Při hodnocení rizik masivní invaze migrantů jsou nejčastěji skloňována bezpečnostní rizika, ať už ve smyslu terorismu či obecné kriminality. Pokud je vůbec zmíněno zdravotnictví, pak ve smyslu odhadů nákladů na zdravotní péči o migranty. Riziko zavlečení přenosných onemocnění se podle některých hlasů podceňuje a je odbýváno argumentem, že k nám ročně přijíždějí miliony turistů z celého světa a nikdo to neřeší. Je tedy reálné obávat se zavlečení nebezpečných infekcí migranty?
Ale jistě, i když nečekám katastrofický scénář. Před staletími Evropané jako imigranti zavlekli na americký kontinent neštovice a zdecimovali původní indiánské obyvatelstvo. Nicméně takovým Veronikám Žilkovým či obrýleným nádražním vítačkám, perzonifikujícím úsloví o opěrce jízdního kola, je třeba rozmlouvat nadšení nad přílivem samců.
Jak se v problematice zdravotních rizik orientovat? Čeho se bát?
Je samozřejmě možné získat informace od specialistů – odborníků na tropickou a cestovní medicínu, ale nedoporučuji to. Týden neusnete hrůzou, co všechno může člověka potkat. Nicméně epidemiologická situace, týkající se některých závažných onemocnění, je v zemích původu migrantů varující.
Jak by se tedy měly ohrožené cílové země bránit, jaká opatření přijímat?
Samozřejmě nejlepší je důsledná ochrana hranic. Ani po letech migrační invaze není vedení EU schopné nelegální migraci zabránit, ba ani regulovat. Na australský kontinent neproniklo jediné plavidlo s nelegály ze sousedních muslimských zemí. A že to zkoušela... Všechna plavidla byla nasměrována do vymezených lokalit mimo Austrálii, kde byly žádosti o azyl zkoumány a jen úspěšní azylanti mohli do země vstoupit. Však také všichni, kteří mají z migrace byznys (neziskovky, všelijaké nestátní pseudo lidskoprávní organizace, pašeráci lidí) australské vládě nemohou přijít na jméno.
Austrálie je ale daleko. Tady vládnou úředníci EU a některé vlády...
Bohužel. Obecně lze říci, že vinou představitelů EU a některých vlád jsou porušovány nejzákladnější zákonem dané principy veřejného zdravotnictví a ochrany obyvatel. Ale konkrétně. Evropou se donedávna valily hordy jakýchsi lidí zjevně mimoevropského původu. Bez zadržení, registrace, ztotožnění. Za sebou zanechávali hory odpadků, fekálií a vyděšené obyvatele. Oni však šli neomylně dál, zlákáni vábničkou Lorelei Merkelové.
Lze vůbec dodržovat pravidla ochrany obyvatelstva za migrační krize?
Masivní invazi z roku 2015 a částečně i 2016 nebyly schopny bezpečnostní služby zvládnout. Nezbytné jsou registrace a ztotožnění. Většina migrantů svůj pas ztratila (na rozdíl od mobilů a tabletů), případně se prokazovala pasy falešnými. Pouze se znalostí země původu lze spekulovat o zdravotních rizicích (a ovšem i bezpečnostních). Podmínkou je detence, vždyť tito lidé porušili zákon. A zdravotní důvod je tu také. Němcům se nedaří dohledat desetitisíce migrantů a neúspěšných žadatelů o azyl. Asi se toulají a obdivují krásy Německa.
Jak zacházet s úspěšnými žadateli?
Udělení azylu je vůči společnosti zodpovědný akt a zdravotní hledisko by mělo mít v tomto procesu právo veta. Úspěšný azylant by neměl být:
1. epidemiologickou hrozbou pro naše lidi,
2. mimořádnou a nepřiměřenou zátěží pro náš zdravotní systém.
Tak tedy Ad 1.
Vyloučit rozšíření infekčního onemocnění by mělo být nepřekročitelnou podmínkou. A to není snadné. Mnozí migranti o své nemoci nevědí. Zdravotní záznamy a statistiky ze zemí původu jsou nespolehlivé či nedostupné. Navíc migranti se mohli dostat do kontaktu v průběhu cesty. Často pobývali v různých táborech v žalostných hygienických poměrech.
