Zatímco česká ekonomika má letos podle odhadu Ministerstva financí růst o 2,5 procenta, ostatní země Visegrádu mají růst skoro dvojnásobný. Střední hodnota analytických odhadů přisuzuje Polsku růst o 4,8 procenta a Maďarsku o 4,6 procenta. Slovensko svůj ekonomický růst hrubého domácího produktu odhaduje na 4 procenta. Co jsou hlavní důvody toho, že se má sousedním ekonomikám dařit více než té naší?
To se nedá tak úplně odbýt, jako že se sousedním zemím „daří líp“. Technicky vzato jejich růst bude letos asi vyšší, ale současně je třeba to zasadit do kontextu, který ukáže, že je to trochu jinak.
Totiž zaprvé, my rosteme z vyššího základu. Když k deseti jablkům přidáte jedno další, zvětšíte počet o deset procent. Když ale k jednomu jablku přidáte stejné jedno další, zvětšíte počet o sto procent. To jsou taková „kouzla“ statistiky. Takže z nižšího základu se roste „snadněji“, respektive rychleji. A my jako Česká republika ten základ prostě máme vyšší.
A zadruhé, vývoj HDP nelze nazírat optiku jednoho dvou kvartálů, ale musíme se dívat na dlouhodobý průměr. A česká ekonomika byla v letech 2017 – 2018 enormně přehřátá. Opakovala bych se, kdybych zde podrobně vysvětlovala, že k tomu vrchovatou měrou přispěla svou politikou zejména Česká národní banka. A v ekonomice obyčejně platí princip jakéhosi kyvadla: čím míň rostete, tím méně se následně propadnete. Čím rychleji rostete – jako my, tím výrazněji se poté propadnete. Takže pokud bychom zprůměrovali růsty České republiky a okolních zemí za posledních deset let, nakonec bychom se dostali na velmi podobné úrovně a nebyli bychom na tom vůbec tak špatně, jenom v našem případě by to bylo v poslední době víc ode zdi ke zdi, z většího růstu do výraznějšího zpomalení a pak nejspíš zase zpět.
Jak byste okomentovala skutečnost, že spotřebitelské ceny v lednu vzrostly oproti prosinci o jedno procento a v meziročním srovnání o 2,5 procenta, což docela výrazně převyšuje prognózu České národní banky s dvěma procenty?
To je vlastně spojená nádoba s oním vývojem HDP, o kterém jsme mluvili. Jak jsem říkala, česká ekonomika se v roce 2018 přehřála, byť teď už prudce zpomaluje. A vedlejším projevem tohoto přehřátí byl vyšší nárůst inflace, než ČNB čekala. Je to docela kuriózní – ČNB totiž byla tím, kdo pořád byl nespokojen s nízkou inflací a dělal vše pro to, aby inflaci zvýšil. Proto Česká národní banka intervenovala proti české koruně, proto ČNB snižovala úrokové sazby. Jenomže, trochu se jí to vymklo z ruky. A inflaci vyvolala vyšší, než sama chtěla.
Takže zatímco ještě v prosinci loňského roku meziroční tempo spotřebitelské inflace dosáhlo 2 procent, v lednu letošního roku už vystřelilo na 2,5 procenta. Inflace se tak dostává o 0,5 procentního bodu nad prognózu i stanovený cíl České národní banky.
Psali jsme:
Loňský zisk tuzemských bank, poboček zahraničních bank působících v Česku a stavebních spořitelen se podle předběžných dat České národní banky vyšplhal na 81 miliard korun, což je o sedm miliard korun více než rok předtím. Podle předsedy ČSSD Jana Hamáčka v době, kdy bankám rostou zisky a stát naopak hledá, kde najít příjmy, je stále aktuálnější debata o tom, jak banky více zdanit. Nazrál čas pro sektorovou daň u bank? Měla by se týkat ještě dalších odvětví?
Rozhodně ne. Tahle hladovost státu po penězích se zatraceně nevyplácí. Uvědomme si, že podle aktuálních čísel statistického úřadu za celý rok 2018 rostla česká ekonomika o 3 procenta, na DPH se vybralo o 8 procent více, na DPPO o 2 procenta více. To vše ukazuje na prudký růst ekonomiky a podnikového sektoru, z něhož se devítiprocentní růst zisků bank zas až tak nevymyká. A proč je vyšší než ostatní zmíněná čísla? Protože – pořád se vracíme k tomu samému, totiž k politice ČNB! – extrémně nízké úrokové sazby vyprovokovaly masy, aby se zadlužily na hypotékách.
Řeknu vám, jaký je pravděpodobný scénář. Protože čím víc ekonomika v jednom roce roste, tím výrazněji v dalším roce brzdí, dá se předpokládat, že boom v oblasti hypoték z let 2017 – 2018 bude v letech 2019 – 2020 nahrazen naopak útlumem hypoték. A tedy také poklesem zisků finančních institucí. Do toho se zhorší platební morálka klientů, kteří najednou zjistí, že nejsou schopni nabrané hypotéky splácet tak, jak čekali. Takže portfolio bank se zhorší. A my bankám, kterým se budou snižovat zisky a bude se jim zhoršovat kvalita jejich portfolií, napaříme sektorovou daň jako „trest za to, že v minulosti dobře podnikaly“. K čemu to musí vést? Naprosto nutně, zákonitě a logicky by to zvýšilo rizikovost bank a nebezpečí jejich insolvence. Takže by se mohlo stát, že vláda najednou nějaké ty banky bude muset zachraňovat. A to by stálo mnohem víc, než kolik by stát vytřískal na oné sektorové dani. To nezní zrovna moc ekonomicky, že?
