Nech odpadne, čo je kolísavé... Historik Macháček opravuje jeden velký mýtus kolem Gustáva Husáka

19.04.2019 18:30

ROZHOVOR Právě před padesáti lety se do čela Komunistické strany Československa dostal Gustáv Husák. Historik Michal Macháček, autor oceňované Husákovy biografie, v rozhovoru odhaluje jednu zásadní manipulaci, která je spojena s informováním o této události. Slavný Husákův výstup začínající slovy „Nechť odpadne, čo je oportunistické“, který bývá v této souvislosti připomínán, byl totiž pronesen v úplně jiném čase a za úplně jiných okolností.

Nech odpadne, čo je kolísavé... Historik Macháček opravuje jeden velký mýtus kolem Gustáva Husáka
Foto: Jan Rychetský
Popisek: Macháček podepisuje svou knihu Gustáv Husák

Anketa

Prospívá Vratislav Mynář prezidentu Zemanovi?

20%
80%
hlasovalo: 2188 lidí

Právě před padesáti lety došlo k nástupu Gustáva Husáka do čela KSČ na místo Alexandra Dubčeka. Jak moc tato konkrétní personální změna změnila vývoj v Československu?

Padl symbol pražského jara, politik, do kterého si značná část společnosti projektovala předchozí liberalizaci režimu a šanci na její udržení. Dubček se však nalézal v defenzívě a ustupoval i participoval na tzv. normalizaci, i když se ji snažil brzdit. Neměl situaci v rukou.

Příchod Husáka znamenal silnější a rychlejší utahování šroubů, obnovení komunistického monopolu moci, a současně vyvolával určitou naději, že jako tvrdší, neplačící politik s vězeňskou minulostí dokáže na Moskvě více uhrát a nedopustí perzekuce.

Bylo překvapením, že Dubčeka nahradil právě Husák? Já vždy slyšel, že po srpnu postupoval spíše nenápadně, ale když jsem vloni při padesátém výročí viděl filmový týdeník, viděl jsem, že hned na prvním jednání předsednictva ÚV KSČ po návratu z Moskvy seděl přímo vedle Dubčeka (spolu s prezidentem Svobodou) a vypadal jako jednoznačné číslo 2. Jak se tedy vyvíjela Husákova pozice mezi srpnem a dubnem?

V srpnu 1968 by se patrně málokdo vsadil, že se právě Husák stane za půl roku prvním mužem KSČ. Nenápadně se však nechoval, naopak během těchto měsíců razantně vstupoval do veřejného prostoru. Pověstná se již stala jeho slova na mimořádném sjezdu slovenských komunistů: „Nech odpadne, čo je kolísavé, nech odpadne, čo je oportunistické,“ která někdy bývají mylně zaměňována s jeho prvním projevem po vystřídání Dubčeka a jako začátek tzv. normalizace. Paradoxně tehdy po návratu z Moskvy také řekl: „Já stojím a padám se soudruhem Dubčekem.“

Na uvedeném sjezdu byl zvolen do čela Komunistické strany Slovenska a z toho titulu se stal i členem celostátního komunistického vedení. Vystrnadil tak Vasila Biľaka, který se z obavy o zdraví raději sjezdu ani neúčastnil. Do srpna 1968 byl Husák pouze řadovým členem komunistické strany, přičemž vykonával funkci místopředsedy vlády, ta mu zůstala až do konce roku, kdy se mu podařilo prosadit vizi federalizace Československa, a tím nabýt na Slovensku značné popularity. Také nové vedení Komunistické strany Slovenska za ním pevně stálo a bylo mu věrnou oporou v dalším politickém konání a zápasech. Husák si snažil budovat silnou pozici a neméně usiloval o podporu a důvěru Moskvy. Reformisticky ladění slovenští komunisté pod jeho vedením prováděli na Slovensku normalizaci, či jak Husák raději říkával konsolidaci, rychleji, než se tomu dělo v českých zemí. Sověti si ho nejen proto více všímali.

