorokovat, je ve funkci příliš krátkou dobu, než aby se mohl projevit. Jak už jsem řekl, je produktem špatné politiky. Pokud se poučí a svoji politiku postaví na chybách svých předchůdců, může se stát pro většinovou, konzumně laděnou, část společnosti nadějí. Lidská paměť není dlouhá, ale politické, milenecké a ekonomické aféry si dobře pamatuje … a neodpouští je. Nad Babišovou minulostí a jeho podnikatelskou současností lid rád přivře oko. Nemá totiž na vybranou. Pokud nám v této zemi něco chybí, jsou to osobnosti. Babiš jí sice také není, ale lid si ho coby osobnost dovede představit.

Při pohledu na sto let Československa jsou z českých osobností, které stojí za to hodnotit, nejčastěji zmiňováni T. G. Masaryk, Edvard Beneš, Klement Gottwald, Václav Havel a Václav Klaus. Co z vašeho pohledu nejdůležitějšího byste ke zmiňovaným postavám naší historie uvedl?

Masaryka, Beneše a Gottwalda je již možné, právě s odstupem doby, lépe hodnotit než Havla a Klause. Historie promlouvá někdy až po desetiletích či stoletích. Při hodnocení jednotlivých postav si dovolím opustit pozici občana a zaujmout pohled jedné z mých profesí. Svého času patřila mezi poruchy osobnosti, tedy psychopaty, tzv. „osobnost po uplatnění toužící“. Dnes už se tento termín nepoužívá. Ovšem při pohledu na Senát, vládu i Parlament, včetně prezidentského stolce, mi ona diagnóza často přichází na mysl.

Po vzniku republiky jsme museli bojovat s Němci o naše pohraniční území, z nichž nás později vyhnali, nakonec o pár let později zase my je. Nyní žijeme v mírové koexistenci, německé podniky zainvestovaly naši porevoluční obnovu. Máme dvojaký vztah k Angele Merkelové vzhledem k migraci. Co z minulosti mají Češi vážně prožívat, co vnímat s chladnou hlavou a čeho se do budoucna bát? Dá se ještě mluvit o „nevyřízených účtech“ s Němci?

Vyřizování si účtů s kýmkoli vede k dalším dluhům v účetnictví. Dějiny soužití se sousedy má řada zemí poznamenané bolestí. Mírová koexistence je možná, pokud budou mocné země respektovat práva slabých sousedů. A pokud si přestanou vyčítat, budou si umět odpouštět a někdy by mělo přijít na řadu i pokání. Pokud bychom měli ve vztahu k Německu hovořit o strachu, tak v případě, že by se vůči naší zemi uplatňovalo ono „dobro národa proti jeho vůli“.

A jak pohlížet na Rusy? Diskutuje se o tom, zda nás v roce 1945 osvobodili od nacistů, nebo zda nás připojili ke svému impériu. K tomu srpen 1968. Takže stejná otázka jako v případě Němců: Co z minulosti vážně prožívat, co vnímat s chladnou hlavou a čeho se do budoucna bát?

Z větší části jsem na vaši otázku odpověděl v té předchozí. Když se u nás slavil 9. květen jako Den osvobození, říkával můj děda, že je to Den výměny okupantů. S Němci i Rusy si naše vlast užila v minulosti svoje. Když jsem byl na vojně, dozvěděl jsem se při politických školeních, že Varšavská smlouva by v případě válečného konfliktu vedla pouze obrannou válku, protože i naše armáda měla pouze obranné kulomety. Trochu mi to připomíná situaci, kdy Rusko proti nám vede hybridní válku a naši západní spojenci nás brání budováním hybridního míru.

Republika vzniklá před sto lety už neexistuje, Češi a Slováci se vydali každý jinou cestou. Jak s odstupem pohlížet na roky 1991–1992, kdy jsme se rozešli? Byl to nedostatek trpělivosti a vzájemné empatie, nebo nutnost, která předešla „jugoslávskému“ způsobu dělení státu? Platí často používané tvrzení, že vztahy Čechů se Slováky jsou nyní nejlepší za dobu naší vzájemné koexistence?

Onu půlnoc rozdělení Československa ze Silvestra na Nový rok 1992/93 jsem prožil v jednom římském kostele. Společně my, čeští a slovenští duchovní, jsme stáli u jednoho oltáře a bohoslužbou slavili nový rok. Byla to více než symbolická událost. Ve stejnou chvíli docházelo na jednom místě Evropy k rozdělení a na jiném místě kontinentu docházelo ke stálé duchovní jednotě. V době první republiky nebyly česko-slovenské vztahy, zvláště na východě Slovenska a v Podkarpatské Rusi ideální. Po Hitlerově nástupu k moci se Slovensko „osvobodilo“ od Čechů vyhlášením Slovenského štátu. Za komunistické vlády byly vztahy udržované politickou mocí a po listopadu to byli především slovenští politici, kterým se tento model spojený s minulostí zadřel pod kůži a v rozdělení viděli lepší budoucnost Slovenska. Motivace k rozvodu vycházela spíše z emocí. Na české straně to byla motivace spíše ekonomická a distancování se od očekávaných slovenských problémů. Osobně se těším z toho, že vztahy mezi Čechy a Slováky jsou velmi dobré. Jsou podobné porozvodové situaci manželů, kteří měli problémy v soužití pod jednou střechou a po rozvodu si výborně rozumí.

Bylo pro budoucnost obyvatel tohoto regionu rozdělení prospěšné a existují nějaká rizika či nebezpečí, jimž by lépe oba národy čelily ve společném Československu? Co nás vlastně ohrožuje? Migrace? Budoucí nestabilita světa, ekonomická, ekologická, bezpečnostní? Či něco jiného?

V předchozí odpovědi jsem řekl, že se osobně těším z dobrého vztahu našich zemí. Důvod k tomu mám. Lékařskou, pedagogickou i teologickou fakultu jsem vystudoval na slovenských univerzitách a za manželku mám Slovenku. Vzhledem k tomu, že jsme ve V4, máme tu ve Slovácích spojence. Pokud nás něco ohrožuje, není to ze strany východního souseda či z důvodu nacionalismu nebo trochu rozdílné mentality. Může nás ohrozit neřízená, divoká migrace, ale především servilita a poklonkování před mocnými tohoto světa, tak trochu typické pro oba naše národy. Pro ten český zvlášť.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jiří Hroník

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Mádle, styď se. Menšík by vám vrazil! Neukojená touha Geislerové a oprsklý strup Minář. Do toho všeho ČT. Ivan Vyskočil masakruje „Václavák“

7:27 Mádle, styď se. Menšík by vám vrazil! Neukojená touha Geislerové a oprsklý strup Minář. Do toho všeho ČT. Ivan Vyskočil masakruje „Václavák“

NEDĚLNÍ RÁNO S IVANEM VYSKOČILEM Demonstrace, které se už několik týdnů konají napříč celou Českou r…