V souvislosti s migrační krizí si Česko a některé další středoevropské státy vysloužily nálepku xenofobních zemí, které nechtějí přijímat uprchlíky z arabských zemí ani z Afriky. Česká vládní reprezentace naopak argumentuje, že to jsou nesmysly, protože v ČR žije už půl miliónu cizinců, se kterými nemá většinová společnost žádný větší problém. Jak tuto situaci vnímáte vy sám, který jako předseda Česko-vietnamské společnosti pracujete s vietnamskou menšinou už řadu let?

První Vietnamci k nám přišli studovat již v roce 1955, tedy před 60 lety. Následovali je pak pracovníci do mnoha podniků, kde je veřejnost poznala. Já jsem v totalitě jako úkolový dělník například zaučoval Vietnamce v Auto Škoda Mladá Boleslav a v ČKD Naftové motory v Praze 5. V současnosti u nás žije, studuje, pracuje v podnicích i podniká zhruba přes 67 tisíc Vietnamců. V průzkumech oblíbenosti cizinců, které si nechala udělat Česká televize, veřejnost umístila Vietnamce hned za Slováky a Poláky, což dokazuje, že se Vietnamci velmi dobře integrovali do naší majoritní společnosti. Velké sympatie široké veřejnosti získaly vietnamské „večerky“, které jsou i na mnoha vesnicích otevřené každý den od rána do pozdního večera, což chválí zejména starší občané a maminky malých dětí, když nemají možnost jezdit nakupovat autem několik kilometrů do vzdálených supermarketů. Tedy, abych odpověděl konkrétně na vaši původní otázku, Češi určitě xenofobní nejsou, to by tak Vietnamce nechválili.

Předseda Česko-vietnamské společnosti Marcel Winter

I přes fakt, že Vietnamci pocházejí, pro nás, z dost exotické destinace, velmi dobře se zařadili do středoevropské společnosti. Jsou pracovití, velmi přizpůsobiví a jejich děti často získávají vysokoškolské vzdělání. Proč se nechovají ve většině podobným způsobem běženci z arabských zemí, například ve Francii nebo ve Švédsku? Je tím hlavním problémem náboženská filosofie, podle které byli vychováni?

Naprostá většina Vietnamců (až 90 procent) jsou mírumilovní buddhisté. Vietnamci nikdy ve své historii nenapadli žádný stát, ale přes 40 let bránili svoji svobodu v mnoha válkách. Dokonce se ubránili i loupežným nájezdům Rudých Khmérů a osvobodili Kambodžu od polpotovské genocidy, když celý svět proti tomuto vraždění civilistů nic nepodnikl. Vietnamské děti se u nás výborně učí, jejich průměrný prospěch na našich základních školách je 1,3 a na středních školách a gymnáziích 1,7. Přes 700 Vietnamců u nás studuje vysoké školy, včetně Policejní akademie i Univerzity obrany. A to nemají žádné státem placené poradce. Vietnamci doma i v ČR totiž mají úplně jiné životní priority než my a naprosto odlišné od lidí z arabských zemí a z Afriky. U Vietnamců je na prvním místě vzdělání dětí, a proto pracují často bez odpočinku a dovolených, aby mohli zaplatit svým dětem studium na kvalitních soukromých školách u nás i v zahraničí. Následuje finanční pomoc rodičům, neboť si jich nesmírně váží a ve Vietnamu nikdy nebyly a nejsou žádné domovy důchodců, a teprve to, co jim zbude, používají na chod své rodiny.