Nebuďte tak vystrašení, přeje do nového roku bývalý europoslanec Rouček. Je prý chyba spojovat se s fašistou Konvičkou

Migrační krize se stala tématem loňského roku. Když se s odstupem podíváme na její průběh, co lze považovat za úspěch v jednání Evropské unie v tomto kontextu a v čem naopak evropské elity selhaly?

Evropská unie jako celek i jednotlivé státy nebyly připraveny na tak velkou vlnu uprchlíků. Ti přicházeli i v minulých letech, ale ne v takovém množství, a protože Evropská unie není federální stát jako Spojené státy nebo Austrálie, kde existuje federální ochrana hranic, vlna Evropu zastihla nepřipravenou. V roce 2016 bude proto nutné tento problém řešit. Na druhou stranu Evropa prokázala lidskost a humanitu vůči problému uprchlictví. Ať už to byla druhá světová válka nebo léta 1956 a 1968, demokratické státy v uprchlických krizích vždy ukázaly svoji vstřícnost a snažily se uprchlíkům pomoci.

Otázkou ale nyní je, jak řešit současné problémy. Na rozdíl od minulých krizí je problém uprchlictví trvalý, protože konflikt na Blízkém východě nebo demografické problémy Bangladéše či Pákistánu a severu Afriky budou pokračovat. Je tedy třeba možné i přehodnotit staré konvence, například tu o uprchlictví z roku 1951 apod. Evropa si kromě lidské stránky musí zhodnotit i otázku toho, co může zvládnout. Je to vidět už na postupu zemí jako Německo nebo Švédsko, které se napřed uprchlíkům naprosto otevřely, a nyní tento postoj přehodnocují.

Podle většiny prognóz v roce 2016 imigrační vlna směrem do Evropy ještě zesílí. Zvládne ji EU?

Nemyslím si, že počet uprchlíků do Evropy bude narůstat, v roce 2015 jich bylo něco málo přes milion a já neočekávám, že tento počet bude letos větší. Evropské státy ty problémy začínají řešit nejen v místě konfliktů, ale i zvýšenou humanitární pomocí například v uprchlických táborech v Jordánsku nebo Turecku. Zmíněné otevřené země také už přehodnocují svou politiku a uzavírají hranice. Evropa ale není federální stát, a chceme-li si udržet schengenský prostor, musíme zabezpečit vnější hranici. A já bych si přál, aby to bylo v roce 2016 stěžejním tématem. Je lehké obviňovat ze všeho Evropskou unii, ale ono je to osmadvacet států, které se musejí na postupu shodnout.

Evropu loni silně zasáhly teroristické útoky a začalo se mluvit o nutnosti redukovat práva a svobody v souvislosti s větší bezpečností. Je to správný přístup?

Naše západní společenské systémy jsou postaveny na lidských a občanských právech a svobodě, chceme svobodu pohybu bez vnitřních kontrol, ale zároveň nechceme snížit svou bezpečnost. Tyto požadavky musíme sladit. Dosud například neexistovala kontrola občanů EU, když opouštěli nebo se vraceli do schengenského prostoru. Tady by měla nastat změna, abychom věděli, kdo navštívil např. Sýrii nebo Irák, a tak pohlídat nejen potenciální teroristy zvenčí, ale i ty, kteří pocházejí z evropských zemí.

V Česku se vedou dost vyostřené debaty, ze kterých jsou cítit strach a nervozita, zatím sem ale téměř žádní imigranti nepřišli. Jak si to vysvětlujete?

Česká republika na rozdíl od Německa neotevřela uprchlíkům své hranice a je po bezpečnostní stránce připravena, proto tady nemáme hrozbu terorismu ani uprchlíky. Proto bych si přál, abychom tuto situaci vnímali s větším nadhledem a sebevědomím, abychom nevyvolávali v lidech pocity ohrožení a strachu. Když se podívám na naše domácí politické debaty, připadá mi, že se politici předhánějí v tom, kdo v lidech vyvolá větší pocit strachu. Česká republika přitom zvládá situaci velmi dobře jak z bezpečnostního hlediska, tak po humanitární stránce, když například poskytuje pomoc v Jordánsku, Libanonu nebo v Turecku. Není tady důvod vyvolávat v lidech zbytečné strachy a přál bych si, aby všichni politici nemalovali na zeď čerta, který tady není.

Mají extrémně zaměřené politické subjekty šanci na tématech vyvolávajících strach vyrůst a třeba i uspět ve volbách?

Věřím, že nemají, a v té víře mě utvrzují i průzkumy veřejného mínění. Například Okamurův Úsvit i ta část, která se od něj oddělila, nezískávají více než dvě tři procenta. Myslím, že si naše veřejnost i přes pochopitelný strach uvědomuje, že politika není jen o strachu, že má více dimenzí a že populisté chtějí situaci zneužít pro své cíle.

