Technologický gigant Facebook se rozhodl zkonsolidovat několik sociálních sítí do jedné. Spojení se má týkat aplikací Messenger, Instagram a WhatsApp. Prý jde o další krok ve snaze zpříjemnit uživatelům jejich komunikaci. Co za tím ale může být doopravdy?
Existuje takové rčení, že pokud za nějakou službu neplatíte, tak vy jste ten produkt. V případě sociálních sítí to platí dokonale. Facebook je firma prodávající reklamu a uživatelé jsou její zboží. K tomu je potřebuje znát co nejlépe. V kolik vstávají, v kolik chodí spát, jakému klubu fandí a koho s vysokou pravděpodobností volili atd. Jedině tak jim může co nejefektivněji podstrkovat to, co chtějí zadavatelé prodat.
Spojením výše zmíněných služeb bude mít firma větší databázi pro analýzu vašeho chování, tudíž vás bude znát ještě důkladněji. Navíc by ráda dosáhla toho, aby se Messenger stal základním způsobem textové komunikace mezi lidmi. Já používám SMS nebo e-maily, ale už teď si všímám, že někteří lidé mimo Messenger skoro neexistují a předpokládají o ostatních, že tam budou taky. No, a integrací Instagramu a WhatsAppu dosáhne Facebook toho, že Messenger bude zasahovat ještě větší skupinu lidí.
Přesně tento druh fúze může ale vyvolat negativní reakci úřadů v Evropě i v Americe. Elizabeth Warren, která chce kandidovat na americkou prezidentku za demokraty, už oznámila, že by proti takovým obřím digitálním firmám uplatnila protitrustové zákony a přinutila je k rozdělení.
Internetem se šíří zvěsti o tom, že nás již dnes naše chytrá zařízení „odposlouchávají“ a podle získaných informací poté připravují na webových stránkách tzv. kontextovou reklamu každému jednotlivci na míru. Na serveru Youtube lze zhlédnout videa, na kterých uživatel položí svůj telefon na stůl a pak se začne nahlas bavit o určité komoditě. Poté telefon vezme, navštíví na něm internet a reklama, která se mu zobrazuje, se oné komodity týká. Jde o falešná videa, nebo takový koncept skutečně existuje? Jsme již sledováni, byť pro komerční účely?
Co ovšem jisté je: Facebook analyzuje jak obsah vašich textových konverzací, tak i lokační data – tj. kam chodíte, kdy, s kým… To už samo o sobě k velké přesnosti zacílení reklamy stačí a některé z těch „náhod-nenáhod“ to může vysvětlit. Systém pro generování cílené reklamy je dnes natolik komplikovaný, že mu už ani jeho vlastní tvůrci úplně nerozumí; přeci jen je to druh umělé inteligence, která se „učí“. Některé výsledky jsou hodně překvapivé. Například funkce „Lidé, které možná znáte“ nabídla některým uživatelům jejich vzdálené příbuzné, se kterými nikdy neudržovali kontakt a občas o nich ani nevěděli, že existují.
Vy sám jste oznámil, že se z Facebooku stáhnete. Jaké to má důvody?
Nelíbí se mi na sociálních sítích spousta věcí. Například to, jak interakce na sociálních sítích vytěsňuje ostatní způsoby mezilidské komunikace. Tím, že na takový princip kývnete a začnete podle něj žít, zároveň nastavujete krk cizí korporaci, která má najednou právo veta nad vaším společenským životem a ví o vás možná více věcí, než vy sami. Nepřeji si být závislý na takové nevyzpytatelné, neprůhledné struktuře, která si jaksi rozhoduje o vás bez vás.
Je to trochu i otázka hrdosti. Viděl jsem, kolik lidí dostalo od Facebooku měsíční „ban“ a první, co udělali, bylo založit si další účet a přihlásit se tam znova. No, přátelé, proč lezete zpátky oknem, když vás vyhodili dveřmi a dávají vám najevo, že o vás nestojí? Už to došlo tak daleko, že nemůžete jinak? Rozhodl jsem se tedy sám na sobě vyzkoušet, zda existuje i „život po Facebooku“. Věřím, že ano. Člověk přeci nemusí být přilepen k téhle virtuální realitě úplně pořád.
