Jaký byl rok 2018 pro Evropskou unii? A co vás v něm nejvíce překvapilo?
Byl to takový rok nenaplněných očekávání. Nenaplnilo se očekávání, že se podaří dohodnout další kroky k doplnění a dokončení konstrukce eurozóny, aby byla dlouhodobě udržitelná a odolnější v případě krizí. Existoval předpoklad, že by se v roce 2018 mohla posunout jednání o vytvoření samostatného většího společného rozpočtu eurozóny. To se však nepodařilo. Zejména francouzské představy v této věci spadly pod stůl, protože pro ně nenašly pochopení Německo, Nizozemsko a řada dalších zemí Evropské unie.
Nenaplnilo se ani očekávání, že do konce roku 2018 bude jasno o podobě brexitu. Sice je vyjednána dohoda o vystoupení Spojeného království z Evropské unie, avšak britský parlament ji zatím odmítá schválit. Schválení dohody v její současné podobě totiž vytváří riziko vzniku celní hranice uvnitř Spojeného království, konkrétně mezi Severním Irskem a Velkou Británií. Protože k brexitu by mělo dojít za necelé tři měsíce, pravděpodobnost tvrdého brexitu roste. Obě strany – Evropská unie i Spojené království – se proto na tvrdý brexit již připravují.
Nejvíce mne překvapilo, že vydržela soudržnost zemí Visegrádské čtyřky, tedy České republiky, Slovenska, Maďarska a Polska, a že se podařilo udržet jejich určitou společnou pozici v oblasti migrační politiky i s Rakouskem a s Itálií. To nakonec vedlo k tomu, že Německo alespoň prozatím vzdalo povinné kvóty na přerozdělování migrantů mezi členské státy.
Minule jste mi řekl: „Česká republika je v Evropské unii v určitém nerovnoprávném postavení. I když máme tak velký ekonomický výkon, jsme zásobárnou kvalifikované, disciplinované, neprotestující a zároveň levné pracovní síly. My umožňujeme dosahovat západním firmám na tomto území velkých zisků. Přitom je nám stále vyčítáno, jak nejsme solidární, jak jsme problémový člen Evropské unie, ale přitom západním zemím dáváme velmi mnoho.“ Dokážou s tím čeští politici pracovat? Snaží se upozornit, že máme svůj hlas?
Myslím si, že v současnosti s tím alespoň někteří čeští politici dokážou pracovat, sice ne ideálně, ale určitě lépe a systematičtěji než v minulosti. Přece jen postupné zvyšování naší ekonomické úrovně, to, že máme nejnižší míru nezaměstnanosti v Evropské unii a čtvrtý nejnižší veřejný dluh ze zemí Evropské unie, to poněkud posiluje naši pozici. Alespoň občas dokážeme našim partnerům v Evropské unii říci, že nejsme přítěží, ale že z nás mají prospěch. Ale kdybychom to říkali častěji a důrazněji, určitě bychom si tím neuškodili.
Kterého politika v tomto ohledu za poslední rok pochválit, a koho naopak zkritizovat?
Nechci konkrétně jmenovat a ukazovat prstem, protože i politici, s jejichž kroky a postoji většinou souhlasím, občas dělají věci, nad nimiž klausovsky povytahuji obočí. Protože však vím, jak obtížné je prosazovat zájmy malé země v globálním koncertu velkých hráčů, musím říci, že přes občasné úlety nebo škraloupy z minulosti oceňuji ty politiky, kteří dokážou pracovat v zájmu naší země, kteří nemají potřebu naši zemi a její občany neustále mentorovat a kárat, kteří dokážou ocenit naše pozitivní výsledky, které bezpochyby máme. Naopak nemám pochopení pro ty politiky, kteří si svou velikost a důležitost dokazují tím, že plivou na vlastní zemi, zejména při jednáních v zahraničí.
Letošní rok se také nesl v duchu Andreje Babiše a jeho střetu zájmů, hlavně v druhé polovině roku. Jak hodnotíte zásahy Bruselu proti českému premiérovi? Došla jim trpělivost? A má Babiš šanci uhrát tuto pozici se svým tradičním vystoupením typu: je to kampaň, útočí na moji rodinu a osobu?
Ano, vypadá to, že Bruselu došla s českým premiérem trpělivost. Je však otázkou, jestli Bruselu došla trpělivost s premiérovým střetem zájmů, nebo s jeho některými názory například na migraci. Nemyslím si však, že by Brusel měl nějaký zvláštní zájem na odstranění Andreje Babiše z pozice českého premiéra, protože ve většině oblastí jeho vláda provádí politiku v zásadě vstřícnou vůči Evropské unii. Český premiér určitě není euroskeptik klasického střihu. Je spíše – s ohledem na české veřejné mínění – eurozdrženlivý.
Jak zásadní byl rok 2018 z pohledu Francouzů? Žluté vesty se, zdá se, nedají, a i když jsou demonstrace jakýsi tamní národní sport, jak se říkává, zdá se, že pomyslný pohár přetekl. Jak se z milovaného Emmanuela Macrona stal neoblíbený?