My bychom měli být naopak rádi, že máme relativně zdravé a silné banky a nemusíme si nad jejich zdravím drbat hladu jako třeba německá vláda nad svou gigantickou Deutsche Bank nebo Italové nad svými bankami. Važme si toho, že tyhle problémy řešit zatím nemusíme. A zbytečně je svou hladovostí po penězích nepřivolávejme.
Ministerstvo financí připravuje zákon, který nabídne malým živnostníkům sjednocení daní a odvodů do jedné paušální platby, čímž by vyřídili najednou daň z příjmu i zdravotní a sociální pojištění. „Celková výše tohoto paušálního odvodu by se měla v příštím roce pohybovat v rozmezí 5400 až 5500 korun měsíčně,“ uvedl mluvčí ministerstva Michal Žurovec s tím, že daň by z toho měla tvořit 500 korun. Ministerstvo průmyslu a obchodu zase podle informací MF DNES chystá změnu, na základě které by se živnostníci měli podrobit nejvýš pěti kontrolám za rok, když dosud se u některých dveře netrhly. Považujete tuto náhle probuzenou péči vlády o živnostníky za něco, co jim může život výrazně ulehčit?
Pokud jde o sjednocenou platbu, není to samozřejmě žádná úspora finanční, ale oceňuji, že to aspoň trochu zmenšuje administrativu, takže to je správné. A pokud jde o počet kontrol, taky to vítám, protože vím o živnostnících, kteří kvůli tomu skončili s podnikáním – kontroly u nich sice téměř nic nikdy nenašly, nebo jen kosmetické banality, ale jejich obtěžování bylo tak frekventované a časově náročné, že „pro samou kontrolu“ živnostníci „neměli čas na podnikání“. A to je prostě znechutilo a zavřeli krám. Otázkou je, zda pět kontrol stále není přehnaně vysoké číslo.
Ve snaze chránit životní prostředí a omezit znečištění oceánů Evropská komise kromě návrhu zakázat plastová brčka i některé další plastové výrobků na jedno použití, vložila do nové směrnice i požadavek, že PET lahve budou muset mít k sobě pevně přidělaná víčka. Ta sice patří k nejčastěji nalezeným plastům na evropských plážích, ale propojení víček s lahví si má vyžádat zpracování 50 až 200 tisíc tun ročně dodatečného plastu. Co tomuto dalšímu bruselskému nařízení, které má být schváleno ještě před květnovými volbami do Evropského parlamentu, říkáte?
K čemu to je, když to povede ke zpracování ještě větších kvant plastu? Tahle péče Evropské komise o prkotiny je vskutku dojemná, když Evropa nedokáže vyřešit opravdu zásadní věci, jako třeba domluvit se s Brity na brexitu nebo zkrotit obrovské rozpočtové deficity jednotlivých evropských zemí.
V Evropě si tak dlouho budeme hrát na ochranu životního prostředí, protože je to jen hra na ochranu, když řešíme takové detaily, až nás Čína, která si na nic podobného nehraje, ekonomicky naprosto rozdrtí, protože si žádné takové limity sama sobě neklade. A až nás Čína ekonomicky rozdrtí a zkolonizuje, bude s ochranou přírody konec. Fakt to připomíná leštění skleniček v lodní kuchyni, když se Titanic potápí.
Ing. Michaela Šojdrová
Lidovecká europoslankyně Michaela Šojdrová v úterý ve Štrasburku oznámila, že má seznam dětí z uprchlických táborů v Řecku, kterým by mohla Česká republika pomoci a ujmout se jich. Její snahu, aby se Česko postaralo o děti nedoprovázené rodiči, oceňuje TOP 09, uvítali ji i Piráti, kteří tento krok označují za gesto solidarity. Měli by široké srdce političky KDU-ČSL patřičně ocenit i lidé v květnových volbách tím, že jí dají svůj hlas a pomohou jí tak znovu ke křeslu v Evropském parlamentu?
Děti z uprchlických táborů potřebují, abychom našli jejich širší rodiny v jejich domovině. A tam je vrátili. Tyhle děti nepotřebují, abychom je odvlekli do cizí země, jejíž jazyk a kulturu neznají. A abychom jim vnucovali naši představu dobra. Pro mě tohle není pomoc, pro mě je to násilné vnucení cizí kultury dítěti, které se nemůže bránit. Je to násilná převýchova. Proto s aktivitou paní Šojdrové hrubě nesouhlasím.
Psali jsme:
Když se noční můra stane skutečností: Vinou zvůle státních institucí je i dnes možné, aby se člověk dostal do institucionální pasti, z níž není úniku. Toto je biografický a investigativní příběh ženy, kterou „rozvinutý stát“ kvůli své aroganci téměř zničil. Víc než rok byla na základě vykonstruovaných obvinění držena proti své vůli v blázinci. A když nakonec byl podvod odhalen a žena musela být propuštěna, zaplatila cenu nejvyšší: zkorumpované úřady jí v době, kdy byla na základě podvodu zavřená v psychiatrické léčebně, odebraly dítě… – OBJEDNAT za zvýhodněnou cenu ZDE. |
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