Z pohledu SSSR – byl Husák „první volbou“ na místo Dubčeka již od srpna, kdy se účastnil jednání v Moskvě?

V Moskvě nebyl Husák do té doby příliš pozitivně zapsán. Nelíbilo se, že se vymezoval vůči Biľakovi a udržoval kontakty s reformisty, mezi něž býval i zařazován. Vyčítala se mu také jeho minulost, že konal nedisciplinovaně, určitý konformismus za války a projevy slovenského nacionalismu. Husák však zabodoval a dostal se ostřeji do sovětského hledáčku během srpnové návštěvy Moskvy, kde na jednu stranu označil vstup vojsk za chybu, na druhou se projevil pragmaticky, že se už holt stalo a život musí jít dál. Sověti kvitovali, že se choval do značné míry v jejich intencích, například pomohl zneuznat Vysočanský sjezd, kde získali jednoznačnou převahu reformisté. Vycítili jeho ambicióznost i pochopili, že přes všechno zůstal komunistou uznávajícím mocenské postavení Moskvy.

Mimo uvedené je také možné, že si Husáka vytipovaly sovětské tajné služby již před vojenskou intervencí. Tehdejší šéf KGB Jurij Andropov se totiž jeho případem politické rehabilitace zabýval začátkem 60. let.

Kdo byli další lidé, o kterých se uvažovalo, že by mohli Dubčeka nahradit? Četl jsem, že velké ambice měl v tomto směru Vasil Biľak, který ale nebyl příliš průchodný…

Ano, zpočátku se plánovalo, že by politické vedení převzal Biľak s Aloisem Indrou, kteří participovali na plánu sovětské intervence a nastolení tzv. dělnicko-rolnické vlády. Jenže to se nepodařilo v Československu prosadit, a navíc to prosáklo na veřejnost. Dotyční tak ztratili důvěru velké části české a slovenské společnosti, a tak se museli Sověti poohlédnout jinde.

Uvažovali o někom, kdo nebyl příliš zapleten s reformistickým vývojem a měl plnou sovětskou důvěru. Vytipovali si více kandidátů, které průběžně pozorovali a dávali jim střídavě najevo náklonnost, aby tak u nich podpořili rivalitu a zápas o moskevskou přízeň. Vedle Husáka uvažovali i o Oldřichu Černíkovi, okrajově se objevovalo jméno Evžena Erbana a Lubomíra Štrougala. Sovětské bezpečnostní kruhy zase v jeden čas sázely na bývalého ministra vnitra Rudolfa Baráka. Je třeba však dodat, že se jednalo o krizové varianty, jak dlouho by dotyční setrvali, bylo vázáno na tom, zda se osvědčí.

K výměně Dubčeka za Husáka došlo v dubnu 1969. V srpnu 1968 údajně Sověti měli strach Dubčeka vystřídat, aby se z něj nestal mučedník. Co se za těch osm měsíců v zemi změnilo?

Jednalo se o velice dynamické období. Kdy se jednak, zvláště v počátcích, nejvíce ozývala občanská společnost volající po pokračování reforem a liberalizaci, zároveň se však aktivizovali i zastánci tvrdého kurzu normalizace. Již se také ozývala apatie, rezignace a taktizování, a to i v komunistické straně. Jak to tak bývá, vytrvávali hlavně mladí, což se názorně ukázalo v reakcích na kauzu Josefa Smrkovského, o níž ještě bude řeč, čin Jana Palacha koncem ledna 1969 nebo známé hokejové události z konce března, nakonec pak i při prvním výročí srpna.

Moskva opravdu odmítla v srpnu 1968 Dubčeka vystřídat, ačkoliv například prezident Ludvík Svoboda to tenkrát chápal jako hotovou věc. Jednak z něj nechtěli udělat mučedníka, jednak se obávali, že by ho mohl vystřídat někdo jim méně vyhovující. Hlavním cílem ho bylo zdiskreditovat u veřejnosti, dotlačit ho k tomu, aby se podílel na postupující normalizaci.