Navíc jsem autor a rád píšu. Tím, jak se mi zvětšovala komunita čtenářů, jsem začal více uvažovat nad tím, zda si můžu dovolit o něčem napsat, nebo zda by mi to Facebook třeba smazal a udělal mi černou tečku do „digitálního rejstříku trestů“ pro příště. Prostě autocenzura. Uvědomil jsem si, že se vůči nim stávám zranitelnější a podřízenější, a že až dosáhne komunita desetitisícových počtů, bude to ještě horší.
Psali jsme:
Francouzský prezident Emmanuel Macron na slavnostní večeři se zástupci francouzských židovských organizací nadhodil myšlenku, že ti lidé, kteří budou usvědčeni z „hate speech“ na sociálních sítích, by z těchto sítí měli být doživotně vyloučeni. Je to dobrý nápad? A je lepší Macronova, či Klausova cesta, kdy chtěl český poslanec mazání příspěvků na sociálních sítích kriminalizovat?
Je zvláštní, kdo všechno si dnes říká „liberál“. Slovo „liber“ přeci latinsky znamená „svobodný“, a ne „ten, kdo neustále vymýšlí nová represivní opatření“. Zrovna v tomhle návrhu krásně vidíme, jak se dá potlačování svobody projevu „outsourcovat“ do soukromé sféry. Pojem „nenávisti“ je totiž hodně gumový. Rozhodně si umím představit zneužití takového zákona proti politickým protivníkům.
Osobně jsem proti jakýmkoliv verbálním trestným činům a všechny bych je zrušil. Radši bych věděl, kdo je kdo, a svoboda projevu mi to umožní zjistit. Pokud někdo opravdu, dejme tomu, podporuje genocidu nebo Islámský stát, považuji za užitečnější to o něm vědět, než aby to skrýval ze strachu a pak to jednoho dne vyšlo najevo až v nějaké skutečné krizi.
Na svém blogu jste psal dokonce o tom, že někteří lidé budou mít dobrý důvod k autocenzuře. Proč přesně?
Představte si, že jste autor, nebo méně významný politik, nebo třeba živnostník často komunikující se svými čtenáři, voliči, zákazníky atd.
V takové situaci je velmi snadné se spolehnout na Facebook, který vám dokáže zajistit velmi solidní a rychle se zvětšující publikum. Nemusíte do toho investovat mnoho času ani peněz. Právě proto, že Facebook zná svoje uživatele až do morku kostí, ví dost přesně, koho vám přihrát až pod nos. Kdybych to měl s něčím srovnat, je to jako bydlet v pátém patře bez výtahu a s ním. Facebook je ten výtah.
Jenže zároveň má Facebook nějakou dost neprůhlednou mazací politiku, kterou zčásti ani nevykonávají lidé, ale nějaké softwarové automaty. A ta, mimo jiné, pokrývá spoustu politických témat. „Nenávist“ může být dneska skoro cokoliv a naše lokální politické klima se dost liší od toho, jaké panuje v Kalifornii, USA. Dokonce i vtipy, které jsou u nás mainstream, by v Kalifornii těžce narazily a mohou být smazány.
No, a tím, že Facebook je zprostředkovatelem kontaktu mezi vámi a publikem, které potřebujete, vám zároveň může vnucovat autocenzuru. Začnete se bát rozebírat určitá témata, aby vás nesmazali a časem vám třeba úplně nezrušili stránku. Zrovna na českém Facebooku došlo ke smazání několika hodně čtených stránek, převážně v souvislosti s kritikou islámu, a to působí na ostatní jako odstrašující příklad.
Už čínský revolucionář Mao tenhle princip znal a říkal: „Zabij kuře a přinuť opice, ať se na to dívají.“
Máme tedy tyto soukromé firmy nějakým způsobem regulovat?
To je otázka, kterou řeší celý svět, ale zatím k tomu nejsou uspokojivé mechanismy. Samozřejmě Čína si představuje jinou regulaci než Švédsko, Maďarsko nebo Venezuela.
Situace v digitálním světě se ale dost podobá druhé půlce 19. století, kdy vznikaly oligarchie a monopoly v jiných průmyslových oblastech. Třeba ve výrobě oceli nebo v železniční dopravě, v dobývání uhlí … některé státy to zvládly uřídit, u jiných došlo k takovému prorůstání velkých firem a státní správy, že to dopadlo spíš naopak: firma si zregulovala zemi, ve které působila.
Marian Kechlibar je autorem knihy Zapomenuté příběhy, kterou si můžete zakoupit u něj na e-shopu za 250 Kč. V předprodeji je již rovněž druhý díl, Zapomenuté příběhy 2, který vyjde v polovině května 2019.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Marek Korejs