U politiků z okraje spektra není příliš divu, že sahají po zjednodušených formulacích a chtějí snadno a rychle oslovit co nejvíce potenciálních voličů. Proč k podobným nástrojům sahá i prezident Zeman, který aktuálně nemusí nutně získávat politické body? A co jeho účast na protiislámské demonstraci s panem Konvičkou?

Když se prezident postaví na pódium s takovým xenofobem, rasistou a dá se říci i fašistou, jako je Konvička, je to velká chyba. Se člověkem, který chce posílat lidi do koncentračních táborů nebo je rozemílat na masokostní moučku, by se prezident jakéhokoli demokratického státu neměl účastnit žádné akce. Prezidentské volby jsou v roce 2018, prezident Zeman se za uplynulé tři roky drží v přízni potenciálních voličů nad 50 % a nemá zapotřebí, aby nadbíhal takovým uskupením, jako je to kolem pana Konvičky.

Jak podle vás promění českou politiku letošní krajské volby?

Příležitost je zde pro všechny účastníky, myslím ale, že se bude rozhodovat hlavně mezi sociální demokracií a hnutím ANO, případně v některých krajích zamíchají kartami lidovci nebo regionální uskupení. To, že ANO nemá vybudovanou regionální strukturu, může pro ně být nevýhoda. Již po komunálních volbách se to ukázalo při problémech v koalicích. I tak ale hlavní souboj bude mezi ČSSD a hnutím ANO.

Stranou mediální pozornosti Ukrajina během migrační krize a bojů na Blízkém východě zůstala Ukrajina. V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz jste na jaře řekl, že je důležité, aby se problémy východní Ukrajiny a vůbec celý spor řešil diplomatickou cestou. Jak dnes hodnotíte to, co se stalo během roku 2015?

Na Ukrajinu bychom neměli zapomínat, uprchlická krize i válka v Sýrii spor překryly, nicméně vyřešen není. Pozitivní ale je, že se postupně daří naplňovat minské dohody, konflikt se dále nešíří a některé věci se daří tlumit a řešit. Je v zájmu všech Ukrajinců, Rusů i nás v Evropské unii v tomto procesu pokračovat. Ne vždy se to daří, jak ukazují nejnověji embarga, která vůči sobě uplatňují Rusové a Ukrajinci, diplomatická jednání jsou nicméně nejschůdnější cestou.

Stabilitou Evropské unie loni zatřásla dluhová krize v Řecku, která zřejmě není zcela vyřešena. Kromě toho vyvolává obavy britské referendum o setrvání v EU. Jak se to podepíše na evropském vývoji v roce 2016?

Problémy Řecka ustoupily do pozadí, Řekům se ale krok za krokem daří plnit všechny podmínky nutné pro finanční a ekonomickou restrukturalizaci hospodářství. Ani tam není vyhráno, nicméně pokud jde o budoucnost, jsem mírně optimistický. Velká Británie bude jedním z hlavních témat, Británie chce určité záruky například pro londýnskou City, aby existence eura neohrožovala její postavení na světovém trhu, a to je v zájmu Britů i Evropanů. Británie chce také určité reformy sociálního systému, tak aby například nově příchozí imigranti a uprchlíci od počátku pobytu neměli nárok na určité dávky. I o tom bude řeč, a když se podíváme na nejnovější prohlášení z Německa, není vyloučeno, že pro to budou mít ostatní země pochopení. Věřím, že i tady se najde schůdné řešení, aby britský premiér mohl předstoupit před veřejnost s programem výhodným pro EU i Británii, a že britští občané řeknou setrvání v EU ano.

Když se podíváme na analýzu světových rizik, jak je vidí například agentura Bloomberg, je těžké najít ve světě 2016 místo, kde by nehrozila nějaká fatální katastrofa nebo konflikt. Jak vidíte nastávající rok vy?

Nevidím to tak katastroficky, ve světě vždy byly, jsou a budou nejrůznější konflikty a problémy, ale ty jsou od toho, aby se řešily. Nemyslím, že dojde k nějakému velkému konfliktu. Například pokud jde o Írán, v posledních dohodách o jaderném programu dochází k pokroku. Svět byl a bude v pohybu a je úkolem politiky, aby zamezila katastrofám a větším konfliktům. Pokud jde o rok 2016, jsem optimistou a jsem přesvědčen, že bude lepší než rok 2015. Chtěl bych, abychom se jak na vývoj u nás, tak v Evropě a ve světě dívali pozitivněji a realističtěji. Nebudeme pak tak vystrašení a budeme spíše schopni svým podílem desetimilionové evropské země přispět k řešení problémů.