Ekonomy začátkem roku překvapilo výrazné posílení české koruny. Čím to, že může být vývoj měny přes zohlednění všech možných vlivů takto nevyzpytatelný?
Ty příčiny jsou dvě. Za prvé je to nízká likvidita během přelomu roku. V té době jsou devizoví dealeři v podstatě na dovolených a obchodují jen automatické obchodní systémy, či můžeme říct umělá inteligence, chcete-li. A tyto algoritmy, ještě navíc v prostředí nízké likvidity, mají sklon vychylovat kurz náhodným směrem. V podstatě se dá říct, že zatímco během celého roku měny – akcie, dluhopisy a tak dál – reagují na různé ekonomické zprávy, v období zhruba 14 dnů na konci roku to bývá náhodná divočina odtržená od reálného stavu ekonomiky.
Druhou příčinou je, že politika centrálních bank, které v posledních letech enormně silně zasahují do ekonomiky, narušily dost zásadně jemné transmisní mechanismy, které dříve bezchybně fungovaly. Kurzy měn se tak stávají do značné míry necitlivé na jevy, na které „by měly“ reagovat, kdyby stát do ekonomiky nezasahoval tak necitlivě.
Předseda Českomoravské konfederace odborových svazů Josef Středula varoval, že pokud v roce 2020 nebude pokračovat růst mezd v obdobném tempu jako doposud, může to ohrozit ekonomiku. Argumentuje přitom, že spotřeba obyvatel dnes tvoří více než polovinu HDP. Lze s tím souhlasit?
Ne. Připomíná to onen proslavený výrok paní Maláčové, ve kterém kdysi tvrdila, že když dostanou státní zaměstnanci víc přidáno na platech, stát taky vybere víc na daních, a tedy státní rozpočet bude pořád bohatší…
Kauzalita je takováto: centrální banka bezprecedentně snížila úrokové sazby. Proto se česká ekonomika přehřála. Proto podniky měly slušně vysokou poptávku a mohly hodně vyrábět. Aby mohly vyrábět, musely zaměstnat víc lidí. Tedy víc, než je pro ekonomiku dlouhodobě přirozený stav. Současně stát odsával lidi ze soukromého sektoru tím, že nabíral víc státních zaměstnanců a přidával jim. Proto podniky v jednom okamžiku už neměly odkud další zaměstnance brát. Proto si je musely přetahovat mezi sebou navzájem. Proto musely zvyšovat platy. Proto jim náklady vzrostly nad únosnou míru. Proto jim začala klesat ziskovost. Proto letos podniky vyrobily víc než loni s větším počtem zaměstnanců, ale s menším ziskem, alternativně v některých případech i se ztrátou. Proto podniky musely začít koncem roku propouštět. Proto začala míra nezaměstnanosti růst.
Neboli naprosto učebnicová studie: zvýšíme mzdy příliš – vzroste v konečném důsledku nezaměstnanost.
Další tlak na mzdy v tomto stavu automaticky vede k ještě většímu propouštění, ještě většímu počtu krachů a – nakonec k recesi. Vidíte, že je to přesně naopak, než tvrdí pan Středula. Ten ale nemá v popisu práce činit něco dobrého pro ekonomiku; ten má v popisu práce vytvářet dojem pro odboráře, že se bije za jejich lepší podmínky, byť to má přesně opačný důsledek. Takže jeho tvrzení je logické, byť nepravdivé.
Psali jsme:
Svého času se mluvilo o tom, že Češi se za prací nejen neradi stěhují, ale i do ní neradi delší dobu dojíždějí. V té souvislosti zní zajímavě zpráva o tom, že od začátku tohoto roku si mohou i díky tlaku čtyř odborových svazů federální úředníci ve Švýcarsku započítávat cestu do práce a z práce vlakem do pracovní doby. Má tenhle krok opodstatnění a budoucnost, když opravdu ti úředníci mohou díky technologiím pracovat i cestou?
Tedy vysvětlete mi, proč bych já jako daňový poplatník měla platit státnímu úředníkovi cestu do práce?! A nechtěl by třeba taky, abych mu zaplatila ze svých daní kravatu a kartáček na zuby, protože dobře vypadat je jeho pracovní povinností? A zelináři zaplatí cestu do velkoskladu kdo? A zdravotní sestřičce zaplatí cestu do nemocnice kdo?
Celé to musíme otočit. Díky moderním technologiím dneska už není nejmenší problém mít home office. A je v zájmu firem, ale do značné míry i státu, aby umožnily svým zaměstnancům pracovat z domova, protože to je efektivnější, levnější, pohodlnější.
Ministerstvo zdravotnictví bude chtít po zdravotních pojišťovnách, aby vymáhaly náklady na léčbu nemoci, proti které se člověk nepodrobil povinnému očkování. Ministr Adam Vojtěch upozornil, že legislativa to už v současnosti umožňuje. Je správné takto postupovat vůči rodičům, kteří své děti z nejrůznějších důvodů nenechávají očkovat?