Psali jsme:
Pomohlo by budovat tábory s kvalitním sociálním zázemím?
To je jen část problému. Civilizační úroveň a hygienické návyky těch lidí to nezmění. Zkušeností mám dost. V době budování socialismu jsme dodávkami kalašnikovů a kanónů podporovali národně osvobozovací boj lidu Afriky a Asie. A platili jsme vysokoškolská studia dětí bojujících potentátů. Tito „studenti“ měli pro některé slečny kouzlo. Dávali jim tuzexové bony a jako bonus syfilitické spirochety. Bydlel jsem s nimi na jedné koleji. Velkou odolnost prokazovaly uklízečky, které uklízely pokoje a toalety těchto „studentů“. Ty chrabré ženy nás, studenty medicíny, tam vodily, abychom viděli. Slovy nelze popsat. Toaletu používali zásadně vestoje na prkénku. Nic mimořádného. Toto jsem viděl i v kasárnách IFOR na letišti v Kábulu. A to i přestože na vnitřních dveřích kabiny WC je plakát s textem „How to use WC“, doplněný podrobnou a instruktivní kresbou.
Jestliže si navíc uvědomíme, že muslim jí zásadně jen rukou (pravou), zatímco levou používá k ošetření řitního otvoru po stolici, není divu, že fekálně přenosné infekce jsou metlou zemí s muslimským obyvatelstvem. Mnozí naši turisté si v těchto zemích i přes varování prožili často horké chvilky. Američané na svých základnách to řešili tak, že před vstupem do jídelny bylo nutné projít kolem řady umyvadel a vojáci nekompromisně dbali na důkladné umytí rukou. Je ovšem otázka, jestli bychom takovým přístupem neporušovali lidská práva muslimských imigrantů.
Měli by tedy být žadatelé o azyl nejdříve lékařsky vyšetřeni?
Bylo by velmi žádoucí získat co nejvíce informací o zdravotním stavu žadatele (RTG plic, sérologické, bakteriologické, parazitologické vyšetření). A nejen vyšetřit. Protože relevantní údaje o provedeném očkování nelze získat, proti některým chorobám i přeočkovat. Zvýšený výskyt černého kašle, TBC či dětské obrny je varující. Omezování spektra povinných očkování u našich dětí se nám může v budoucnu zle vymstít. A Bůh ochraňuje pomatence, kteří se nejrůznějšími kličkami snaží očkování svých dětí vyhnout. Srovnejte: když cestuji se svým pejskem přes hranice, musím mít jeho pas se záznamem o provedených očkováních.
Pojďme konečně ke konkrétním onemocněním, kterými mohou migranti obyvatelstvo ohrozit...
Souhlasím, pojďme na to. Chápu nechuť vlád cílových zemí migrantů (Německo, Velká Británie, Skandinávie) zveřejnit statistiku zavlečených chorob. Údaje jsou obtížně dostupné, obyvatelstvo se nemá znepokojovat. Nejčastější nemoci objevené u migrantů v našich zařízeních jsou: HIV+, TBC, syfilis, salmonelóza, enterobakterióza, svrab, zavšivení, hepatitida A. Málo četné, i když závažné nemoci neuvádím. Když k chorobám přiřadíme zemi původu migrantů, nejčastěji se opakuje: Pákistán, Afghánistán, Sýrie, subsaharská Afrika, ale kupodivu i Kuba a země bývalého SSSR.
Tak jakou chorobou začneme?
