Chcete, aby Donald J. Trump přijel do České republiky?Anketa
Nedávno jste naznačil, že mezi chováním Donalda Trumpa a Miloše Zemana spatřujete jistou analogii. Ostatně český prezident se nyní vyjádřil ve smyslu, že byl vždy hrdý na oslovení „český Trump“. Pojďme tu „jistou analogii“ rozvést...
Myslím, že podoba je zejména v tom, že Trump i Zeman stejně pohrdají takzvanou politickou korektností, která vyžaduje, aby o nepříjemných faktech, které jsou v rozporu s obrazem společenské reality vnucovaným veřejnosti etablovanými mocenskými elitami a jejich médii, se buď úplně mlčelo anebo aspoň mluvilo tak, jakoby vlastně o žádné závažné problémy nešlo. A mluví o nich bez ohledu na to, jestli tím někoho urazí a bude jim nadáváno do populistů nebo i hulvátů. Není divu, že je to lidem, kteří mají plné zuby manipulace, sympatické. Mně také.
Je Miloš Zeman, jak mu to někteří přisuzují, trojským koněm Ruska a Číny v Evropě?
To je hloupost. Nicméně u nás je to tak zavedené, že se lidi ptají, za čí peníze kdo a co dělá. Tedy, někteří lidé, a nedá mi to, abych neřekl, že se nelze vyhnout podezření, že soudí podle sebe. Z ekonomického hlediska je pro nás Rusko gigantický a navíc vstřícný trh. Využít toho je bezesporu v našem národním zájmu. A samozřejmým předpokladem toho využití je nekonfliktní vztah zahraničněpolitický. Což ani zdaleka neznamená vztah vazalský, jak se nám snaží namluvit mainstreamoví rusofobové. Bezkonfliktní vztah a vztah vazalský jsou dvě zcela různé věci.
Pokud jde o Čínu, tak návštěvu prezidenta Si Ťin-pchinga a vytváření nadstandardních vztahů považuji za jeden z největších státnických počinů naší soudobé historie. Inspirovat velmoc takového statutu, aby vstoupila do Evropy našimi dveřmi, je úžasný úspěch. A že by nám Čína mohla kvůli tomu něco diktovat? Jsme opravdu pro ně tak důležití, že by tím něco smysluplného získali? Dalším, sice ne tak spektakulárním, ale pro nás také důležitým státnickým počinem, je Zemanova snaha o navázání užších vztahů s Rakouskem, o níž svědčí vstřícné pozvání zřejmě budoucího rakouského prezidenta na Hrad. S Rakušany, jako se Slováky, jsme kulturně a etnicky v podstatě totožní, takže usilovat o blízké formální vztahy je něco, o co měli dřívější prezidenti usilovat již dávno.
Jak vnímáte humbuk kolem setkání ministra kultury Daniela Hermana se čtrnáctým dalajlámou Tändzinem Gjamcchem?
Samozřejmě, že Číňané to nesou nelibě. Podle mě ale ne proto, že by jim to dělalo mezinárodně špatné vztahy s veřeností. Takový pupek světa nejsme. Ale spíše proto, že se jim to jeví jako hluboce urážlivé a neetické vzhledem k tomu, jakou k nám projevili formální úctu návštěvou svého prezidenta v Praze. V našem jednorozměrném chápání ideologie čínského vedení jako komunistické v tom smyslu, jak známe komunistickou ideologii z naší domácí zkušenosti, zcela přehlížíme, že čínská komunistická ideologie zahrnuje řadu tradičních konfuciánských hodnot, mezi které patří mimo jiné rituální vyjadřování úcty k tomu, s kým jednáme. A právě s tím to mávání tibetskými vlajkami a okázalé vítání dalajlámy bylo v zásadním střetu.
Předpokládám, že si toho ministr Herman byl dobře vědom, v katolických seminářích mají totiž seminaristé přednášky o orientálních filosofiích a náboženstvích. A pokud jde o dalajlámu jako takového, nazývat ho „jeho svatost“ a považovat ho za velkého duchovního vůdce je úsměvné. V čem to jeho velké duchovno spočívá? V nabádání k pěstování ušlechtilých pocitů? V tom, jak meditovat? To vám stejně dobře poradí psychoterapeut. Ostatně podobná moudra jako ta, které rozdává, najdete pravidelně v nedělních přílohách novin. A koho že to vlastně dalajláma jako vůdce představuje? Buddhismus má, pravda, desítky milionů stoupenců, ale jeho odnož gelugpa, potažmo lámaistický buddhismus, činí tak šest procent.