Nepovažuji se za odborníka na očkování. Řeknu to tedy jinak, ekonomickou optikou. Ohledně očkování nacházím řadu nepravd. Je téměř pravidlem, že v článku, který se nějak týká očkování, najdu faktickou chybu, která nikterak nesouvisí se zdravotnickou problematikou, ale s tím, že jedna věta popře větu druhou, či že statistika je použitím zavádějící formulace zjevně překroucená, což odhalí spíš pohled vytrénovaného analytika než vakcinologa. Mám na mysli takové ty výroky typu „závažné důsledky očkování nejsou známy“, přičemž hned v další větě stejný respondent použije obrat typu „odškodnění za závažné důsledky se bude týkat zhruba deseti případů ročně“. Zjevný rozpor, že? A právě na takové nelogičnosti jsem hodně háklivá. Větší míra transparentnosti by v této oblasti státu prospěla. Čím menší transparentnost při poskytování informací, tím větší nedůvěra veřejnosti! A to platí univerzálně u jakéhokoliv tématu. Trochu mám obavy, aby v tomto případě nešlo o podobnou černou skříňku, u které budou mít rodiče pocit nedostatku informací.
Asi těžko si lze představit bizarnější situaci než tu, že ze studia teologie zběhlý mladý muž se dožaduje s podporou demonstrantů, aby vítěz voleb odstoupil z funkce předsedy vlády, nařizuje opozičním stranám, jak mají postupovat, a během letošního roku chce při výjezdech do krajů občanům radit, koho nemají volit. Za to je placen spolu se svými osmi kamarády z neznámých zdrojů, o nichž říká: „Platí nás lidé, kteří nám věří a líbí se jim, co děláme.“ Člověk s alespoň špetkou smyslu pro demokracii si nemůže ani náhodou přát, aby o fungování země rozhodovali sponzoři nějakého spolku. Máme začátek roku. Co naopak bychom naší zemi do letoška přát měli?
Já s vámi souhlasím, že je to situace vskutku bizarní. Vystihuje dnešní dobu, kdy mnoho lidí má dojem, že jejich pravda je nějak „pravdivější“ než pravda těch ostatních. Zkrátka „všichni jsme si rovni, ale někteří jsme si nějak rovnější“. Nebezpečná to ideologie. Je to přesně základ onoho jevu, že když v nějaké zemi zvítězí ve volbách konzervativec, liberálové vyrazí do ulic a začnou proti výsledku voleb demonstrovat… přeji naší zemi i celému civilizovanému světu, aby se tahle ideologie co nejdřív přežila. A speciálně České republice přeji, aby se touto ideologií nenechala infikovat tak mocně, jako se to už stalo v západní Evropě. Přeji nám, aby se nikomu nepodařilo rozbít jakous takous soudržnost ve V4.
Jana Maláčová
Světové ekonomické fórum zveřejnilo zprávu o globálním rozdílu pohlaví, podle níž jsou na tom s rovností nejlépe ve Skandinávii, Česko skončilo na 78. příčce ze 153 zemí. Vědci mezi sebou porovnávali jednotlivé země na základě jejich pokroku směrem k rovnosti pohlaví podle ekonomické účasti a příležitosti, dosaženého vzdělání, zdraví a přežití nebo zastoupení v politice. Má smysl usilovat o tzv. rovnost za každou cenu vzhledem k tomu, že motivace uplatnění v politice bývá silnější u mužů, zatímco mnohé ženy berou jako své poslání třeba péči o rodinu?
O nedostatečném zastoupení žen v politice se mluví velmi často. Nedávno vyšla ještě jiná, a přesto podobná srovnávací studie Women, Peace and Security Index. Ta analyzovala postavení žen ve 167 zemích a vyšlo v ní, že nejlepší zemí pro ženy je Norsko. Česká republika skončila až třicátá. Musím říct, že indexu nevěřím. Když vezmu v úvahu dnes už široce známý fakt, jak Norsko krade rodičům děti, nezdá se mi postavení žen v Norsku zase až tak suverénní a bezpečné. Ostatně tuhle věc už opakovaně potvrdil i Evropský soud ve Štrasburku a paní Michaláková by mohla vyprávět.
Jenže index nehledí na to, zda ve které zemi úřady kradou děti, jako by to bylo pro kvalitu života nepodstatné, ale hledí na takové věci, jako kolik žen je v parlamentu, jako by to bylo pro kvalitu života podstatné. Tady prý Česká republika velmi zaostává a měla by se polepšit. Ano, měli bychom se učit od lepších – takže kde mají nejvíc žen v parlamentu? Statistika říká, že největší zastoupení žen v parlamentu má Rwanda s 61 procenty, následuje Kuba s 53 procenty a Bolívie rovněž s 53 procenty. Tak hodně štěstí!
Psali jsme:
Když se noční můra stane skutečností: vinou zvůle státních institucí je i dnes možné, aby se člověk dostal do institucionální pasti, z níž není úniku. Toto je biografický a investigativní příběh ženy, kterou „rozvinutý stát“ kvůli své aroganci téměř zničil. Víc než rok byla na základě vykonstruovaných obvinění držena proti své vůli v blázinci. A když nakonec byl podvod odhalen a žena musela být propuštěna, zaplatila cenu nejvyšší: zkorumpované úřady jí v době, kdy byla na základě podvodu zavřená v psychiatrické léčebně, odebraly dítě… – OBJEDNAT za zvýhodněnou cenu ZDE. |
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
