Svět se nyní zabývá mocenskou krizí ve Venezuele. Množí se obvinění, že lídr opozice Juan Guaidó je instruován z USA. Na druhou stranu do Venezuely přicestovalo na 400 ruských vojáků, údajně mají pomoci Nicolási Madurovi udržet moc. Tiskový mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov odmítl, že by se jednalo o příslušníky ruské armády a kolují informace, že jde o žoldnéře takzvané Wagner Group. Kdo v zemi sleduje jaké zájmy?
Maduro chce zůstat u moci jako diktátor, opozice chce obnovení ústavní vlády, Rusko nechce přijít o peníze a chce popichovat Ameriku svou další (vedle Kuby) mocenskou bází na západní polokouli, Amerika a většina latino-amerických zemí, a i Evropa, chtějí ve Venezuele obnovení ústavní vlády.
Wall Street Journal přinesl informaci, podle které zavolal americký viceprezident Mike Pence Juanu Guaidóovi den před tím, než se předseda venezuelského Národního shromáždění prohlásil prezidentem země. Pence měl Guaidóovi slíbit plnou podporu. Co si o tom myslet?
Národní shromáždění Venezuely prohlásilo Madurovo „zvolení“ za zmanipulované, tudíž jeho za uzurpátora; pak se podle ústavy úřadujícím prezidentem země stává předseda Národního shromáždění, kterým je Guaidó. Pence mu sdělil, že Trump se rozhodl Madura nepovažovat za prezidenta a tudíž plně uznat Juana Guaidó a jeho vládu se vším všudy.
Spojené státy vypadají odhodlány venezuelskou krizi vyřešit. Z odpočinku byl zpět do služby povolán Elliot Abrams, který pomáhal se zahraniční politikou už Ronaldu Reaganovi. Očekáváte, že se budou Spojené státy dále ve Venezuele aktivně angažovat?
Ano. Trump nemá příliš velký zájem věnovat se Sýrii či Afghánistánu, ale v rámci politiky „America First!“ považuje vlastní polokouli za prioritu. Navíc jako problém vidí nejen to, že Madurův režim spolupracoval s Ruskem, ale především to, že spolupracoval a byl velkým spojencem Íránu; a jak známo, Trump nastolil tvrdou politiku vůči jeho současnému režimu ajatolláhů. Íránská předsunutá pozice v (Latinské) Americe je pro něj nepřijatelná.
Elliott Abrams měl v Reaganově vládě v 80. letech 20. století na starost Střední Ameriku, konkrétně úsilí, aby se komunistická guerilla v Salvadoru nedostala k moci a aby komunistická vláda sandinistů v Nikaragui byla svržena. V té době to byla pro některé kontroverzní politika, ale v posledku byla úspěšná. V Salvadoru zavládla demokracie už v polovině 80. let, v Nikaragui v roce 1990. Abrams byl velkým kritikem Trumpa; fakt, že si ho nyní Trump povolal do vlády, znamená, že dny Madura jsou sečteny.
Ve Venezuele panuje humanitární krize, v obchodech nejsou základní potraviny a hygienické potřeby. Jde přitom o zemi s největšími zásobami ropy na světě. Není tedy skutečně potřeba, aby současný prezident Maduro odešel?
Už předevčírem bylo pozdě. Venezuela, tato na ropu jedna z nejbohatších zemí nejen obou Amerik, ale i světa, byla za vlády socialistických diktátorů Cháveze a Madura totálně zruinována a je názorným příkladem rčení, že když na Sahaře zavedete socialismus, zanedlouho nastane nedostatek písku. Venezuela má přes 31 milionů obyvatel, z toho více než 3 miliony lidí zemi opustili a žijí v Kolumbii, Ekvádoru, Brazílii a v USA. Madurova vláda je tak i humanitární katastrofou a pokud by zůstal u moci, situace se bude i nadále zhoršovat a nakonec invaze ostatních amerických zemí by byla praktickou nezbytností.
Fotogalerie: - Sněmovna o kumulaci platů
Není fakt, že Juana Guaidóa jakožto legitimního prezidenta Venezuely uznalo již 22 zemí, včetně USA, Brazílie, nebo Izraele, sám o sobě jasným signálem, že mezinárodní komunita si všímá utrpení tamních lidí a že není až tak důležité, kdo Madura nahradí, jako to, aby byl nahrazen?
Guaidó je úřadující prezident, po odchodu Madura budou vypsány demokratické a svobodné volby a nový řádný prezident bude zvolen.
Je na místě obava, že krize ve Venezuele opět přispěje ke zhoršení vztahů mezi USA a Ruskem, potažmo EU a Ruskem?
To záleží od reakce Ruska. Pokud bude držet Madura u moci zuby-nehty a rozhodne se z Venezuely učinit místo konfrontace podobné Ukrajině, pak ano a nevyhnutelně. Ale vzhledem k tomu, že Trump vlastně „věnoval“ Putinovi Sýrii, zřejmě se domnívá (uvidíme, zda naivně či oprávněně), že Vladimir Vladimirovič mu ve Venezuele nebude dělat problémy a Madura si odveze a udělá z něj řidiče autobusu v Moskvě, či ještě lépe – Orenburgu.
Může svár vyřešit Rada Bezpečnosti OSN?
Ne. Rada bezpečnosti OSN z principu věcí nemůže samotná vyřešit nic, protože zájmy, postoje a hodnoty jejích pěti stálých členů s právem veta se liší. Může však být mezi nimi diplomatická dohoda, kterou pak následně RB OSN „posvětí“.
Spojené státy se měly dohodnout s Tálibánem na stažení všech zahraničních jednotek z Afghánistánu. K odchodu vojsk by mělo dojít v průběhu následujících 18 měsíců. Jde o blamáž?
Jde o chybu. Je lidsky pochopitelné, že obyvatelé Západu už mají Blízkého a Středního východu plné zuby a nejraději by o něm už nikdy neslyšeli, ale je iluzí myslet si, že když my necháme někoho na pokoji, on nechá na pokoji nás. Ta dohoda předpokládá, že Tálibán slíbí a zajistí, že Afghánistán se už nikdy nestane základnou pro Al-Kaídu či jiné teroristické skupiny. Věří tomu někdo? Věří někdo, že Tálibán svůj slib dodrží? Věří někdo Tálibánu? Věříte mu vy? Pokud ano, vyhledejte psychiatra.
Doufám, že stejně jako v případě Sýrie Trump modifikuje své rozhodnutí a to stahování jednotek nebude ani překotné, ani úplné. Že v Afghánistánu zůstane alespoň malá západní síla schopna zabránit Tálibánu ovládnout celou zemi a svrhnout prozápadní vládu v Kábulu.
Jak toto lze vnímat v kontextu výroků typu: „V Afghánistánu se bojuje za Prahu“? Hrozí nyní zhoršení bezpečnosti i v České republice?
Ne bezprostředně. Ale pokud Tálibán ovládne celý Afghánistán, budou to islamisté všude ve světě považovat za své velké vítězství a povzbudí je to. Tím se bezpečnostní situace v Evropě zhorší. Islám coby civilizaci lze územně zadržovat, ale islamismus coby ideologii nikoli. Je to totalitní ideologie jako nacismus i komunismus; všechny jsou ze své podstaty agresivní a rozpínavé. Usilují o světovládu, a expandují, kam až to jde. Nebo dokud je někdo nezastaví.
Psali jsme:
autor: Marek Korejs