Také je třeba si uvědomit, že lámaistický režim v Tibetu byl až do nedávného obsazení Číňany mimořádně brutální formou feudalismu, ne-li otrokářství. Když někdo nechtěl pracovat pro lámy jako otrok od rána do noci, a pokusil se jim vzpříčit nebo utéct, usekli mu ruku, vypíchli oči, eventuálně ho stáhli z kůže. To se dělo až do příchodu čínských vojsk v roce 1951. Také je dobře známo, že dalajláma byl placen CIA, což sám několikrát připustil. Jeho plat byl konkrétně sto čtyřicet pět tisíc dolarů ročně, a nepochybuji, že je na výplatní listině CIA dodnes. Duchovním a národním vůdcem Tibeťanů v Tibetu rozhodně není.
Psali jsme:
Podle mě je ta nedávná akce s dalajlámou klasická „covert operation“, tedy pokradmá operace realizovaná podle scénáře sepsaného v zahraničí. Všechno to do sebe až příliš dobře zapadá. Dalajlámova cesta do Prahy nedlouho po uzavření česko-čínské dohody o ekonomické spolupráci a těsně před oslavami státního svátku, jeho přijetí ministrem Hermanem a souběžně s tím probíhající aféra kolem neudělení jednoho z nejvyšších českých vyznamenání panu Bradymu.
To, že je Zemanovo otvírání dveří Číně do Evropy pro dosavadní americkou velmocenskou strategii nepřijatelné, je nepochybné. Je jenom logické soudit, že z toho pro její vykonavatele vyplývá potřeba, buď vyvolat takový „občanský neklid“, který by vedl k prezidentovu pádu, a kdyby se ukázalo, že to nejde, tak alespoň zabránit, aby byl zvolen na další funkční období. Připomíná to tak trochu jedno Stalinovo oblíbené úsloví: „nět čelověka – nět problemov“. Ve stejném světle vidím i červené karty rozesílané v krabicích z amerického velvyslanectví, dvojjazyčné transparenty „stydím se za svého prezidenta“, červené trenýrky a tak dále.
Kritici, kteří se dokáží oprostit od absolutní nenávisti k Miloši Zemanovi, mu vyčítají hlavně neschopnost přiznání chyby a sebektritiky. Co vy na to?
S tím Miloš Zeman podle mého opravdu problém má.
Nemyslíte si, že je jeho nepředvídatelnost způsobena náklonností k alkoholu?
To ani ne. Vždyť pije zhruba stejně, jako převážná většina Čechů. Spíš si myslím, že je to věc jeho osobnosti, tedy něčeho, s čím toho člověk moc neudělá. Prostě takový je. Ta zásadní otázka je, jestli mu nedostatek sebekritiky zásadním způsobem překáží ve výkonu funkce. Podle mě nikoliv. Nekritičnost se týká marginálních záležitostí. Myslím marginálních, pokud jde o věci státního zájmu. Jako třeba toho, jestli Peroutka opravdu napsal článek že Hitler je gentleman, nebo některých jeho ostřejších ohrazení se proti otázkám novinářů, které nemá rád.
Kdo by mohl Miloše Zemana „přebít“ v příštích prezidentských volbách?
O nikom takovém nevím. Tedy, pokud bude kandidovat, ale já si myslím, že bude, přestože je přes kamery vidět, jak je unavený. Nejspíš jsou pravdivé úvahy o tom, že by chtěl touto funkcí završit svůj život. Ostatně on i mluvil o státním pohřbu. Celý život někam stoupal, nyní je na vrcholu a chce na něm zůstat. Nějakého výraznějšího protivníka v Česku opravdu nemá. Většina Čechů na nějaké alternativy slyšet nebude, a myslím si, že útoky pražské kavárny na něj do značné míry vnímají lidé zklamaní českou politickou scénou jako útoky na sebe. Když bude kandidovat, většina ho zvolí znovu.
Psali jsme:
Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Jan Rychetský
