Před pár dny na sociální síti Facebook zveřejnil glosu s názvem „Diskriminační kupé“. Vyzval veřejnost, aby odmítla „celé to diskriminační šílenství“. Lidé mu na to konto napsali své zkušenosti, jako například s tím, jak si muslimové z vlastní iniciativy vytvářejí dámská kupé. Rakouští železničáři pro změnu – oproti českým – uznali konkrétnímu muži místenku pro ženu. Jenže pak je tu ještě MeeToo… Každá menšina dnes žádá jiná pravidla, lichotky a textování už je někde i trestné, zdvihá v následujícím rozhovoru Stanislav Křeček varovný prst před důsledky.
Domníváte se, že takzvaná dámská kupé ve vlacích jsou spíš diskriminační záležitost, nebo „pozitivní diskriminace“, jakou známe u některých menšinových skupin ve společnosti? Zdůvodnění bezpečností vám nepřipadá legitimní?
Já se rozhodně nedomnívám, že by „dámská kupé“ byla diskriminační záležitost. Naopak. Odmítám to, abychom každý počin ve společnosti posuzovali z hlediska možné diskriminace.
Tato kupé souvisejí se snahami o atomizaci společnosti, o její dělení na menšiny, které vyžadují zvláštní práva a zvláštní zacházení, snahami, které v jednotlivých případech mohou být důvodné a užitečné, ale obecně tříští společnost. A vytvářejí vhodnou půdu pro ty, kteří v tom vidí diskriminaci a osobují si právo posuzovat společnost a občany z hlediska xenofobie, nebo dokonce z hlediska trestního práva.
A to je přesně případ dámských kupé: jsou těmito diskriminátory považována za přirozenou ochranu diskriminované menšiny, ale pokud by někdo zavedl podobná zvláštní kupé například pro Romy, titíž by volali po trestu.
Hranice, kde už se jde ad absurdum, se postupně posouvá, lidé si začínají být řadou zvyklostí nejisti – máte také ten pocit? Například v Německu se objevil nedávno návrh s opačným efektem – nikoli oddělené, ale společné záchodky, tedy veřejné unisex WC. O tom si myslíte co?
Lidé jsou různí a každý má právo se chovat podle svého, pokud tím nezasahuje do práv jiných. Společná WC podle mého názoru nejsou problém – pokud si někdo něco takového postaví a hodlá používat, je to jeho věc.
Ale já zásadně odmítám, aby něco takového bylo považováno za výraz pokroku, nebo dokonce výraz ochrany lidských práv. S lidskými právy to nemá nic společného. Pokud takzvaná nová levice právě takové výstřelky považuje za příspěvek k realizaci lidských práv, dostává se zřetelně do rozporu s realitou, a tím i s míněním většiny obyčejných lidí.
Ale lidé mají už často dojem, že nesmějí dát najevo své mínění, protože stále slyší o postihu „nenávistných e-mailů“ a podobně. Hranice mezi svobodným vyjádřením názoru a nařčením z nenávisti se jim zdá dost tenká…
Těchto nálad se velmi obávám. Na straně jedné je pravda, že komunikace na sociálních sítích je schopna negativně ovlivnit myšlení mnoha lidí a že není žádný důvod, abychom pod záminkou respektu ke svobodě slova tolerovali útoky na důstojnost člověka.
Na straně druhé se někdy nemohu zbavit dojmu, že někteří si pod „nenávistnými komentáři“ představují jiné názory, než které mají oni sami. Ale pokud někdo vyjadřuje odlišným názorem jiné mínění nebo deklaruje jinou zkušenost, přece nemusí být a často ani není veden nenávistí. Mám s tím osobní zkušenosti: mohu se negativně vyjadřovat k chování lidí nebo některých skupin občanů, ale to přece neznamená, že bych šířil nebo k nim choval nenávist.
Na to si musíme dát velký pozor. „Svoboda slova“ vyjadřovat jen povolené nebo oficiální názory existuje a existovala i ve všech totalitních a diktátorských režimech. Ale lidským právem je vyjadřovat i jiné, kontroverzní a nesouhlasné názory.
Je to velký problém a jeden z problémů, se kterým se v oblasti lidských práv setkáváme.
Ombudsmanka nyní v dubnu hovořila do médií o tom, že by translidé (tedy lidé se změněným pohlavím) neměli být nuceni podstupovat zároveň sterilizaci. S tím souhlasíte? Ústavní soud původně výjimky nepodpořil, jinde v Evropě už ale nucenou sterilizaci po translidech nechtějí...
