NATO označuje za „chodící mrtvolu“, instituci, která přežívá ze setrvačnosti, ale prakticky nefunguje. Americké záruky jsou podle Druláka iluzí: „Nemůžeme věřit americkým zárukám. Je těžké si představit, že by Američané byli připraveni riskovat velký konflikt, který by mohl zasáhnout jejich území, který by mohl vyprovokovat jaderný útok kvůli nějakým problémům v Evropě. Od Trumpa to nečekejme a pravděpodobně ani od Bidena.“ Drulák tu připomíná Bidenovu strategii na Ukrajině („bojovat do posledního Ukrajince“) a varuje, že Trump bude postupovat stejně. Stahování amerických vojsk (cca 5 000 z Německa v příštích 6–12 měsících, úvahy o Itálii a Španělsku) považuje za racionální geopolitický krok, nikoliv trest: „Američané budou stahovat vojáky bez ohledu na to, co Evropané udělají… Jejich geopolitická priorita není západní Evropa.“

Drulák zdůrazňuje, že suverenita neznamená izolacionismus, ale „být užitečný pro ostatní“, aby případná agrese měla pro útočníka příliš vysokou cenu. Evropa se musí postarat sama o sebe budováním vlastní autonomie, nikoliv slepým zvyšováním vojenských výdajů na 2 % HDP. V té souvislosti se věnuje probíhající americké válce v Perském zálivu. Tato eskalace slouží politologovi, aby živě demonstroval americké priority.

Koncem února 2026 propukla americko-izraelská válka proti Íránu. Írán obratem zablokoval Hormuzský průliv a provedl na sousední země dronové a raketové útoky. Američané v odvetě zničili íránské čluny, UAE se přiklonily k Západu a Izrael poskytl protivzdušnou obranu. Drulák popisuje situaci střízlivě: „Situace v Zálivu je nejasná… včera to znovu eskalovalo… Íránské námořnictvo zabránilo vstupu americko-sionistických válečných lodí do Hormuzského průlivu po rychlém a rozhodném varování.“ Tento konflikt tak ukazuje, kde leží skutečné americké zájmy. V kontrole mezinárodních energetických tras a konfrontace s místními hráči jako je Írán, nikoliv obrana Evropy.

Pokud Američané prý nejsou ochotni riskovat kvůli Hormuzu, tím spíš nebudou riskovat kvůli Pobaltí nebo Česku. Drulák tu zdůrazňuje přesvědčení, že Evropa je pro USA vedlejším hřištěm bez skutečných záruk.

Na příkladu Číny pak ukazuje potřebu větší autonomie při práci ministerstva zahraničí: „Číně začíná docházet trpělivost… Teď Čína přestává hrát na schovávanou a už se nebojí přímé konfrontace se Spojenými státy… Čína vrací úder: Peking nařizuje ignorovat americké sankce na ropu.“ Chválí tu také pragmatickou diplomacii Roberta Fica, který navštívil Moskvu k významnému výročí a položil kytici k hrobu osvoboditelů: „Je určitě dobře, že se v těchto dnech pokládá kytice na hrob osvoboditelů… Bez jejich zásahu by Hitlerovo Německo nikdy nebylo poraženo.“

Naopak kritizuje českou diplomacii za zavírání Českých center v Sofii, Miláně, Stockholmu a Tbilisi, to, co jiní mají za úspory, Drulák bez váhání nazval „vážná strategická chyba“. Zmiňuje i mlčení vlády ke sjezdu Landsmanšaftu a trvající úpadek české mediální scény.

V závěru vyjadřuje jistou skepsi, že jsou oficiální místa už připravena přijímat zásadní rozhodnutí, „Evropa musí narazit na dno, aby se mohla obrodit.“ V horizontu příštích 20 let vidí šanci pro EU a NATO jen při radikální změně kurzu, jinak podle politologa hrozí chaos a rozpad.

Drulákovy teze vyvolávají ostré reakce atlanticistů (ODS, TOP 09, think-tanky jako Evropské hodnoty, bezpečnostní analytici). Ti kritický pohled na účast České republiky v mezinárodním společenství označují za nebezpečné podkopávání solidarity, naivní přeceňování multipolarity a defétismus. Drulák svým kritikům obvykle vzkazuje, že slepá poslušnost vede k závislosti a realismus není proruskost, ale životní nutnost. Evropa prý musí znovu dospět.

 

Psali jsme:

USA: Teroristé využívají Evropu jako své centrum

Štefec: Plán na „ukrajinizaci“ Ruska. Jenže Trump odmítl riskovat jaderné zničení USA

Tisíce mrtvých Američanů, pak jaderná odveta? Štefec popsal nejhorší scénář

Německá ekonomika skomírá. Ale německé firmy ne