V rámci připomínky nedožitých osmdesátin Václava Havla se začíná opět hovořit o Havlově odkazu pravdy a lásky. Co pro vás znamenal Havel a jak na něj vzpomínáte?

Především si vzpomínám na to, jak jsem byl dojatý, když Václav Havel procházel Vladislavským sálem, aby složil svůj prezidentský slib. Díval jsem se na to v televizi s naprosto otevřenou pusou a s nevěřícím pohledem, že se tohle vůbec mohlo za mého života stát. Václava Havla totiž pokládám za největšího a nejodvážnějšího a nejtvrdšího chlapa, kterého jsem v životě měl tu čest potkat. Byl to chlap, který riskoval své zdraví a svůj život pro sen, který se zdál být naprosto neuskutečnitelný, ale on ho nakonec dotáhl do konce. Hovořím o změně režimu. Nikdo z mé generace totiž nevěřil, že by právě Havel mohl jednou učit národ demokracii a slušnému chování, morálce i západnímu stylu myšlení, všichni jsme totiž do té doby byli pod papiňákem ruské mentality a pro nějaké filozofické myšlenky tady nebylo místo. Havel a lidé z Charty 77 ale nakonec i za cenu osobních ztrát zburcovali národ tak, že se to v roce 1989 povalilo, a dokázali tak nemožné. Ale na druhou stranu – kdyby to Gorbačov nepustil, tak to možné nikdy nebude.

Ano, někteří lidé za to vše Havla milují, jiní ho ale odsuzují a dokonce mluví o tom, že byl vlastně nastrčená figurka a listopad 1989 byla připravená akce...