Emmanuela Macrona potkal osud mnoha francouzských prezidentů – začal jako miláček národa a skončil jako velmi neoblíbený. Není lehké zavděčit se francouzskému voliči. V případě Emmanuela Macrona je však rozdíl mezi adorací a zatracením ještě výraznější kvůli tomu, jak velká pozitivní očekávání byla s jeho osobou na počátku spojena. Měl reformovat francouzskou ekonomiku, snížit francouzský veřejný dluh, dát novou energii Evropské unii a prohloubit integraci eurozóny. Jako politický marketing to bylo dobré. Avšak v realitě nulový výsledek.
A jak se Evropská unie letos stavěla k migraci? Zaznamenali jsme konečně rázné kroky?
Důležité je, že nebyly zavedeny povinné kvóty na přerozdělování migrantů mezi členské státy. Avšak určité snahy oprášit toto téma se stále vynořují. Stejně jako návrhy umožnit plnohodnotné čerpání finančních prostředků z rozpočtu Evropské unie pouze těm členským státům, které prokážou solidaritu v oblasti migrace a budou ochotny přijímat migranty. Takže s nadsázkou lze říci, že v bitvě na migračním poli jsme zvítězili, ale válka pokračuje.
Zdá se, že propast mezi západními a východními členy Evropské unie se prohlubuje. Rozdílné názory, rozdílné návrhy na řešení, odmítání některých nařízení. Jak dosáhnout toho, aby Západ v Evropě slyšel Východ, který se liší nejen svojí historií? A je to vůbec ještě možné?
Problémem Evropské unie je, že takových dělících linií mezi členskými státy je více. Nejde jen o rozdílné názory a odlišné vnímání různých událostí, které se objevuje mezi východními a západními zeměmi Evropské unie. Jde také o dlouhodobé rozdíly v ekonomickém vývoji a v úrovni konkurenceschopnosti mezi severními a jižními státy Evropské unie. Již jsem hovořil o tom, že byly odmítnuty francouzské představy o reformě eurozóny.
Vedle Německa tyto představy odmítla i neformální skupina zemí, které se říká Hanzovní liga – patří do ní země Beneluxu, Rakousko, Irsko, Malta, Švédsko, Dánsko, Finsko a pobaltské státy. Při řešení některých problémů se také formují nová uskupení typu zemí Visegrádské čtyřky plus Rakousko a Itálie. Takže názorová pestrost v Evropské unii je na vzestupu a zatím se nezdá, že by rozdílné názory a postoje k sobě hledaly cestu.
Minule jste také tvrdil, že nátlak a snaha o potrestání Maďarska či Polska bude dále Evropskou unii rozkládat, protože se začnou tvořit opoziční bloky států, které nebudou souhlasit se zásahy do svých vnitřních záležitostí. „Dále to bude přispívat k vnitřnímu rozkladu Unie, některé země budou na periferii a nebude v rámci Evropské unie solidarita, která se tolik vzývá.“ Když srovnáme předchozí podobu Evropské unie – tedy Evropské hospodářské společenství, nestýská se? Tehdy jsme podobné potíže neřešili…
Evropská integrace začala v padesátých letech minulého století jako ekonomický projekt. Jeho nosnou součástí bylo právě Evropské hospodářské společenství. Nad ekonomickou podobou evropské integrace se také vedly diskuse, ale ne tak vášnivé jako dnes, a bylo snazší nalézt cestu ke kompromisu. Dokud měla evropská integrace převážně ekonomický charakter, členské státy ji vnímaly v zásadě jako přínosnou a neměly pocit, že by ohrožovala jejich suverenitu.
Naopak od Maastrichtské smlouvy, která v roce 1993 založila Evropskou unii, se do evropského integračního projektu zapojuje stále více politických prvků – společná zahraniční a bezpečnostní politika, spolupráce v oblasti justice a vnitra a zejména jednotná měna euro. A to vyvolává i více rozporů mezi členskými státy. Nenechme se zmást. I když jednotná měna na první pohled vypadá jako čistě ekonomická záležitost, ve skutečnosti se měla stát prvním stavebním kamenem budoucí evropské federace. Dlouhodobá udržitelnost a funkčnost jednotné měny totiž vyžaduje, aby nakonec došlo k zavedení společného rozpočtu a společné fiskální politiky eurozóny, k vytvoření společného evropského ministerstva financí a tak dále. Protože však většina členských států takové další prohlubování evropské integrace odmítá, euro se nakonec prvním stavebním kamenem evropské federace nestane. Bude spíše hrobařem této myšlenky.
Jaké je vaše předsevzetí do roku 2019?
Dát alespoň jeden zcela pozitivně laděný rozhovor. Ale obávám se, že se mi to nepodaří.
A co byste do roku 2019 popřál evropským voličům?
Zbytečně se nestresovat brexitem a šťastnou ruku při volbách do Evropského parlamentu.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