Navrhuji africkou specialitu – infekci virem HIV a AIDS. V Africe žije 16,5 % obyvatel Země, ale 67 % všech je HIV pozitivních. V roce 2015 bylo na Zemi 36,7 milionu HIV pozitivních, z toho 22,5 milionu žije v subsaharské Africe. 60 % nakažených o své nemoci vůbec neví. V dotyčných zemích už nejde jen o problém medicínský, ale politický a ekonomický. Hroutí se ekonomika a státní správa. Dětem umírají rodiče, žákům učitelé, zaměstnavatelům zaměstnanci. Léky, které prodlužují život nakažených a zlepšují jejich osud (antiretrovirotika), jsou vzhledem k ceně v Africe nedostupné. Vlastně se užívají dlouhodobě, v podstatě po zbytek života. Co pro naše zdravotní pojištění znamená udělení azylu nakaženému migrantovi, je zjevné. Připomínám, že plavba přes Středozemní moře je oblíbená trasa subsaharských migrantů.
Psali jsme:
Informace o dalších nemocech migrantů budou také tak povzbudivé?
Obávám se, že to lepší nebude. TBC je podobné onemocnění s dlouhodobým průběhem, nemoc bez vyšetření nelze diagnostikovat a nakažení většinou o své nemoci ani nevědí. Tuberkulóza se hojně vyskytuje ve všech zemích původu ilegálních migrantů. V zemích subsaharské Afriky je hlavním zabijákem HIV pozitivních, kteří jí s podlomenou imunitou nedokážou vzdorovat.
Ve světě ročně onemocní TBC devět milionů lidí a 1,5 milionu jí podlehne. Kromě tradičně promořených muslimských zemí se s ní překvapivě hojně setkáváme u imigrantů ze zemí bývalého SSSR včetně Ukrajiny.
Léčba nově objeveného onemocnění trvá šest měsíců v detenci včetně vyhledání a vyšetření kontaktů. U migrantů asi nereálné. Největší hrozbou však je multirezistentní TBC označovaná jako DR TBC. Vyvolávající mikrob (mycobakterium) je odolný proti tradičním antibiotikům, a tak léčba vzácnými a drahými farmaky trvá dva roky a představuje nemalý zásek do prostředků zdravotního pojištění. A to platíme celý život my pro sebe a především pro naše občany.
Ročně se u nás objeví okolo sta nových případů TBC u osob, které nepocházejí z ČR. Počet od roku 2013 narůstá. Od roku 2010 jsme s celoplošným očkováním přestali a očkujeme jen rizikové skupiny (bezdomovci, squatteři, cikáni). Nekoledujeme si?
Mají pro nás takzvaní uprchlíci ještě více podobných strašáků?
Samozřejmě, ale několika větami zmíním jen ty nejčastější. Nicméně čas od času se objeví nemoc nebo parazit, o nichž i specialisté v oboru dosud jen četli. Nejmenovaný kolega z oboru tropické medicíny a přítel mi s nefalšovaným nadšením vyprávěl o diagnostice choroby, kterou dosud znal jen z literatury. Jako lékař mám pochopení pro jeho radost, jako občan této země jsem se zděsil.
Malárie. Spolu s TBC a HIV+ nejsmrtelnější infekce v tropech a subtropech Afriky a Asie. Původcem je krevní parazit plasmodium přenášený slinami komárů. Ten dokáže mutovat, a tak vzdorovat imunitním systémům a běžným antimalarikům. Přenos z nakaženého v našich podmínkách je málo pravděpodobný, ale nakaženého v klidovém stadiu nerozpoznáme. Zato prakticky trvalá léčba moderními antimalariky je hodně nákladná záležitost.
Černý kašel. Ročně mu ve světě podlehne 350 tisíc dětí. U nás s ohledem na proočkovanost řídký, ale v poslední době vidíme nárůst. Příčinou je import dospělými, u nichž se nemusí poznat, a také nedostatečná propagace i tlak na skutečně celoplošné proočkování. Kontakt nakaženého s neočkovaným dítětem znamená v 80 % vzplanutí choroby.
Obecně je možné říci, že v souvislosti s invazí ilegálů se setkáváme s nárůstem onemocnění, která jsme považovali prakticky za eradikovaná (dětská obrna, TBC, černý kašel a další). Redukce celoplošného očkování, vyhýbání se mu a jeho zpochybňování všelijakými pomatenými aktivisty se nám v budoucnu může vymstít.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Lukáš Petřík
