Je tu opět doba připomínky osvobození. A k tomu replika Mirka Topolánka, že by nás tehdy radši Rudá armáda neměla osvobozovat, a že to vlastně nebylo osvobození, ale anexe. Co na to říkáte?
Teplárenský specialista a bývalý, snad nejhorší předseda vlády v polistopadové historii, má na svůj názor samozřejmě právo, ovšem je potom velice těžké takovouto hloupost racionálně komentovat. Je více než pravděpodobné, že kdyby Hitler nenapadl Sovětský svaz, mohlo si nacistické Německo v Evropě pohrávat se všemi takzvanými západními demokraciemi a současně našimi tehdejšími spojenci, jako „kočka s myší“. Sověti přinesli světovému míru suverénně největší oběti na životech, zdraví i majetku. Zejména proto spojenci nakonec kolektivně zvítězili!
Ano, po válce zůstali v naší zemi sovětští poradci, kteří disponovali obrovským vlivem na její chod, ale v jiných zemích zanechali jejich osvoboditelé své vojáky a vystavěli základny. Ať již to byl ze spojenců kdokoliv. Chci tím říci, že Československo bylo, zcela ojediněle, a to i díky Gottwaldovu vlivu na Stalina, bez poválečné vojenské přítomnosti, tak Topolánkovým slovům o anexi moc nerozumím. Je smutné, že absolvent vojenské školy si nejspíše termínově plete vojenskou anexi a politický vliv!
Protiruská nálada je čím dál větší. A nemusí se jednat jen o vzájemné vypovídání diplomatů Velká pozornost se věnuje Ukrajině a pobaltským státům, Rusko jako by bylo outsiderem...
Vše se odvíjí od jednoho ze základních ekonomických principů kapitalismu a tím je neúprosný boj o trhy a odbytiště. Globalizovaný svět se velice rychle zmenšuje a uplatnit výrobní nadprodukci v rámci mezinárodního obchodu je stále více složitější. Obdobně kritická je situace na poli surovinových zásob. Rusko je jeden z nejvýznamnějších geopolitických hráčů a hospodářský boj mezi ním a kapitalistickým Západem se neustále stupňuje a konflikt se pravidelně přelévá i do politické dimenze.
Argument, že studená válka skončila v devadesátých letech, je zcela nepravdivý, naopak, s překotným rozvojem informačních a komunikačních technologií nyní graduje a stává se součástí například takzvané hybridní války. Nerad bych nyní hodnotil, zda jsou nebezpečnější některé ruské provokace nebo americké vlivové a surovinové války, ale je potřeba zmínit, že celá situace už nemá mnoho volného prostoru k hromadění „politické páry“.
Hra se vzájemným vypovídáním diplomatů je nejspíše tím nejméně nebezpečným, faktorem studené války. Pobaltské země a Ukrajina jsou ve velmocenských představách eventuální nárazníkovou zónou, kde by se mohl v budoucnu odehrávat významnější vojenský konflikt, proto asi nyní takový zájem ze strany Západu o ně.
Vzhledem k rétorice amerického prezidenta, nacházíme se opět ve studené válce, nebo je to ještě horší?
Samozřejmě, jak jsem již uvedl, studená válka možná skončila, ale jen v myslích naivních a zblblých obdivovatelů kultu „pravdy a lásky“. Dle nich, a některých dalších, „mírový stav na planetě“ dnes narušuje jen autokratické Rusko, eventuálně komunistická Čína. Směšné! Hospodářský boj, doprovázený politickou ideologií, nikdy probíhat nepřestal, jen se po době ekonomických převratů v devadesátých letech stal na určitou dobu více latentním!
Co se týče Joea Bidena a jeho výroků, nepřikládám jim zásadní váhu, ostatně on každý americký prezident, včetně Trumpa, něco významného a převratného sliboval, ale vždy z těchto slibů poté zbyla jen jakási kosmetická varianta. Spojené státy nikdy přímo neřídili jejich prezidenti, ale především mocenské souručenství nejbohatších rodin, které si vždy toho svého konkrétního prezidentského kandidáta vydržují a poté, co je zvolen, tak ho i řídí.
Psali jsme:
Ještě k oslavám osvobození – nyní kvůli covidu jsou zcela odlišné. Řádně si ani nepřipomínáme demarkační linii, žáci nechodí do školy, muzea jsou zavřená...
Bohužel, covidová doba nezná slitování ani se společenským životem. A tento aspekt bude mít svůj negativní vliv na naši kulturu, do které uctívání tradic a pietní vzpomínky nepochybně patří. Osobně nejsem příznivcem oslav osvobození ve formě jakýchsi pouťových trachtací, které například za desítky milionů korun každoročně pořádá politická pravicová nomenklatura v Plzni, ale spíše preferuji zastavení se a pietní vzpomínku, jako vděk těm, kteří se o naši svobodu skutečně zasloužili.
Tedy konkrétně, raději se půjdu poklonit k malému pomníčku třem desítkám padlých Plzeňanů na náměstí Míru, než abych se před mainstreamovými médii natřásal na pompézním mramorovém megapylonu, kde se každoročně děkuje americké armádě za osvobození osvobozené Plzně. Mnozí naši komunální politici si, v tomto smyslu, možná trochu pletou Plzeň s Normandií.
Osvobození, stejně jako 1. máj – Svátek práce – jako by ani pro naši společnost neexistovaly. Je to mediální masáží, konzumem nebo čím?
V zemích, kde je u politického kormidla pravice a lidé, kteří se bytostně a až skoro nevratně odrodili od svého národa a jeho tradic, nebo od slovanství, všude tam, kde dominuje kapitalismus a nelítostná pravidla jeho trhu bez ohledu na cokoliv, není májová oslava lidské práce, práv zaměstnanců či sociální rovnosti žádoucí. Mediální masáž je jen prostředkem, který se při dalším útlaku zaměstnanců, dříve by se řeklo pracujících, vyplatí. Z úhlu pohledu českého byznysu, který již pronikl do všech sfér politické scény, není potřeba povzbuzovat nějakými oslavami zaměstnance, kteří by potom mohli klást na bedra svého zaměstnavatele nějaké zvýšené požadavky. To se týká i oslav Svátku práce.
A co se týče oslav osvobození, tak připomínat si dominantní úlohu a nepopiratelné zásluhy a oběti ze strany Sovětského svazu, přeneseně Ruska, je dnes společensky zapovězené a naši západní spojenci by nás mohli za to hubovat. Samozřejmě, konzum také odvádí od duchovních tradic, ale to už je potom vždy na tom dotyčném, čemu dá ve svém životě přednost. Na rozdíl od ideologicky podbarvených, štvavých kampaní našich médií, které již nerespektují prakticky žádná morální pravidla a občani jsou například k rusofobii, antislovanství či antičešství, někdy více jindy méně, jimi přímo nuceni!
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