Kolika lidí se tato problematika týká? Kolik lidí má zájem na tom, aby ve společnosti a na veřejnosti vystupovali s jinou identitou, než která odpovídá jejich skutečnému stavu?
Komu prospějí slova o tom, že „i psychicky nemocný muž může být dobrou matkou a nemocná žena dobrým otcem“? Jaké právní vědomí to vytváříme ve společnosti? To jsou snahy, které činí právo nesrozumitelným, obtížně akceptovatelným. A z lidských práv činí podivný soubor jakýchsi pravidel odtržených od reálného života.
Taxi pro ženy (respektive taxi služba s výhradně ženskou řidičkou) je, či není diskriminační? Máte pochopení pro dílčí příklady, kdy se k tomu přistupuje s ohledem na obavy „něžného pohlaví“?
To, že nepovažuji různé zacházení s různými lidmi za diskriminaci, přece neznamená, že by se v tomto oddělování neskrývalo vážné nebezpečí pro společnost. Kam až to může vést, ukazuje například dnešní předvolební situace v Belgii, kdy zde Islámská strana prosazuje zavedení oddělených míst mezi muži a ženami v autobusech.
Muži by měli nastupovat předními dveřmi, zatímco ženy by měly využívat zadních. Ale pozor: To není zdůvodňováno náboženskými předpisy islámu, jak by se mohlo zdát, ale ochranou žen, „aby nedocházelo k jejich obtěžování“. Že to připomíná naše „dámská kupé“ a koneckonců i „taxi pro ženy“, je zcela zřejmé a dobře to ukazuje, kam může podobná, snad i dobře míněná atomizace společnosti vést.
A nejen to: již jsem se zmínil o nebezpečné kampani „nenávisti“ , která ohrožuje nejen svobodu slova, ale jak to vypadá, tak někde i zdravý rozum. Od Benjamina Kurase se dozvídám, že „v několika britských okrscích už policie zavedla trestný čin ‚nenávisti založené na pohlaví‘, projevované ‚sexistickým pohvizdováním‘ a ‚sexistickými poznámkami‘ na kolemjdoucí ženy. V Nottinghamu už pod tento trestný čin spadají ‚lichotky‘ a ‚textování‘“. Takové právo sotva najde podporu ve společnosti se všemi z toho plynoucími důsledky pro právní vědomí společnosti.
Zajímalo by mě, jak vnímáte kampaň MeToo. Je to také přehnané? Nebo tady bychom si měli dát pozor a nemluvit o hysterii a přehánění u tématu znásilnění a sexuálních obtěžování, kdy je to už „přes čáru“ a jde o vážnou diskriminaci, snížení důstojnosti a vážný násilný trestný čin? Pokud budeme shazovat motivy kampaně MeeToo, nehrozí, že snižujeme hrůznost sexuálně motivovaného násilí na ženách?
Samozřejmě že jakékoliv násilí nebo zneužívání postavení k sexuálnímu obtěžování je třeba zcela jednoznačně odmítnout. To přece nikterak nesouvisí s kampaní MeToo, ta na tomto jednoznačném, a jak doufám, i obecně sdíleném stanovisku nic nezměnila.
MeToo je přece něco jiného. Zde jde o to, že po desítkách let si několik dam náhle vzpomnělo, že na počátku jejich kariéry stálo prý sexuální obtěžování od bohatých a mocných mužů. Předpokládám, že s obtěžováním od obsluhy výtahu nebo od číšníka v restauraci by tolik let neváhaly… Jistě nejen dnes, ale bezpochyby i tehdy to bylo zavrženíhodné jednání. Snad opravdu na počátku byla upřímná snaha upozornit – byť s podivným hérostratovským způsobem – na nepřijatelné. Ale v právu platí, že opožděná spravedlnost je odepřená spravedlnost, což platí pro škůdce i poškozené.
Takže o právo zde zjevně nešlo.
Dobrý úmysl dnes v oblasti lidských práv však již dávno nepostačuje. Nelze přece nevidět, že vše, co se dnes pod záminkou MeToo děje, není ničím jiným než politiku připomínající kampaní, která však nutně skončí v podivném lidskoprávním panoptiku: vedle unisex toalet pro třetí pohlaví, do země zadupaného heterosexuálního bílého muže a takovým pojetím sexuálního násilí, za které je některými považován i polibek, kterým princ budí Šípkovou Růženku. A tomu tleskat nehodlám…
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lucie Bartoš