Jak byl v dubnu 1969 přijímán nastupující Gustáv Husák veřejností?

Je obtížné generalizovat, ale snad není daleko od pravdy, že u velké části slovenské společnosti měl důvěru především jako otec federace i vězeň 50. let. Česká veřejnost ho pojímala problematičtěji. V obou případech asi převážil názor, že se jedná o politika menšího zla a pádem Dubčeka nastane silnější utahování šroubů.

Je třeba připomenout také to, že k řadě personálních změn došlo v rámci organizačních přesunů, souvisejících s federalizací země (tedy rozdělení institucí na federální a republikové, které byly zvlášť pro Česko a pro Slovensko), která proběhla k 1. 1. 1969. Lze říci, že bylo změn souvisejících s federalizací využito k „utažení šroubů“?

Moskva zpočátku nebyla nakloněna myšlence federalizace Československa, nakonec jí však chápala právě jako užitečný faktor k prosazení normalizace celé země, kdy Slovensko bylo chápáno jako disciplinovanější část, přes kterou se bude tlačit na české země. Ukázkovým příkladem toho byl spor ohledně setrvání reformisticky orientovaného politika a pravou ruku Dubčeka Josefa Smrkovského v čele i federalizovaného parlamentu. Husák na žádost Sovětů totiž tento post nakonec úspěšně nárokoval pro Slovensko.

A jak se změnily názory a projevy Alexandra Dubčeka mezi srpnem a dubnem? Byl to stále ten stejný Dubček, nebo se jeho postoje změnily?

Alexander Dubček byl jednak člověk do značné míry zlomený, který se se situací velice těžce vyrovnával. Snažil se udržet ve funkcích a udržet z nastoupeného reformního kurzu co nejvíce. Byl ale nucen stále více ustupovat, a tak se i diskreditoval u veřejnosti.

Ovšem nezapomínejme, že se jednalo o zkušeného komunistického politika, navíc přesvědčeného prosovětského komunistu, nakonec v Sovětském svazu vyrůstal i získal vzdělání. Dubček patrně uvažoval tak, že kdyby dobrovolně z politických funkcí odešel, nemohl by pak situaci už vůbec ovlivňovat. Mohl to také chápat jak zběhnutí od praporu. Nedokázal odejít včas, což se samozřejmě lehce říká, hůře činí a jedná se o obecnější problém nejen u politiků.

Bezprostřední příčinou výměny Dubčeka za Husáka byly události „hokejového týdne“ na konci března 1969, kdy hokejisté dvakrát porazili sovětský tým, a to vedlo k vlně projevů odporu proti SSSR. Byla to podle vás skutečná příčina, bez které by k tomu nedošlo, nebo spíše záminka, která měla ospravedlnit již předtím chystaný proces?

Spíše se jednalo o záminku. V červnu 1969 se konala již jednou odložená mezinárodní porada komunistických a dělnických stran a Moskva si nepřála, aby na ní reprezentoval Československo symbol pražského jara i prvotního vzdoru proti vstupu vojsk Alexander Dubček. Nepřála si tuto otázku nastolovat a řešit na mezinárodní úrovni, o což pak Husáka požádali a on to akceptoval.

Objevily se spekulace, že událostem hokejového týdne bylo „pomoženo“ když projevy vandalismu proti kanceláři Aeroflotu na Václavském náměstí, kde lidé oslavovali, měla iniciovat StB. Mimochodem, jaká byla role SSSR v těchto událostech? Našel jste v archivech v Moskvě něco o tom, že by do událostí bylo zasahováno přímo ze Sovětského svazu?

Jednoznačný důkaz nemáme, ale jsou vcelku silné indicie, že se jednalo o provokaci. Je velice podezřelé, že někdo v den, kdy bude plno lidí nabitých emocemi v pražských ulicích, naskládá dlažební kostky před výlohu Aeroflotu, a nic se tam přitom nedělá. Chodník se neopravoval, nebyl důvod, proč by tam měly být. Podle na Západ zběhlého zpravodajce Josefa Frolíka stál za tím rozvědčík Bohumír Molnár, jenž udržoval blízké kontakty s KGB a po vstupu vojsk byl zapojen do sovětských akcí.

Na závěr taková shrnující otázka. Traduje se, že Husák v srpnu 1968 při pozorování sovětských vojsk v Bratislavě pronesl, že „já tuto zemi zachráním, i kdyby by měli naplivat do očí“. Povedlo se mu podle vás zemi „zachránit“?

Jedná se o svědectví nedávno zemřelého prof. Miroslava Kusého, které je podle mého názoru důvěryhodné. I u takového politického pragmatika, jako byl Gustáv Husák, se projevovala vedle ambicióznosti i určitá míry mesianismu, což je myslím právě tento případ.

Nejen Husákovi se v první řadě jednalo o to, aby nedošlo k eskalaci napětí, aby se vztahy se Sovětským svazem urovnaly, což se podařilo. Otázkou však je za jakou cenu. Pozdější ministr zahraničních věcí Bohuslav Chňoupek vzpomíná, že Husák již jako šéf KSČ si mu stěžoval, že si další vývoj tak nepředstavoval. Ačkoliv si jeho vláda může přičíst řadu úspěchů, nelze zejména nezmínit promrhaný potenciál statisíce občanů, kteří nemohli vykonávat své profese či emigrovali, a přitom mohli být Československu prospěšní.

Do jaké míry byl poté za normalizace on tím, kdo udával směr? Nebo byl spíše vláčen událostmi?

Žádný politik nebývá přímočarým tvůrcem dějin, nýbrž je produktem sociálního prostředí i jeho odrazem. Navíc dějinní aktéři jednají v jedineč­ných situacích, geopolitických konstelacích a málokdy se jejich původní cíle a představy kryjí s budoucí realitou. Husák se vyprofiloval v politickém vedení státu jako první mezi rovnými. Byla by také chyba na něho hledět jako na statickou postavu. Procházel různými dějinnými a životními etapami, podle toho také přizpůsoboval své chování a měnil role. Výše uvedené ovšem z politika, navíc takto vysoce postaveného, nijak nesnižuje politickou odpovědnost. Navíc v pozdějším období se Husák stával spíše technologem moci, bez silnějších vizí a ochoty riskovat, což souviselo i s jeho věkem, generační zkušeností a zdravotními problémy. Jeho politika proto vedla k celospolečenské stagnaci.

Jak tedy podle vás bude historie na Gustáva Husáka vzpomínat?

Jednak jako na symbol 70. a 80. let s tím vším, s čím byla tato léta spjata. Na Slovensku pak bude také spojován se Slovenským národním povstáním, nastolením komunistického monopolu moci a emancipačním úsilím, že za jeho vlády vznikla česko-slovenská federace a také katolická církevní provincie.

Ty akcentace se budou měnit v souvislosti se stále se měnící naší přítomností. Symboly si žijí vlastním osudem. Nakonec o tom svědčí i zrovna probíhající anketa slovenské veřejnoprávní televize Největší Slovák, ve které se Husák probojoval vedle Milana Rastislava Štefánika, Ludovíta Štúra i Dubčeka mezi deset nejvýznamnějších osobností slovenských dějin. Kdo by to na začátku devadesátých let čekal?


 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jakub Vosáhlo

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Rozpad EU je mnohem pravděpodobnější, než její reforma. Markéta Šichtařová od voleb nečeká zázraky

17:29 Rozpad EU je mnohem pravděpodobnější, než její reforma. Markéta Šichtařová od voleb nečeká zázraky

INVENTURA MARKÉTY ŠICHTAŘOVÉ Pokud by ve volbách do Evropského parlamentu posílilo postavení euroske…